Ruský „trh s dušemi“: Jak soukromí náboráři vydělávají na válce

V Rusku se během války na Ukrajině vytvořil zcela nový „byznys“ – trh s náboráři, kteří za státní peníze lákají muže na frontu.

Za každého člověka, kterého přesvědčí, aby podepsal kontrakt s ministerstvem obrany, dostávají desítky až stovky tisíc rublů. Tento fenomén popsalo ruské opoziční médium Věrstka a ukrajinský portál Strana.ua. Co se za tímto systémem skrývá a jak funguje?

Příběh začíná u muže jménem Artur, který se potácí na dně společnosti. Po koupi láhve vodky se ocitne v rukou náboráře Konstantina, který ho během pár hodin dovede do vojenské komise. Tam ho úřednice rychle přesvědčí, aby podepsal smlouvu na vojenskou službu. Konstantin za to měl dostat 50 tisíc rublů (asi 12 tisíc Kč), ale protože Artur nakonec kvůli psychickým problémům na frontu neodjel, náborář nedostal nic. Tento příběh ukazuje, jak snadno se zoufalí lidé stávají „zbožím“ v rukou profesionálních lovců duší.

Podle Věrstky se v Rusku vytvořil obrovský trh zprostředkovatelů, kteří plní státní plán na nábor vojáků. Ceny za jednoho zverbovaného muže se pohybují od 5 do 350 tisíc rublů (zhruba 1 200 až 85 000 Kč), v některých případech až 4400 dolarů (přes 100 000 Kč). Náboráři musejí splnit podmínky – například kandidát musí projít zdravotní prohlídkou a skutečně nastoupit do armády. Pokud se to nepovede, peníze nejsou.

Kdo jsou tito náboráři? Nejde jen o muže s vojenskou minulostí nebo bývalé členy Wagnerovy skupiny. Mezi nimi jsou i ženy – od maminek na mateřské, které vytvářejí lákavé inzeráty na sociálních sítích, až po bývalé personalistky, jako je Viktorie, která teď vydělává desetkrát víc než dřív. Někteří náboráři, jak popisuje zdroj Věrstky, vypadají „nápadně okázale“, aby přitáhli pozornost, a chovají se jako „pavouci, kteří čekají na kořist“.

Systém je propracovaný a cynický. Vojenské komise dostávají plány na počet nových vojáků, které přesouvají na náboráře. Ti hledají kandidáty všude – v autoservisech, na sídlištích, mezi známými. Někteří lákají muže sliby o lepším postavení v armádě, třeba jako operátory dronů, i když žádné záruky neexistují. Jiní tvrdí, že „vítězství je blízko“, a nabízejí benefity od finančních bonusů, přes odpuštění dluhů až po pozemky pro rodinu.

Náboráři někdy platí za dopravu nebo ubytování kandidátů, protože vědí, že se jim investice vrátí. V některých případech fungují jako „pyramida“ – za přivedení dalšího náboráře dostanou provizi, třeba 10 tisíc rublů za osobu. Jedna z náborářek, Viktorie, dokonce slibuje, že zařídí službu i lidem s kriminální minulostí, zdravotními problémy nebo bez vojenského průkazu. Rodinám kandidátů nabízí zápis dětí na vysokou školu zdarma nebo odpuštění dluhů až do 10 milionů rublů.

Někteří náboráři se snaží působit lidsky – nosí kandidátům kávu a pečivo, dokud neodejdou na frontu. Jiní zkoušejí podvody, jako když jeden náborář pětkrát neúspěšně přihlašoval muže s hepatitidou. Podle Strana.ua někteří kandidáti ani netuší, že za jejich podpis na smlouvě dostane někdo tučnou odměnu. Často jde o lidi na okraji společnosti – alkoholiky, narkomany nebo chudé, kterým náboráři slibují „nový začátek“.

„Chlap by mohl umřít na chlast nebo drogy. Řekl jsem mu: ‚Poslouchej, dostaneš peníze. Vrátíš se jako respektovaný člověk, pokud se vrátíš,‘“ cituje Strana.ua vysokého úředníka Konstantina z Lipetsku. Jiní příbuzní sami přivádějí své blízké k náborářům s nadějí, že „tam aspoň zemřou s hrdostí“.

Za náboráři stojí nejen vojenské komise, ale i státní a polostátní organizace – od vodáren až po mateřské školy. Všude se plní KPI, která tlačí na počet zverbovaných. Náboráři někdy hledají kandidáty v jednom regionu, aby je „prodali“ v jiném, kde je vyšší odměna. Celý proces může probíhat i online – někteří náboráři „zpracují“ člověka, aniž by ho vůbec viděli.

Tento systém odhaluje hlubokou krizi. Stát má obavy z nové mobilizace a spoléhá se na soukromé náboráře, kteří proměnili válku v byznys. Lidé na okraji společnosti se stávají oběťmi, zatímco náboráři, ať už jsou to „mámy v dekretu“ nebo místní „autority“, vydělávají na jejich osudech. Jak dlouho může takový systém fungovat? A co se stane, až se zdroje „dobrovolníků“ vyčerpají?

Pokud vás zajímají další příběhy z Ruska, sledujte můj blog. Pravda se někope těžko, ale hledá.

Zdroje:

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz