Pianista

Copak se mu asi honí hlavou.

Posadil jsem se. Byl jsem navlečený do padnoucího obleku, nenápadně se ze mě linula vůně kolínské a nevěděl jsem, jak si strhnout úsměv z obličeje. Lidé tleskali.

Podíval jsem se na ně a svůj pohled jsem raději přesunul na klavír. Byl to mistrovský kousek. Značka Petrof byla už jenom takovým odznakem dokonalosti, aby i nevěřící divák uvěřil té nejlepší kvalitě. Lesklý černý lak, bez jediné šmouhy, který pokrýval celou konstrukci klavíru, ladil s mým oblekem. Stejně jako toto piano, i oblek byl na zakázku. Nechal jsem si jej ušít u mého známého italského ševce, stařičkého sukovitého pána, který už pro nikoho jiného nešije, ve svých nejlepších letech šil ale výtečně padnoucí a trvanlivé obleky, které schovaly veškeré nedostatky nositele, naopak pozdvihly jeho přednosti.

Potlesk konečně utichl a já jsem se mohl pustit do svojí práce. Nic jiného jsem nedělal, někdo to považoval za hřích, ale když jsem tomu pochybovači přinesl pár lístků na svoje vystoupení, tak na mě nejdřív nevěřícně koukal, jako jestli si z něj náhodou neutahuju anebo jestli nejsem pitomej, ale pak je s díky přijal, obvolal své známé a přinutil rodinu, každému z nich nakázal vzít si nejlepší oblek (nebo šaty) a dostal je do patřičně nervózní nálady, abych je a ostatní diváky, kteří si už ale lístky poctivě koupili, mohl svojí muzikou nejprve odtrhnout od reality, a pak je zklidnit. Pokaždé mi tleskali ve stoje. Víc, než tři minuty.

Zvednul jsem ruce a položil je na klaviaturu. Měl jsem před sebou i notový zápis svého programu na večer. Ještěže se nemusím zdržovat s jeho otvíráním a zbytečným zdržováním se. Paměť je úžasná věc, když víte jak na ni.

Když se bříško ukazováčku pravé ruky dotklo klávesy fis, tak mě upotala moucha, která seděla na protější zdi, bylo to asi padesát metrů daleko. Začal jsem vyťukávat naučenou melodii od Rimsky-Korsakova, a viděl jsem, jak moucha naproti mává křídly do rytmu. Byla to píseň pro ni, všichni ti lidé v hledišti, abych byl přesný v terminologii, posluchači, byli unešeni a v jednu chvíli jsem měl pocit, že přestali všichni dýchat. Po čtyři a půl minutě, kdy zazněl poslední tón z mistrovsky udělaného klavírního křídla Petrof, jsem ztratil mouchu z očí. Další skladbou na programu byla nějaká sonáta, autora si bohužel nepamatuju. Byla to pomalu se táhnoucí melodie, která kompenzovala s pomalu se vytvářející kapičkou potu na špičce mého nosu.

I když tato koncertní místnost byla nová, vypadalo to, že architekti zapomněli přidat klimatizaci, protože jsem cítil, že se mi dělají mokré kruhy v podpaží, a to jsem teprve začínal hrát! Dlouhá sonáta (sedm a čtvrt minuty) dozněla, v posledním trilku to kapka na špičce mého nosu nevydržela a dobrovolně to vzdala. Kápla na nohavici kalhot od jednoho z mých nejlepších obleků.

Po hodině a půl jsem si byl vědom, že to skvělé klavírní křídlo nebylo zas tak skvělé. Rozladilo se a moje nejpoužívanější klávesa koncertu odpadla asi v půlce. Nehrála žádnou důležitou roli v kterékoliv skladbě z mého programu, ale pokaždé jsem ji musel nahradit buď tónem vyšším, nebo nižším, a některé části byly tím pádem poměrně komplikované. Teda, pro běžného pianistu. Já jsem s tím neměl nejmenší problém.

Lidi mi tleskali, jako obvykle, odpočítal jsem si to, bylo to devět minut a třicet osm vteřin. Já jsem se usmíval a hrál jsem si na spokojeného pianistu.