Ať žijí České dráhy!!!

Jsem nepoučitelná. Říkám si, už nikdy nic neorganizuju, a jdu do toho znovu.

Jezdíme tak jednou až dvakrát ročně do opavského divadla na dopolední studentská představení. Všichni se mě ptají proč, když v Ostravě je evidentně lepší scéna, a nejedna. Proto, že  ono ostravské divadlo preferuje večerní návštěvy a tam studenty hned tak nedostanete a moje oblíbená Aréna je příliš malá.

Tak tedy na nabídku květnového představení jsme zareagovali kladně a naplánovali transfer pro téměř 150 lidí, tj. pět tříd „prváků“. A protože jsem slušný člověk, dala jsem na vědomí dráhám, že s nimi pojedeme – tedy kolegyně  dojíždějící denně s touto institucí do zaměstnání za nás příslušný papír vyplnila. Vše se zdálo v pořádku, leč…

Dnes jsem přijela na nádraží dřív, a protože máme ve třídě velice šikovného vozíčkáře, který jel s námi, šla jsem se zeptat, komu mám nahlásit, že chceme spustit nakládací plošinu. Paní u informací na mě vypálila: „A dali jste si žádost?“ Já na ni proč že to, když vlak je označen jako vhodný pro vozíčkáře. „Dnes je na trati výluka!“ „To si snad děláte legraci! Jak to, že jste nás na to neupozornili, je-li plánovaná? Máme tu 150 studentů!“ „A jak to, že tu máte 150 studentů a nenahlásili jste nám to? Bude tam čekat jen jeden autobus!“ Rozhovor, který se následně rozvinul, připomínal pohádku o kohoutkovi a slepičce. Stejně tak akce, které jsme obě podnikaly. Ona se snažila zkontaktovat příslušné nadřízené i podřízené orgány a já své kolegy a žáky. Nejdřív, že autobusy nebudou. „Pošlete děti – aspoň ty, co už tu jsou - o vlak dřív. Tam jsou autobusy dva, snad je poberou.“ Tak jsme sehnali studenty, nakoupily se jízdenky – které jsme od oka rozdělili na dvě části – a první várka se jala klusem stíhat dřívější vlak. Podotýkám, že v této skupině byl náš vozíčkář a těhotná kolegyně. Jen vlak odjel, doklusala paní z informací se „šťastnou“ zprávou, že autobusy budou, ať nejezdíme dřívějším vlakem – ten mezitím odjel. „Nemůžete zavolat mobilem, ať na vás počkají v Háji?“ Dobrá, stalo se.

Naše skupina č. 2 přijíždí do Háje – mimochodem City Elefant je opravdu takové skoropendolíno, pohodlný, čistý vlak. Tam ovšem čeká jen půlka z půlky, neboť železničáři část z nich odbavili a poslali napřed. Budiž. Nastoupíme a zdá se, že všemu zlému je konec. Dorážíme do Opavy. První skupina před nádražím nečeká, drobně prší a fouká a děti tvrdí, že „předskokani“ říkali, že počkají v divadle.  Vyrážíme poklusem k divadlu, kde nám uvaděčky tvrdí, že nikdo z našich nedorazil. Netrpělivě prý čekají na vozíčkáře, aby mu spustily plošinu. Vtom zvoní mobil, v němž se kolega poptává, zda jsme již dorazili do Opavy….

Nebudu vás napínat. Divadlo nezačalo včas, ale počkali na nás. A zatím nikdo nevolal, že by se nějaký student  ztratil, tak snad byli v divadle všichni.

Cesta zpátky byla proti tomu „malina“, ač byla veselá neméně. Před nádraží nám přistavili tři autobusy, z toho dva „dálkové“, kde se nesmí stát. 15 studentů + dvě učitelky zůstali venku… Když jsem začala řvát – mé nervy už to nějak nezvládaly – řekl řidič prvního autobusu, že on je běžná linka a tam se stát smí. Děti se sesedly, jak mohly, skoro všechny seděly. Stály jsme my tři učitelky a pár neprůbojných chudáků. Krásná tečka za poněkud amatérským představením jednoho z nejkrásnějších dramat, Romea a Julie.

P.S. Žádost, která o nic nežádá, jen upozorňuje na to, že pojede větší množství cestujících, než je pro danou trať obvyklé, se podává na pokladně stanice, odkud budete vyjíždět. Tou je postoupena do Prahy, kde se rozhodne, zda vlak ten nápor pobere, či ne. No a v té Praze se ten náš "papír"nějak ztratil, nebo zapomněl……Ať žije česká byrokracie!

P.S.2 Moje osobní poděkování paní v informacích na nádraží Svinov. Muselo ji to stát plno nervů, ale nevzdala to. Mohla nám taky říct, ať si trhnem nohou, což je v Česku dost obvyklé.....