Muž poslouchající jazz (II.)

Stále se rozvíjející fenomén čajoven v Čechách láká stále víc a víc lidí. Nejen k posezení u čaje.

Na pátek jsem se těšil. Obvykle se do práce moc netěším, obzvlášť teď, v zimě. Nezbývá čas se za celých devět hodin najíst, dokonce se ani na chvíli zastavit. Příval hostů bývá nezvladatelný a někteří z nich čas od času mívají náladu si na obsluze vylít svou přes den nashromážděnou zlost. Takovým lidem to vracím, nic si nenechávám líbit. To se ale začínalo pomalu měnit, s příchody a odchody Vincenta.
Nic se od posledního pátku nezměnilo, byl oholený, upravený a usměvavý, jako posledně.
„Přeji vám krásný večer, pane tovaryši,“ pozdravil mě stoje ve dveřích.
„I já vám,“ zmohl jsem se na odpověď. Takto mě naposledy pozdravil… nikdo. Řeknu vám, lidi, ten chlápek věděl, jak mi zvednout náladu. A že jsem se v té špatné přes týden dost často utápěl.
„Povězte mi, jaký čaj jste si dnes dal a po ochutnání prvního doušku si řekl, že by vám lepší nikdo neudělal?“ zeptal se mě přímo.
Než jsem otevřel ústa, pronesl, „tak takovej čaj chci.“
Opět jsem se pouze usmál. Na to jsem totiž nemohl najít žádnou odpověď. Samozřejmě, že jsem mu ten čaj připravil, a před odnesením ho ochutnal, což je další z věcí, kterou prostě udělat musím. Znovu jsem si řekl, že tak dobrej čaj nikdo jinej než já připravit neumí.
Vincent byl taky spokojený. Je pravda, že se opět zdržel zhruba na tři hodiny a za tu dobu jsem se opět pouze ujistil, že mu nic nechybí a má všechno.
Později jsem se zamýšlel nad tím, jestli mu vůbec dochází, že o něm tak moc přemýšlím, že po jednom jediném setkání mi utkvěl v paměti jako tříska v prstu, která ne a ne ven, že mi hlodal v podvědomí a nezávisle na tom, jak jsem chtěl já, mi vstupoval do snů a pak z nich zase vystupoval, že jsem toužil po té sebejistotě, která se mu objevovala v hlase a se kterou tak samozřejmě vystupoval před zraky nenasytných diváků života. Přišel jsem na to ale až po několika letech, kdy jsem si našel čas, posadil se ke krbu, s mým nedávno narozeným dítkem v klíně a začal jsem se přehrabovat ve svých soukromých myšlenkových archivech. Zjistil jsem, že mi byl v té době vzorem, který jsem tak dlouho postrádal.
Při jeho další návštěvě za mnou přišel do útrob čajovny do samotného srdce, přípravny čajů. Zrovna jsem zmatkoval, chtěl jsem udělat co nejrychleji dvanáct čajů a neměl jsem horkou vodu, ze které bych je mohl připravit, topil jsem se také pod hromadou všeho nádobí, které jsme měli, a ke všemu se mi chtělo strašně na záchod. Prostě jsem čekal, co mi dřív praskne. Viděl jsem ho, jak ke mně míří rychlým krokem. Neusmíval se. Myslím, že se mračil. Naklonil se ke mně přes pult a zakřičel na mě: „máš nějakej problém?“
Náhle se na mě upřely pohledy všech hostů, kteří nejen, že přestali posrkávat a ucucávat čaj, přestali si dokonce i pošeptávat a pochechtávat. Bylo tam takové ticho, že jsem slyšel i ten nejposlednější a nejslabší tón piana v jedné z jazzových nahrávek. Dokonce z nějakého záhadného důvodu nebyla slyšet ani permanentně hučící varná konev na vodu. Shledal jsem, že to je více než dost důvodů odpovědět.
„Ne, nemám, pane.“
„To je dobře, protože ten stařík, co šel před chvílí na záchod problém má,“ řekl už tichým hlasem. Naklonil se ke mně a dodal: „došel mu toaleťák a má celou prdel posranou. Ukaž se jako správná obsluha, chlape.“
Z údivu a šoku k legraci a zlehčení situace, to je jeho postoj k životu.

Další pátek, co jsem ho viděl, jak sedí a stolkem a čeká na obsluhu, jsem k němu přišel a zeptal se ho přímo: „co tady každej pátek děláte?“ Tajně jsem doufal, že se rozzlobí, zvedne se a třeba odejde, pořád jsem mu totiž neodpustil, jak na mě minule bezdůvodně vystartoval.
„Chodím sem poslouchat jazz, hrajete tu totiž ty nejlepší nahrávky. Kdo tu muziku vybíral?“
„Já ne,“ odpověděl jsem mu se špetkou lítosti v hlase, kompletně ovšem vyvedený z míry.
„To jsem ani nedoufal. Ptal jsem se ale na něco jiného.“
„Vybíral ji jeden z mých kolegů, seznámím vás s ním, pokud chcete.“ Uvědomil jsem si dvě věci, které byly s nastalou situací v rozporu. První – neznal jsem ho, nevěděl jsem ani jeho jméno. Druhá – bodavý nepříjemný pocit majetnické touhy já ho poznal první tak taky nechci aby se bavil s někým jiným než se mnou.
Abych napravil aspoň jednu chybu, tak jsem k němu natáhl ruku a představil se. On ji potěšeně přijal a řekl mi své jméno. Vincent.

Postupem času jsem se začal s Vincentem scházet – kde jinde, než v čajovně. Sedávali jsme u jednoho stolu, hráli šachy a moc si nepovídali. Nebylo totiž potřeba mluvit. Po několika našich pravidelných sezeních se mi uvnitř hlavy rozhostilo zvláštní ticho, takové, které se trochu podobá tomu, jako když jste dlouho sami v přírodě a neslyšíte nic jiného, než šum listí ve stromech a rychlost větru ve vzduchu, a pak se vrátíte zpátky domů, kde hučí všechny ty elektronické přístroje. To ticho jsem ale vnímal neustále, jedno, kde jsem se zrovna nacházel. Navíc mi to bezvadně pomohlo v mojí komunikaci s lidmi, se kterými jsem přicházel dennodenně do styku, protože jsem se na ně mohl více soustředit. Uvědomil jsem si, že za to může nejspíše Vincent. Zeptal jsem se ho na to při jedné šachové partii a on se na mě usmál. Zeptal se: „co myslíš ty?“
„Myslím, že jo, můžeš za to.“
„Fajn, a chceš s tím něco udělat?“
„Ne, líbí se mi to. Vlastně bych něco chtěl. Poděkovat ti za to.“
Po tomhle mém výlevu se rozchechtal a musel se jít vysmát ven, protože uvnitř čajovny panovala zrovna tišší atmosféra. Nikdy předtím jsem mu totiž za nic nepoděkoval.
Jeho přítomnost mě doopravdy měnila. Jeho odchod mě ale změnil mnohem více. Když jsem přišel jednoho dne na naši pravidelnou šachovou schůzku, jak jsem pravidelná setkání s ním označoval, čekal jsem déle než hodinu, ale Vincent nepřišel. Neměli jsme na sebe telefon, myslel jsem tedy, že onemocněl a doufal jsem, že se v dohledné době ukáže opět v čajovně. Když se po dvou týdnech neukázal a já se dál marně vyptával kolegů, jestli se tu náhodou neobjevil, začal jsem být nervózní.
Po dalších dvou týdnech jsem už byl doslova zoufalý. Musel jsem si přiznat, že si mě Vincent něčím získal, a že mi teď hodně chybí, doufal jsem ale, že se jednoho dne objeví se svým úsměvem na tváři. Věděl jsem, co budu muset brzo udělat, stále jsem to ale odkládal.
Když utekl další měsíc, šel jsem na úřad k matrikáři a požádal o svolení nahlédnout do všech nekrologů posledních dvou měsíců.

Vrátil jsem se do čajovny a zdrcený si sednul ke stolu. Na památku jsem sáhnul po krabičce s šachovými figurkami a vzpomínal na mlčenlivé patrie. Objednal jsem si čaj a začal rozestavovat figurky. Zkusil jsem párkrát táhnout bílými a odpovědět na jejich útok černými, hrát sám se sebou šachy mi ale asi nikdy nepůjde. Schoval jsem je a koukal ven z okna. Kolega mi donesl čaj.
„Hele, tady ti něco upadlo. Na, prosimtě.“
Vzal jsem si od něj kousek papírku vytrženého z linkovaného sešitu. Bylo na něm napsáno osm slov. Přijmi za svůj život stoprocentní zodpovědnost! Věř si!
Musel jsem násilím potlačit pláč.