Bárbínka

"Jmenuji se Tamara! A je ve mně víc života, než v té malé ubožačce! Tiše a zle zaševelí malou pusinkou plastová panenka s blonďatou ofinkou a dvěma culíčky.

 A dál nehnutě a trpělivě stojí v řadě ostatních panenek a čeká na denní světlo. Lhostejně pozoruje s dostatečným nadhledem celý pokoj. Má ho před sebou jako na dlani. Opírá se hlavou a zády o studenou, vápnem na bílo omítnutou zeď. Bosýma holýma nohama, které vykukují zpod krátkých šatiček se zlehka dotýká masivního proskleného černého příborníku.

Stejně tak, jako vnímá za zády chladivou zeď, tak cítí i vůni leštěnky z příborníku a jeho třpytivý lesk ji připomíná zataženou oblohu. Na některých místech je dýha dřeva nábytku už popraskaná a v tenkých proužcích se z něj odchlipuje. Ze stejného masivu přímo naproti příborníku u zdi studenější, než je ta za panenky zády se doširoka rozhlíží rozkládací gauč s ošklivými zelenými matracemi. Jsou neforemně tuhé a tvrdé, jako kostky slisované slámy vyplivnuté z projíždějícího kombajnu, na poli v létě.

Matrace jsou přes den ukryty pod měkkým hnědým přehozem, který z dálky připomíná několikrát deštěm zplihlého plyšového medvěda. Čtvercový stolek ze stejného dřeva pod oknem s pestrým závěsem pak už jen doplňuje nábytkovou trojici pokoje.

A úkryt pod přehozeným ubrusem na stolku schovává na poličce pod ním jedno z potupných tajemství pokoje. Nízkou bílou vázičku uvnitř vyleptanou močí do žluta. Barvu moči z glazury už vymýt nelze. Nádobka, kterou holčička používá místo nočníku.

"Ano, ta malá chudinka! O té zde ještě nebyla vůbec řeč. Ona je přeci hlavní obyvatelkou pokoje. Hned po mě, pochopitelně. Vždyť si ji dobře prohlédněte!"

Komentuje situaci v pokoji jako krásná hlasatelka od stupínku na jevišti a chrlí ze sebe další vodopád slov panenka.

Zatím co dívka leží na zádech na gauči duchem nepřítomna. Dech, který ji vychází z nosu a úst je tichý, jako dech zraněného ptáčete. Zpocené a pocuchané vlasy má rozprostřeny na polštáři okolo hlavy jako trnovou korunu. Peřinu má na obranu před vnějším světem vykasanou až pod bradu. Okolo těla vzduchotěsně srolovanou a ohnutý cíp dolní části svírá křečovitě chodidly. Jako by ani v pokoji nebyla. Otevřenýma očima se snaží proniknout až do stropu a přitom si něco mumlá sama pro sebe.

" No a co? Měla bych ji snad litovat? Já, která stojím celé dny a noci na skříni?" neodpustí si Tamara

Dívka už kdysi náhodou zjistila, že pod víčky se skrývá jiný svět. Někde tam hluboko v její hlavě. A prstíky, kterými víčka mnula dostatečně dlouho, až se oči pod nimi zcela rozostřily a otevřely bránu do lepší země se ho tak naučila přivolávat. Zahlédla v tom světě sama sebe v bezpečí a radosti v sytých a zářivých barvách. Ale oči má teď vysílené a červené pláčem. A proto si našla další způsoby úniku před světem, který ji přináší trápení. A který ji nedopřeje odpočinek ani v noci.

Dívka, která vyslovovala své modlitby tak úpěnlivě, procítěně zoufale a s pláčem! Tak dlouho, až byly vyslyšeny. Že nevěříte na modlitby? Nebo na zázraky? Ale jen ty ji umožňují, proměnit se v hračku bez emocí a přečkat další noc.

Dveře na záchod jsou pouhých šest kroků od dveří jejího pokoje. A vypínač, kterým si může rozsvítit světlo na chodbě, aby udělala těch několik rychlých kroků hned na zdi chodby vlevo nahoře. Tak proč je neotevře? Proč neprojde pomyslným bezpečným turniketem, který si pracně vybudovala ve své představě? A čeho se tak příšerně bojí, že raději vykoná svou potřebu tak ponižujícím způsobem? Čůrá do malované vázičky s nápisem Luhačovice?

"Jak vím, co je napsáno na vázičce?"

"A jestli umí všechny panenky číst?"

"Ne, neumí. Pouze ty, do kterých odkládají děti nebo dospělí své emoce na oplátku za pro sebe získaný klid. Posílají nám je jako do nějakého odkládacího emocionálního prostoru. Do měkkého a citlivého úložiště našeho neživého těla. Činí tak, protože se nemají komu svěřit se svými nočními děsy, obavami a pocity. A nemohou a nechtějí si přiznat, z čeho a proč mají takový strach. A tak tady mám pomyslné šuplíčky s černými nápisy a s namalovanou lebkou a zkříženými hnáty, kde se ukládají běsy k spánku. Ale běsy nikdy nespí! To se jen tak říká. Odeženeme strach od našich dveří. Ale strach přece nemá strach! Ani velké oči. Strach na sebe umí vzít jakoukoliv podobu. Využije každou pochybnost a protáhne se jakoukoliv skulinkou. Jen když ucítí příležitost. Dokáže se proměnit v pěst zlého a uraženého tlustého boxera a dát ránu do žaludku nebo do zubů. Jindy se zhmotní v pařát dravce, který vám sevře hrdlo, až pocítíte jeho špinavé drápy až v ohryzku. Anebo vás strach rovnou pohltí do morku kostí a promění vás v morový sloup."

Děs dívenky se nejvíc podobá tenkému černému hadovi.Omotává se ji okolo krku a stahuje ji hrdlo do ruličky. Přestává plynule dýchat. Zato o to rychleji jí buší srdce. Buch buch! Údery cítí až ve spáncích.Stačí jen zmáčknout černou kliku na bíle nalakovaných dveřích. Ale už ta představa skřípající kliky a neznáma za dveřmi dívce nahání hrůzu.

Odkládaná potřeba jít na malou doráží na močový měchýř a podobá se studenému lisu, který na podzim vytlačuje z přezrálých zelených bobulí víno. Dívka se na gauči zvedne na lokty a rozhlíží se tmou. Opatrně odhrnuje peřinu na stranu postele a přeci pokládá nohy na zem. Bosa v noční košili se plíží tiše tmou. Několikrát zvedá ruku ke klice. Chce otevřít dveře od pokoje tiše jako myška . A potom poslepu v naprosté tmě zkusit dojít na nevlídný a temný záchod. Ale nakonec vždy skončí pouze u představy. Se zatajeným dechem zůstává stát za zavřenými dveřmi a naslouchá zvukům domu.

Pravidelnému tikotu velkých hodin. Spínání bojleru v koupelně. Nastražuje uši jako nějaké zvířátko v lese. Ale fakt, že otevře dveře pokoje a rozsvítí na chodbě světlo? Ta ji nahání hrůzu ještě větší.

Strach z neznáma a nejistoty, koho nebo co by tam mohla objevit. Takovou odvahu nemá. A rozhodnutí nechce riskovat. Že otevře dveře, rychle rozsvítí a levým koutkem oka sklouzne pohledem pod podestu schodiště. A přes modré kovové zábradlí zahlédne ve tmě šedivý stín, který se odrazu světla z horního patra nebojí. Kouřový stín se pomalu valí po podlaze spodní části chodby domu. Holčička si všimne velkého břicha, které stín táhne k zemi. Žaludek se jí zvedne z toho hnusu, který vidí. Už poznává, že přízrak není kouřový ale změnil se ve fialový sliz. Nabírá podobu nevlastního otce. Vidí oči, které se opile lesknou a ústa, která vypouští stejně slizké slova, jako to příšerné tělo pod schody. Rychle zhasne, co nejtiššeji zavře dveře od pokoje, A ke dveřím pokoje přitáhne skříňku na peřiny. Vyndá vázičku zpod stolku a vyčůrá se do ní.

Schová ji zpět a lehne si na gauč pod peřinu. Drkotá zuby zimou a strachem. Nemůže usnout. Tiskne se k polštáři a je celá zabalená v peřině jako mumie. Přemýšlí, že si pro uklidnění a rozptýlení dojde k příborníku pro nějakou hračku. Volba padne na panenku Tamaru. Ale to by musela holčička vstát z gauče a tmou se krást k příborníku. A nemohla by hlídat pohledem dveře. Marně přemýšlí, která monstra jsou nebezpečnější? Duchové ze země mrtvých nebo ta z masa a kostí?

Panenka dál stojí ve tmě a čeká na denní světlo. Až se noc promění v poklidný den a ona se zase promění v obyčejnou hračku. A nebude muset prožívat a bezmocně sledovat tyto horory, které si dokáží vymyslet a režírovat pouze lidské bytosti.