Muž poslouchající jazz (I.)

Stále se rozvíjející fenomén čajoven v Čechách láká stále víc a víc lidí. Nejen k posezení u čaje.

Vídal jsem ho v práci pravidelně každý pátek. Musím ale podotknout, že jindy jsem se v práci neukázal. Ptal jsem se však kolegů, kteří přes týden pracovali, a nikoho takového neviděli. Ze začátku jsme se navzájem oťukávali a odhadovali společensky zavedené hranice toho druhého, abychom je mohli následně překročit a hodit za hlavu. Po nějaké době jsme se ale vídat přestali. Pár dní poté jsem dal výpověď a odstěhoval se z města pryč.
Pamatuji si první den, kdy jsme se viděli, stejně jako si každý pamatuje malou násobilku a vyjmenovaná slova po b. Sice si nevzpomenu na datum, to ale stejně nikoho nezajímá. Co si ale pamatuju, je, že tehdy bylo venku mlhavo. Před čajovnou ležela pravá nefalšovaná nepropustná mlha, která by se dala krájet. Neměl jsem čas si to ověřit, ten den jsme měli tolik hostů, že spáry mezi cihlami povolovaly.
Pracujeme vždy ve dvou, jeden se stará o pohodlí hostů a připravuje pro ně dýmky, popřípadě nějaký lehký pokrm a funguje také jako roznášecí služba. Přijímá od platících hostů peníze a ještě stíhá prodávat čaj a čajové nádobí. Druhý z nich má na starost činnost mnohem více povznášející, nicméně o to důležitější a náročnější. Připravuje čaj pro hosty. Kdo neví, o čem mluvím, nechť si vzpomene na své vlastní kradmé pokusy v oboru přípravy celolistého čaje.
Téměř zakořeněným zvykem, který se bude těžko vykořeňovat, je, že si většina populace připravuje čaj z pytlíku. Nemám právo vám sahat do svědomí, proto si tam sáhněte sami.
Dobře vedené čajovny tento zvyk nepodporují, dokonce jej odmítají a potírají. Chodí k nám spousta nadšených čajových fanoušků, já sám jsem jich ale několik málem dohnal k šílenství, protože můj fanatismus obvykle bývá větší a zarytější, než je ten jejich. Také jsem spoustu lidí přivedl k pravidelnému pití čaje. Navštěvují mě a chtějí si se mnou povídat. Čas od času je musím ale odmítat, protože krom nich musím obsloužit ještě milion dalších lidí, kteří přijdou na čaj, jak stojí v mojí smlouvě, kterou jsem musel podepsat. Na některé z nich si čas najdu, ne ale na všechny. Ta trocha mě pak přesvědčí o tom, že si můj čas nezaslouží. Tak s nimi přestanu zase na chvíli mluvit, pak ale vyměknu a začnu se s nimi zase bavit. Toto moje zklamávání tak nebere téměř konce.
To se ale netýká mého přátelství s Vincentem. Jak jsem už říkal, stalo se to jednoho mlžného dne, podvečera, Slunce se klanilo Měsíci, on se na oplátku také uklonil a popřál dobrou noc. Největší nával hostů toho dne (ta doba nastává většinou kolem šesté) byl odražen a zbývalo nám pouze umýt všechno zašpiněné a použité nádobí. Práce mého kolegy. Já jsem nechával rozbolavělá stehna odpočívat sedě na židli v obchodě.
Když není mlžno, je zevnitř nezapomenutelný výhled na dlouhou ulici, která utíká od skleněných dveří až k hotelu vzdálenému asi půl kilometru.
Nepřekvapilo mě, když se po půl minutě, co jsem si sednul, otevřely dveře. Vzhlédl jsem s ne zrovna příjemným výrazem v obličeji, a jak udával jakýsi nepsaný zákon obsluhy, pozdravil jsem první. Počkal jsem na odpověď, která lehce prolétla prostorem až ke mně a já plynule navázal další otázkou: „můžu pro vás něco udělat?“
Muž se usmál a odpověděl mi také otázkou: „co třeba kotrmelec?“ a začal se smát. Přidal jsem se k němu až po chvíli, byl jsem ztahaný a unavený a myšlení pracovalo na volnoběh. Po této otázce se ale jakoby mávnutím kouzelného proutku rozběhlo a všechna možná kolečka uvnitř se roztočila. Díky tomu jsem si okamžitě vryl do paměti vzhled muže, který jsem zpočátku moc neregistroval. Jeho nejvýraznějším znakem byl pravděpodobně ten, že se stále usmíval, a když nemluvil, měl uzounké rty v pohotovostním stavu úsměvu. V oříškových očích posazených daleko od sebe panovala plápolající živost a obličej s pěknou kůží bez jediné vady dokreslil autoritativně vystrčený úzký nos. Krátké černé vlasy byly učesány na pěšinku. Zuby, které dával Vincent téměř každou půlminutu na obdiv, nestydatě blýskaly do okolí a s přihlédnutím k  věku byly jeho nejlepší možnou vizitkou. Co si vzpomínám, tak na sobě nikdy neměl džínsovinu a chodil v čistých a přiléhavých šatech. Barvami moc nehýřil, látkové kalhoty zastupovaly černou a košile bílou. Černý pulovr moc parády také nenadělá.
Nad jeho otázkou jsem se pousmál a zamručel jsem něco ve smyslu: „to radši ne, jsem v práci,“ a dodal jsem, že mu raději připravím nějaký čaj.
„Mě je jedno, jaký to bude, ale chtěl bych tu být delší dobu,“ řekl mi.
„Dobrá, tak se někde posaďte a já zkusím něco vymyslet.“ Muž se otočil a chtěl si jít sednout, já jsem si však na něco vzpomněl a přerušil jsem ho v jeho úmyslu.
„Jak jste se dnes měl?“ zeptal jsem se.
Muž se otočil s úsměvem ve tváři a odpověděl mi.
„Tak to přesně vím, jaký čaj vám mám připravit,“ a odebral jsem do útrob čajovny za svým kolegou.

Muž popíjel čaj a celou dobu mlčel. Díval se na ulici, přesně tak, jak to dělávám já, když nemám nic na práci. Prostorem se linula z reproduktorů nenápadná stužka hudby, která mu ovíjela kotníky a šplhala po nich vzhůru po celém těle až k uším, kde spočinula po tak náročném výstupu. Nenechal se odtrhnout od své tiché meditace, ani když do čajovny vstoupila hlučná parta výrostků, kteří se hlasitě prohlašovali: „dem na vodnici, pičo!“
Když jsem mladíkům řekl, kudy se dostanou do salonku pro kuřáky dýmek, mužův pohled se odtrhl od ulice a přesunul se na mě. Pouze se na mě usmál. Slov totiž nebylo potřeba. V ten okamžik se moje nálada, zmrvená příchodem hlučných dorostenců, opět velmi rychle zvedla a já jsem pochopil, že si ten chlapík na nic nehraje a že ho žádná přetvářka nezajímá. Zavrhnul jsem nenápadně se podbízející plán na ztrapnění partičky a připravil jsem jim výbornou dýmku, dokonce jsem jim i popřál příjemný prožitek.

V čajovně seděl asi tři hodiny a ani jednou sám od sebe nepromluvil. Znervózňovalo mě to a byl sem naprosto vyvedený z míry. Nenapadlo mě nic moudřejšího, než se muže zeptat: „nechybí vám něco, máte všechno?“
Opět se na mě usmál a opět mi odpověděl, naprosto jinak, než bych očekával: „ano chybí. Čas. S tím ale nic nezmůžete.“
Trochu jsem se podivil nad absurditou této výpovědi, proč tady teda hernajs sedí když si stěžuje že nemá čas to teda fakt nechápu. Nenapadlo mě ale nic jiného, než se tomu zasmát a jít něco dělat.
Byl posledním platícím hostem, platil ale zároveň s ostatními. Když jsem řekl cenu jeho čaje, nechal mi od cesty ještě dvacet tři korun. Poděkoval jsem mu a on se rozloučil slovy: „tak zase v pátek.“