Já DĚKUJI VŠEM v diskuzi, a přiznám se, že včera JSEM MĚL STRACH ji vůbec otevřít... Podle vysokého počtu příspěvků jsem se BÁL, že budu zahrnut nadávkami a urážkami... Jsem moc rád, že spolu dokážeme SLUŠNĚ komunikovat, i přes jiný pohled na věc... Díky...

Vaší první částí se sám řadíte spíše do kategorie magor či obdobné individuum, ale já to radši vnímám jako ironii a pak mohu dát.

V červnu 1970 jsem se shodou náhod - bo nebyli lidi - dostal jako prvoročák do prvního normalizačního zájezdu posledního ročníku stavební fakulty ČVUT, vedeném prof. Štollem, do SSSR. Trval tři týdny po týdnu v Kijevě, Moskvě a Leningradu, spali jsme po vysokoškolských kolejích. Organizátoři a průvodci - měli jsme m.j. dva ruské studenty průvodce - bylo perfektní, chování zvědavých tuzemců po zjištění, jací jsme to inostranci, bylo, kromě dvou přívětivých v Leningradu, většinou velmi rezervované. Naše snahy o vysvětlování o sobitijach v čechoslovakiji bylo ignorováno, zato jsme často dostávali informace o tisících kontrarevolucí zavražděných vojácích, které domů vozily transportní Antonovy v noci, aby to nebudilo hněv sovětského lidu proti Československu. Když jsme se v Moskvě, se starším Luďkem a tou ruskou dívkou, po návštěvě Mauzolea s Uljanovem, nějak dokázali trhnout a zamířili sólo do Treťjakovsé galerie, Luděk, vášnivý fotograf, cvaknul ve staré části za zamřížovaným oknem nádherného kocoura. Vyběhla bába a začala povykovat - no byli jsme v riflích - že jsme špioni. Naštěstí se o ní dal nějaký děda - vot smotri, eto naši - děvče nás rychle odvleklo pryč a galerii jsme stihli. Krásy "neruského" Leningradu, ale návštěvu Leninskoj Dači jsme k rozmrzelosti, nejen vedení výpravy, odmítli. Země je to obrovská a nádherná, lidé názory a chováním poplatní podmínkám a možnostem svého života. A když pak přijela jejich výprava recipročně sem, okamžitě jsme je v naivitě odvedli na václavák před Národní Muzeum, a jejich slovní reakce byla okamžitá - Vot eto rastreljala vaša kontrarevolucija!

Ještě je mohli vzít do Maďarska, tam jim zase fasádu ozobali holubi.

Rusku že nikdo nevěří? A co Miloš Zeman, Marie Benešová, Jaroslav Foldyna, Vojtěch Filip, Tomio Okamura? Nejen věří, ale slouží!

Tak to již jsme dva ! Nemám problémy s opilým "Direktorem traktorova zavoda" - Kde jsme Družbu - Vlakem CKM, upevňovali u popelnic ! I praménky chlapské úlevy, jsme zkřížili ! Nemám problémy s ruským člověkem - mám problémy s ruským režimem !

Rád vzpomínám, na svého dědka, který cestoval po Magistrále. Honili bolševiky ! Naše slavné tradice ! Babka říkala - železnicí projel, žádné zlato ovšem nepřivezl !

Miluji Rusko, hlavně když je ve svých hranicích ! No zase problém ! - Které to vlastně jsou ? Furt se poposouvají. No snad to nebude jako v 1968, když dorazili přímo, před náš barák ! ...

I můj děd si po Magistrále zacestoval. Nejprve ovšem padl do ruského zajetí. A když bylo zřejmé, že se mu nanejvýš dostane trochu bratrského olova, uprchl a do konce války se ukrýval v zapomenuté vesničce kdesi v tajze.

Ano.

Pro hráče se slovy. Rusové jsou lidé pohostinní, do druhého promile v žíle i přátelští.....

ALE, jakmile Kreml zavelí, stanou se z nich rusáci.

Jiste, mam v sousedstvi par byvalych Rusu. Jsou to opravdu mili lide, ale jak rikal Michail Sergjejevic doverjaj i proverjaj.

Ano mili opravdu jsou, ale spolehnuti na ne neni. A nejsem si jist, zda kdyby Vladimir Vladimirovic zavelel by mi nektery z nich nevrazil kudlu do zad.

Karma.

Já přidám jinou příhodu z transsibiřské magistrály, kterou vyprávěl jiný cestovatel po Rusku.

Na chodbičce vlaku se k Čechům přimotal podnapilý Rus poté, co zaslechl cizí řeč.

"Odkud jste?"

"Z České republiky."

"Česká, Česká...aha, vy jste fašisti, naši nepřátelé!" zamračil se na ně škaredě.

Cestovatel znalý ruské nátury a intelektu mu však briskně odpověděl: "ne, naopak. My jsme Česká republika, vaši přátelé!"

"Aha, Česká republika, naši přátelé," rozzářil se opilec. Pak je vodil po vlaku, napájel vodkou, všem vyprávěl, že jsme jejich přátelé a že tihle lidé jsou pod jeho osobní ochranou, kdyby si na ně chtěl někdo něco dovolit. Zbytek cesty proběhl tím pádem v pohodě.

Když jsem pobýval na Kavkaze, narazil jsem na dilema - všichni lili jako děravá konev, ale na rozdíl od Mockby jsem v Tbilisi nebo Jerevanu nikde neviděl válející se opilce na ulici. Když jsem se ptal, odpověď byla rychlá - nejsme Rusové, jsme kulturní národ a pijeme pro radost, ne proto, abychom zapomněli, co jsme za svoloč.

Miluji Rusko a Rusy, nesnáším rusáky, rozdíl brzy vysvětlím.

To máte dost složité.

Mně jsou v podstatě lhostejní. Co mi ale není lhostejné jsou nejrůznější manipulace, faleš, lež, pokrytectví, protekcionalismus a lidská hloupost obecně.

Na, to kolik stojí cesta magistrálou, celkem banální příhoda ... Ale mnozí lidé neváhají tyto prostředky utratit. Před rokem 89 milovali Sovětský svaz, dnes milují Rusko, co jiného zbývá

Kdyby ty prachy raději vrazili třeba do studia české gramatiky, mohli na tom být skoro tak dobře jako Vy. Jenže je vidět, že Vy jste kujón a že jste tu gramatiku měl zdarma.

Byla v Rusku i na Ukrajině, všude jsme pro mě byli lidé ze " západu" předcházeli si nás, hostili, byli k nám velice milí. Ale co je to platné politiku nedělají obyčejní lidé. Mimochodem, je tam jen jedna velká láska k vlasti ...a tou je vodka.

Četl jsem knihu, název jsem zapomněl, ale mám pocit, že ji má dcera, tak si ji zase půjčím a tu napsala ruská novinářka, která vzpovídala ty, co přežili GULAG. Jsou to osoby, které zavřel bezdůvodně Stalin. Strávili v GULAGU 30 až 40 let. Všichni považovali za velkého státníka Stalina. Na otázku, proč, tak proto že Rusko bylo velkou zemí a každý se jej bál. Oni k té velikosti Ruska přispěli tím, že pro velikost Ruska trpěli. Podle nich to byla nutná oběť. U nás nadaleko bylo posádka sovětské armády a tak ve městě zůstalo mnoho Rusů. Když jsem jednoho z nich upozornil, že předbíhá a fronta je vzadu, tak mně řekl, že oni se k nám jednou zase vrátí a budeme se k nim chovat z repektem. Byl jsem v nemocnici za manželkou a s ní ležela na pokoji žena z Kazachstánu, která dlouhodobě žije u nás. Začala nám vyprávět, že se Rusko je chudé proto, že pomáhalo východní Evropě se postavit na nohy. Za svoji životní úroveň vděčíme právě SSSR, které v důsledku té velké pomoci nám zchudlo. Seděl jsem v pokoji na židli vedle manželky a oba dva jsme jenom mlčky zírali. Jakékoliv vysvětlování této ženské nemělo cenu. Vše odmítala slovy, že jsme ovlivněni západní propagandou.