Jak se v Rusku rodí nové spontánní protesty: hudbou proti válce

V Rusku se objevuje nový, nečekaný druh protestu – tichý, ale o to hlasitější. Místo transparentů a skandování se lidé scházejí v centru měst, aby zpívali. Ne slogany, ale písně. Písně těch, které režim Vladimira Putina umlčel.

Hlavní postavou posledních dní se stala osmnáctiletá studentka petrohradské konzervatoře Diana Loginova, známá pod uměleckým jménem Naoko. Její skupina Stoptime pravidelně vystupuje na Něvském prospektu, v samém srdci Petrohradu. Hraje tam zakázané skladby – tedy umělců označených režimem za „zahraniční agenty“, což je v ruské realitě nálepka znamenající politické vyvržení.

12. října Stoptime zahráli i píseň „Kooperativ Labutí jezero“ od Noize MC – satirickou skladbu, kterou soud letos v květnu zakázal, protože údajně „uráží představitele státu a armády“. Tato skladba je ostrou satirou, která si bere na mušku politickou situaci a mocenské struktury v Rusku, konkrétně kritizuje korupci a zneužívání moci ze strany státních představitelů a armády.

Z videí, která se rychle rozšířila po internetu, bylo vidět stovky lidí, jak zpívají spolu s kapelou. Naoko se smála, lidé tleskali, atmosféra připomínala letní festival svobody – až do chvíle, kdy si záznamu všimla Marina Achmedova, šéfredaktorka prokremelského serveru Regnum.

„A ta pouličná zpěvačka, která si dovoluje zpívat písně zahraničních agentů, proč ji nikdo nezastaví?“ – napsala na svém Telegramu. Odpověď přišla rychle.

O několik dní později byla Naoko zatčena a odvezena na policejní stanici. Strávila noc v cele, druhý den ji přivedli k soudu v poutech. Úřady jí připsaly hned dvě obvinění: „diskreditaci armády“ a „organizaci nepovoleného shromáždění“.

Zprávy o jejím zatčení vyvolaly vlnu solidarity. Fanoušci i kolemjdoucí sdíleli videa s jejím zpěvem, pod nimi se objevovaly komentáře jako „Naoko, drž se!“ nebo „Hudba je naše poslední svoboda“.

Skupina Stoptime není jediným příkladem. V různých městech Ruska se mladí lidé scházejí v parcích, na nádražích nebo pěších zónách, kde zpívají zakázané písně. Na první pohled jde o běžné pouliční koncerty, ale v očích režimu je to nebezpečné shromažďování s politickým podtextem.

Hudba se stala novou formou odporu – protestem, který nelze úplně zakázat, protože přichází s melodií a úsměvem.

Naoko v jednom z rozhovorů pro místní médium Bumaga řekla: „Umění je dnes v Rusku jediný jazyk, kterým můžeme mluvit o tom, co si opravdu myslíme.“

Pro mnohé mladé Rusy se tato věta stala manifestem generace, která nechodí na demonstrace, ale zpívá.

A právě to Kreml děsí nejvíc – že se protest může proměnit v píseň, kterou si lidé budou zpívat potichu, ale všude.

Zdroje:

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz