Co bych chtěla říct, ale nemohu...(II)

Trpíte blbými předsudky a necháváte si poradit? Takhle to dopadá.

Pak se dá potkat stopař se stopařkou, ale bez větších zavazadel. Ty obvykle jedou z města do města a jsou taky dost příjemný. U nich je navíc šance, že se dostanete v rozhovoru k nějakýmu společnýmu kamarádovi, a pak se třeba ještě někdy potkáte na někde v hospodě. Já sama takhle potkávám jednoho týpka s holčinou a jednoho gaye. A vždycky se s nima ráda vidim.

Dá se narazit i na kravaťáky. To jsou upravený chlápci s krátkým sestřihem v kvádru a se slunečníma brejlema a kufříkem. Už od pohledu jsou k smíchu. A jsou taky dost zábavný, když jim zastavíte. Většinou se dozvíte, že jim z různejch důvodu exnul mercedes nebo bavorák a oni musí stihnout veledůležitou schůzku, na který se bude jednat pravděpodobně o tom, jak znečistit planetu. Ještě vás popoháněj, ať na to šlápnete, a když se ohradíte, že nechcete pokutu, tak mávnou svou pěstěnou prackou a řeknou vám, že pokutu kdyžtak zaplatěj. A já, naočkovaná, že se chlapi prostě neodmítaj, na to šlápnu. Pokutu jsem zatím ještě nedostala, ale párkrát jsem se za volantem pěkně klepala, a kdybych měla plnej močák, tak by to dopadlo možná i hůř.

Na silnici narazíte i na kuriozitky, jako je třeba matka s dítětem (dvouletým) v náručí, a stopuje.

Asi nejhorší varianta je týpek s malým báglem na zádech, oblečenej do starejch, ale udržovanejch hadrů. Bejvá na něm podezřelý, že i když je vedro, je navlečenej do věcí, podle kterejch by se dalo hádat, že stopuje až na severní pól. Nemám na mysli nějakou péřovku, to ne, ale řekněte mi, jestli není divný vidět v létě čahouna v kanadách navlečenýho do maskáčů a mikiny s nápisem Led Zeppelin.

To byl jedinej důvod, ten nápis, proč jsem mu zastavila.

Přiběhl k autu; koukal se na mě a ptal se, jestli ho nehodím tam a tam, když jsem si všimla jeho žlutejch zubů s docela velkým nánosem toho sajrajtu – říká se tomu prej zubní plak. Když už zastavíte, většinou dáte najevo, že jste ochotní stopaře vzít. Nemůžete pak prostě jen tak odjet. Nastoupil teda a mě okamžitě praštil do nosu smrad, kterej se neztratil ani za jízdy s otevřenýma okýnkama. Ten chlap se asi měsíc nemyl, a klidně bych se o to vsadila. Zdálo se mi, že možná i někde uhnívá.

Dala jsem se s ním do konverzace, trošku jsem stáhla muziku, ale zavedla jsem na zeppeliny řeč. Chvilku jsme se o nich bavili, mě to znělo jako mlácení prázdný slámy, ten chlap o nich totiž podle mě nic nevěděl. Naštěstí ta cesta dlouho trvat nebude, byli jsme tak pět minut od města. Usmyslela jsem si, že ho vyhodím, jakmile vjedu do města. Bylo to trošku jinak.

Chlápek se zašklebil a začal si tisknout břicho. Krátce jsem se na něj podívala, seděla jsem za volantem (nemohla jsem ho nijak pozorně sledovat) a zeptala se, jestli mu něco je. Řekl mi, že má akorát nějaký problémy s měchýřem, a že by potřeboval zastavit. Nijak jsem proti tomu neprotestovala, a navíc budu moct vyvětrat ten smrad z auta. Už se mi chtělo totiž vrhnout a cestu jsem chtěla mít rychle za sebou.

Zastavila jsem, on vyběhl z auta do příkopu, byl tu nějaký porost, takže byl naštěstí krytej a já se nemusela přesvědčovat o tom, jestli někde hnije nebo ne. Kdybych měla možnost, tak bych se minimálně podívala. No co? Jsem holka, a navíc jsem s moc klukama nespala, tak mě za to nesuďte.

Z chlapíka jsem viděla jenom jeho dlouhé mastné vlasy, očividně klečel a díval se do země. Dohrála jedna písnička a naskočila další. Byla jedna z mých oblíbenějších, a tak jsem jí přidala na hlasitosti. Koukala jsem na neskutečně modré nebe, na obzoru bylo pár obláčků jako pár dlouhých bílých vlásků na jinak úplně plešaté stařecké hlavě.

Když dohrála písnička – měla přesně sedm minut dvacet tři vteřin, tak jsem se ohlídla a podívala se na keř. Po chlápkovi nikde ani památky. Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a šla se po něm podívat. Byla to ta největší hloupost, kterou jsem do té doby udělala. Byla dokonce větší, než když jsem odmítla toho klučinu, vzpomínáte si?

Došla jsem na okraj příkopu a rozhlížela se. Neviděla jsem ho nikde, to si pamatuju přesně, a nevěděla jsem jeho jméno, tak jsem hulákala: „pane v maskáčích se špatným močákem, jste v pořádku? Nestalo se vám něco? Pane s měchýřem, kde jste?“ když mě někdo vzal šutrem po hlavě.

Že to byl tvrdej kámen, jsem poznala podle toho, že vedle mě ležel, když jsem přicházela k vědomí a podle toho, že jsem měla ruplou lebku. To mi řekli doktoři, který někdo přivolal. Pak se ještě neopomněli zmínit o tom, že jsem byla znásilněná a že jsem bez auta.

Když jsem pak o tom přemýšlela, došla jsem k závěru, že neříkat ne a neodmítat kluky je dost blbá poučka. Od té doby jsem si zase začala vybírat a už mě nikdo nepřesvědčí o opaku. Když si někdo vybere vás, tak to není to správné. Pak se do hry zapojuje přehnaná oddanost, dalo by se říct dokonce fanatismus, a to už je špatně. Relativně jsem se s tím srovnala, nic jsem si totiž nepamatovala, a když mi řekli, že jsem to byla já, ta znásilněná, tak mi to ani nepřišlo. Podle mýho se to stalo někomu jinýmu.

Ve věku, kdy jsem si kluky začala vybírat, kdy jsem se přenesla přes ten pitomej a neopodstatněnej zákaz mojí kamarádky, kterou jsem už stejně nikdy neviděla, bylo už docela pozdě na zakládání funkčního vztahu. Nakonec se mi to ale povedlo a já jsem se se všemi svými duchy z minulosti srovnala a začala se chovat docela jinak. Přestala jsem se bát někoho odmítnout, přestala jsem se bát kohokoliv ale i přijmout. Začala jsem to posuzovat trochu jinak.

Myslíte si, že si zasloužím uchlácholit a politovat? Jděte se bodnout a nechte si to pro nějakýho naivního tupce, kterej vás bude bezmezně poslouchat a pak si od vás veme třeba i nějaký pitomý ponaučení.“