Zacyklený cyklický životní cyklus

Aneb nesmyslnost životního údělu

Probral se po osvěžujícím čtyřdenním spánku. Ležel v nemocničním pokoji, znovu se cítil mladý a plný síly ve svých osmnácti letech, to vše díky doktorům, kteří ho za malý poplatek „vyléčili.“

Tak to alespoň stálo v oficiální smlouvě, kterou musel před zákrokem podepsat. Byla to jen taková formalita, pozůstatek po předcích, který ovšem z úcty každý dodržoval. Všichni to ovšem brali na stejnou váhu jako každodenní pozdrav, tak dlouho se s tím setkávali.

Ve skutečnosti to nebylo nic tak škodlivého, jenom klasický virus zimničky čtyřdenní vpuštěný do krevního oběhu, akorát obohacený o jeden gen. Ten se včlenil do genetické informace infikovaného a celou ji kompletně od základů změnil – způsobil, že se nakaženému otočil životní cyklus. Byl infikován mládnutím. A aby se udržela správná harmonie, po několikaletém (zpravidla padesátiletém) mládnutí bylo třeba tuto osobu infikovat opět virem zimničky, který ale už nesl původní genetickou informaci „nakaženého“ o klasickém průběhu života – tedy, že buňky stárnou – která mu byla odebrána před zákrokem.

Lidé takto mohli žít v podstatě neomezeně dlouho, poslední dobou se ale začal stav populace vymykat z rukou a lidstvo opět vymíralo. Pravděpodobně záměrně.

„Ahoj Patriku, málem jsem už zapomněla, jakej si byl fešák.“
„Ahoj Kamilo. O čem to mluvíš, vždyť jsi mě vyděla takhle naposledy před sto lety, to chceš říct, že si to už zapomněla?“
„Ne, ne, to nechci říct.“
„Tak vidíš. A navíc jsme teď byli dvacet let plní síly, a dvacet let plných síly je i před námi.“
„Už bych odsud ráda byla pryč.“
„To já taky, buď si jistá. Nevím proč, ale nějak mám toto místo spojené se starými vzpomínkami. Víš, jak jsem byl v druhé světové, tam to v nemocnicích smrdělo podobně, ale to ještě byly nemoci a lidé po sobě stříleli a navzájem se zabíjeli. Kdyby tak tušili, co je potká za sedmdesát let, tak by si života vážili více.“
„Možná máš pravdu, ale nemluv o tom. Nedávno nás opustila jedna z našich posledních trojgeneračních kamarádek. Nechtěla se nechat infikovat a nikdo jí k tomu nebyl schopen přemluvit. Chtěla opustit tento svět, tento nádherný a krásný svět, a nechat nás tu všechny o samotě. Copak nepomyslela na pravidelné uctívání NMÚ?“
„Taky se těším, až to spolu oslavíme, drahá, Nový Mladý Úsvit mám ze všeho nejraději, tam jsme se přeci poznali. Ale čí to byl Úsvit, vzpomínáš si?“
„Myslím, že byl Pietroffuse.“
„Ách, ano, toho jsem už nějaký ten rok neviděl, neslyšela jsi o něm něco? Mohli bychom mu poslat pozvánku na NMÚ, co ty na to?“
„Už jsem mu jí poslala, buď bez obav. Poslal mi zpět osobně nahranou holo-zprávu se vzkazem, že si to nenechá ujít. On a dalších tisícsedmsetdvacetčtyři našich společných známých plus tvých dvatisícetřistaosmdesátjeden a mých šesttisícpětsetčtyřicetšest přátel. Bude to taková menší oslavička, myslím, že by nám stačilo zamluvit sedm fotbalových hřišť.“
„Ano, ale to vyřešíme až doma, zlatíčko, pojďme už pryč.“

„Nezlob mě, půjdeš tam, a tím tento rozhovor končí. Nechci slyšet nic jiného.“
„Nepůjdu. Nechci tu už být. Nemám potřebu tu tvrdnout dalších padesát let, a i kdybys mě donutil tam jít, tak mě nebudeš moct hlídat každý den, každý moment, a já ti přísahám, že se zabiju. Prostě se s tím smiř. Už tu není nic, co by mě poutalo k tomu tady déle setrvávat, a jediné, co jsem ještě nepoznala, tak je přirozená, klidná smrt zapříčiněná stářím. Snad v tobě je kousek dobroty a pomůžeš mi vyplnit tohle moje poslední přání.“
„Doopravdy tu už nechceš déle přetrvávat?“
„Ne, doopravdy ne. A nikdo mi v tom nezabrání, je to můj život, trval požehnaných šest tisíc let a já ho už chci opustit.“
„Máš pravdu, ale snaž se mě pochopit, se mnou jsi strávila velkou část svého života, a nevím, co si tu tak náhle sám počnu.“
„A tebe nikdy nenapadlo, že to musí mít někdy konec? Na Zemi tu pro nás není už nic zajímavého, vše je tu probádané a prozkoumané, není jediná kniha, kterou bych si nepřečetla a jediný film nebo divadelní hra, co bych neviděla.“
„Budu to muset nějak přijmout, nic jiného mi nezbývá. Kdybych tě tu chtěl držet, projevil bych se jako sobec, a tak se nechovám od svých třiceti pěti v druhé generaci.“
„Tak vidíš, Henriwecku, ve svých zbylých letech tě naučím, jak se od toho všeho odpoutat, nebo se s tím alespoň smířit.“
„Dobře, Henriwecko.“

„Mě tak napadlo, že bychom se mohli zajet podívat na Everest, byla jsi tam vůbec někdy?“
„To víš, že jo, než jsme se poznali, tak jsem tam byla asi dvacetkrát. Je tam fakt klendra, a teď tam nechci. Vlastně tam už nechci vůbec, je to tak zprofanované místo.“
„No a? Je to jeden z posledních možných adrenalinových sportů, který za něco stojí. Pak ještě hloubkové potápění bez dýchacího přístroje, ale teď to už moc nejde se všema těma podmořskejma dráhama a umělejma městama. Všude někdo je, dokonce i na Everstu je postavenej domek, přímo u vrcholku. Jsou tam ti uměle upravení chlápci, co bez problémů přežívaj ty mrazy, co tam nahoře jsou.“
„Jo, o těch jsem slyšela.“
„Napadá tě, co bychom tak mohli dělat?“
„Už nějakou dobu jsem neviděla ten první vícedenní film, víš, který mám na mysli?“
„Jo, myslím že se jmenuje Zacyklená cyklicita, od Tarantina, ale to je jenom trojdeňák.“
„No a? Je to první vícedenní film, a já ho naposled viděla tak před dvěstětřiceti lety.“
„Tak pojď, podíváme se na něj. Počítači: přehraj nám film Zacyklená cyklicita.“
§ANO, PANE, PŘEJETE, SI, NĚCO, DALŠÍHO, PANE§
„Přepni se do úsporného uklízecího trojdenního cyklu a vždy v poledne nám podej výživu iv. Jako obvykle.“
§ANO, PANE§
„Už by jsi měl koupit tu novou verzi, tento už je více než zastaralý. Líbil by se mi jeden z těch nových myšlenkových robotů.“
„Neremcej a pojď si ke mně sednout, film začíná.“