Vynález

Jaké bylo bylo, kdyby...

Každý večer to bylo stejné. Máma se vracela kolem desáté hodiny z restaurace, kde pracovala jako servírka, velmi utahaná. Frankie na ni každý večer čekal v posteli. Byl po jídle, osprchovaný s vyčištěnými zuby. Bydleli sami a Frank, ač mu bylo necelých patnáct let, pečoval o domácnost s několikaletou praxí. Před odchodem do postele dal pokaždé bohatě obložený talíř do mikrovlnky, aby měla máma s jídlem co nejméně práce. Byl to pro něj každodenní rituál, který byl završen společným povídáním si o jeho dni. Takto spolu trávili nejvýše půl hodiny denně. Přesto měl maminku moc rád.
Tiché cinknutí kovu o kov a lupnutí zámku signalizovalo její příchod z práce domů.
„Ahoj, Frankie,“ rozlehlo se skromně zařízeným bytem.
„Čau mami,“ zazněla odpověď z dětského pokoje.
„Už jsi v posteli?“
„Ano, jako obvykle.“
V této chvíli máma odkládala kabát a kabelku a zamykala za sebou dveře. Ani dnes se nic nezměnilo. Naštěstí. Frankie se obával noci, kdy se maminky nedočká. Reportáže večerního zpravodajství ukazují v týdenních odstupech fotografie znásilněných a zavražděných žen. Jejich těla leží nahá a zmrzlá v pařížských uličkách. Prozatím neznámého pachatele označují jako „Francouzského Jacka Rozparovače.“ Už přestal sledovat televizi.
Máma vešla k Frankiemu do pokoje a zhasla za sebou světla v chodbě. Frankie se natáhl a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Posadil se a rozhlédl se po místnosti, kde se roztančily po stěnách stíny, některé nepatrné a téměř neznatelné a jiné hluboké a zlověstně temné. Pokojem se také rozlehla příjemná broskvová vůně toaletní vody od Calvina Kleina smíšená s pachem cigaretového kouře. Nemohl se této vůně nabažit. Tak voněla jeho maminka.
„Jak ses dnes měl, sportovče?“ zeptala se ho s únavou v očích. Tuto otázku mu pokládala každý čtvrtek, hrával totiž s kamarády basketbal na jeden koš na nedalekém hřišti, které bylo ohraničeno mohutně vzrostlými topoly.
„Výborně, dnes jsem si s klukama parádně zahrál a jsem skoro mrtvej. Vsadím se s tebou o co chceš, že tak utahaná nejseš.“
„Máš pravdu, já si teď stejně jdu jenom dát kolečko kolem Paříže a na večer mám ještě naplánovaný výstup na Mount Everest.“
„Né, tak to teda nemáš, budeš tu se mnou. A navíc, musíš se ještě navečeřet.“
„Ale jo, tak já to zkusím ještě přehodnotit. Tak počkej chvilku... už to mám. Vynechám to pařížské kolečko.“ Pokojem se rázem rozlehl uvolněný smích.
„Mami, víš kdo byl Fleming?“ zvážněl najednou Frankie a potlačil zívnutí.
„Pouč mě,“ vyzvala jej matka.
„Vymyslel penilín, víš?“
„Co?“ podivila se.
„No! Ten lék přeci.“
„Počkej,“ zvedla ukazováček máma, „nebyl to penicilicín?“
Frankie se plácnul do čela, „kecám, je to vlastně penicilín,“ a zasmál se. Náhle však začal o něčem přemýšlet; matka to na něm poznala podle jeho zamračeného obličeje, pohledu do rohu pokoje a mnutí si čela levou rukou.
„Mami, víš, jaké by to bylo, kdyby objevili penicilín o tři sta let dřív?“ zeptal se najednou s plamínkem fantazie v očích.
„Asi by přežilo mnohem víc lidí, kteří takto zbytečně podlehli nemoci,“ sdělila mu svoji myšlenku.
„A ty lidi by třeba vynalezli další vynálezy.“ Zívnul podruhé a to byl pro jeho matku signál, aby odešla a nechala jej do růžova vyspat. Pozoruhodné, jak si lidé dovedou zapamatovat i takovéto nepatrné náznaky vedoucí nevyhnutelně k jedinému výsledku.
„Tak já jdu zdolat Everest, chlape. Dobrou noc a sladké sny,“ rozloučila se s ním pro tento večer. Natáhla se zhasnout lampičku a políbila jej na čelo.
Frankie se ponořil do hřejivých hlubin...

...horké lázně, ve které nebyl sám. Rozhlédl se a uvědomil si dvě zásadní fakta.
První: byl kompletně nahý.
Druhé: byl obklopen svými nejkrásnějšími spolužačkami.
Nejméně pěti z nich by daroval celou svoji sbírku kartiček baseballistů, kdyby jim mohl dát v reálném životě jednu jedinou dlouhou a mlaskavou pusu. Zavřel oči a vychutnával si, jak se jejich nahá tělíčka hýbají v lázni a vytváří vlnění a jak se jej střídavě dotýkají. Bylo jich tu celkem devět, on a osm děvčat. Kamila, Eva, Anežka, Andrejka, Petra, Klárka, Iva, Adrianka.
„Něco vám prozradím, holky, musíte mi ale nejdřív něco slíbit,“ zahájil debatu Frankie. Ozvalo se chichotání a modře vykachličkovanou místností s bazénkem se po chvíli rozeznělo s různým zabarvením hlasu osmkrát zopakované „ano.“
„Že se mi nebudete smát,“ řekl s kamennou tváří.
Chichotání se zastavilo, jako když utne. Následovalo, nyní už sborově jednotné, „ano!“
„Dámy,“ řekl Frankie objímajíce Anežku a Klárku, které ležely nejblíže, „o tomhle jsem vždycky snil!“ Ihned navázal další otázkou.
„Nevím ale, z jakého důvodu se mi to splnilo. Řekne mi to některá z vás?“
Dívky se na sebe jen letmo podívaly a bez vyzvání začala mluvit ta nejhezčí a nejštíhlejší z nich.
„Frankie, ty jsi dneska moc unavený, a proto ti to řeknu co nejjednodušeji. Před dvěma měsíci jsi přišel za králem do paláce a řekl mu, že víš, jak zastavit tu ošklivou nemoc, na kterou umírali jeho poddaní. Když se tě zeptal, proč by ti měl proboha věřit, vytáhnul jsi z tlumoku tabatěrku s malými pilulkami a požadoval jsi nějakého nemocného. Král na to nejdříve nechtěl přistoupit, prý že nechce žádné roznašeče a nemocné do paláce, ale když jsi ho přesvědčil o tom, že jej do východu slunce uzdravíš, dovolil to. Po té dlouhé noci, kterou jste oba probděli sledujíce vracející se barvu do obličeje poddaného, jste ráno začali oslavovat, protože král byl nesmírně šťastný a ty jsi jeho nabídku slavit odmítnout přeci nemohl. To bys byl v jeho nelibosti, přeci.“
Nyní dívka na chvíli zmlkla a přesvědčila se, že je Frankie koncentrovaný na její vyprávění. Když jí netrpělivě pokynul povýšeným gestem, pokračovala v povídání.
„Ihned ses stal jeho dvorním lékařem a všichni jeho poddaní si tě začali velmi vážit. Byl ti na poctu vystavěn dům a my jsme se k tobě nastěhovaly, abychom vyjádřily naše neskutečné díky. To, že jsi každou noc opilý a trpíš pravidelnými ztrátami paměti, nám nevadí, protože jsme si rozdělily toto vypravování a každá se střídáme po týdnu. Dnes je čtvrtek a nyní po koupeli máme dál naplánovaný piknik v královkém parku. Při té příležitosti tě bude bavit dvorní šašek Ďůrek a po pikniku bude následovat společné ulehnutí, jak bylo tvým přáním, než jsi ztratil paměť.“
V tuto chvíli se na něj dívka usmála a natáhla se k němu přes svoje přítelkyně a vlepila mu mlaskavou pusu.
„Tak to mi musíte teďka všecky pěkně nahlas poděkovat,“ řekl jim se širokým úsměvem na tváři.
„Děkujeme,“ zaznělo opět sborově. Frankie na sobě opět pocítil nejméně tucet rukou, které se ho toužily dotýkat a on se opět ponořil do...

...studené vody.
„Doprdele, na co si to hraješ, sráči jeden mrňavej?“ zařval mu do ucha muž s hrubým, vychlastaným hlasem. Z vlasů mu odkapávala smradlavá kapalina.
„Dovolil ti někdo vycházet po setmění ven? A ještě navíc mimo doporučenou zónu?“
Ruka držící ho pevně za delší vlasy mu surově strčila hlavu opět do proudící řeky, která zapáchala ropou. Nemohl popadnout dech. Loknul si olejovité kapaliny. Bolel ho krk. Pálila jej záda. Dopadla na ně rána bičem. Dávil se. Motala se mu hlava. Začal si zvracet do úst. Druhá rána bičem. Trhnutí zpět.
„Hajzlíku, jsi snad syn führera? Tohle je zakázaná zóna. Pro tentokrát tě necháme už bejt, ale jestli ten tvůj podlejzavej ksicht ještě někde uvidím, tak ti ho srovnám cihlou. Doufám, že tě už nikdy neuvidim. A padej!“ Zazněla rána bičem, která mu štiplavě olízla obličej, a on začal natahovat, věděl ale, že pokud okamžitě neuteče, možná už nebude muset vůbec utíkat.
Pochopil, že příjemné koupelové teplo doopravdy odteklo kamsi pryč. Tušil, že se dostal do míst, kde nemá vůbec co dělat. Nevěděl ani, kam má zamířit, kde je proboha hranice Zakázané zóny a kdo je to ten führer. Pálily jej rozšvihaná záda a navíc jej začalo škrábat v krku. Do boku jako by se mu zapíchla obrovská jehla, kterou nemohl vytáhnout. Škobrtnul o kámen a spadnul na zem. Do obličeje se mu zaryly drobné kamínky a do pusy se mu dostala hlína. Jeho škodolibá polovina vědomí se právě začal bavit představou, že si obličej právě dost zdeformoval a že na něj cihlu už ani nepotřebuje. Podíval se pod sebe a pouliční lampa mu ukázala nepatrnou loužičku krve ležící na štěrkovité zemi, která neustále z jeho roztrženého obočí a rtu přikapávala.
„Hej!“
Rychle se postavil na nohy a začal utíkat uličkou, která se najednou před ním vyloupla a odbočovala vlevo z hlavní ulice.
„Stůj, ty spratku!“
Opět pocítil Jehlu bokařku, ale přesto přidal na rychlosti. Právě skláněl hlavu, aby mohl běžet rychleji; v poslední chvíli si všiml, že ulička končí. V tu chvíli se mu zastavil tep. Po vteřině se zastavily nohy a nezmohl se na nic víc, než zírat do stěny.
„A mám tě, hajzlíku. Teď si na tebe došlápnu. Víš, co je eklekříňa? Slyšíš mě?“
Nereagoval.
„Odpověz!“
Švih.
Podlomila se mu kolena. Jedno si narazil a začala mu téct krev z dalšího místa na těle.
Prásk.
Zatmělo se mu před očima. Ležel na zádech. Poslední věc, na kterou pomyslel, než se mu začalo celé tělo třást, byla otázka: „Mami, víš, jaké by to bylo, kdyby objevili penicilín o tři sta let dřív?“

„Už je pátek, Frankie, vstávej. Poslední den školy a pak jedem na chatu.“
„Mamí?“
„Ano, Franku?“ otočila se ve dveřích.
„Už vím, jaké by to bylo,“ řekl smutně.
„Co?“
„To s tím penicilínem. Jsem rád, že to tak nebylo.“