Spletl se Orwell o 50 let?

Po nástupu Donalda Trumpa do presidentského úřadu se svět, zdá se, začal ubírat směrem k Orwellově distopii 1984.

Spletl se Orwell o 50 let?

Ve své ikonické distopii 1984 vykresluje George Orwell svět rozdělený mezi tři totalitární mocnosti, které spolu vedou, vždy dvě proti té třetí, válku o malé území na Blízkém Východě. Ne aby zvítězili, ale aby byl vždy k dispozici nepřítel, na kterého může lid přednést svůj spravedlivý hněv a svalit vinu za své frustrace. V komunistickém Československu roku 1984, ani v jiných zemích sovětské sféry vlivu, režim sice nedosáhl dokonalosti srovnatelné s Orwellovou Oceánií (nejvíc se jí blížil režim Severní Koreje), nicméně čtenář si mohl snadno představit, že další úspěšný „boj za mír a socialismus“ by mohl Orwellovu visi naplnit. Na štěstí se tak nestalo, sovětské impérium se rozpadlo a zavládla v něm svoboda a demokracie. Aspoň se to tak zpočátku jevilo. Francis Fukuyama dokonce zablouznil o konci dějin a mnozí u nás jeho blouznění v euforii z konce dusivé atmosféry „reálného socialismu“ uvěřili. Velké dějiny samozřejmě neskončily a stále naléhavěji klepou na dveře i nám v Evropě, která po dlouhá desetiletí navykla relativnímu klidu a bezpečí.

Svět podle Trumpa

Po loňských presidentských volbách v USA se musíme připravit na svět, ve kterém mezinárodní právo bude nahrazeno právem silnějšího (ne že by před nimi právo silnějšího nepřicházelo ke slovu). V čele tří nejsilnějších jaderných mocností totiž, Číny, USA a Ruska, stojí mužové, kteří mají ambici zanechat svou stopu v historii územní expanzí. Putin se vůbec netají úmyslem obnovit Ruské impérium ve hranicích někdejšího Sovětského Svazu a o zbytek Evropy se jaksi podělit s Amerikou. Slovy své hlásné trouby, propagandisty Solovjova „rozdělit si ji s Američany jako válečnou kořist.“ Považuje totiž jen amerického presidenta, nikoli Evropu, za partnera sobě rovného. Čínský diktátor Si je územně poněkud skromnější, chce prozatím jen připojit Taiwan, který je ovšem de jure stále uznáván jako odštěpená provincie Číny. Nicméně v dlouhodobější perspektivě to může být právě on, kdo bude hrát první housle. Zato staronový president Trump, se nechal slyšet, že připojí ke Spojeným Státům Grónsko, Panamský průplav, Kanadu a nejnověji také Gazu, ovšem bez jejích palestinských obyvatel. Aby toho dosáhl, vyhrožuje vším možným včetně použití vojenské síly. Na dosavadní nezastupitelnou roli USA jako mezinárodního policajta de facto rezignoval a své dosavadní spojence hází přes palubu. Dokonce vyhrožuje vystoupením z NATO, jestli jeho členové nezvýší výrazně své výdaje na zbrojení. Ty by měly podle něj činit 5 % HDP.

Zní logicky, že Evropa by se o svou bezpečnost měla starat sama a nemůže žádat, aby za její bezpečnost platil americký daňový poplatník. Z dnešního pohledu se pochopitelně jeví býtnutnost intenzivního zbrojení v životním zájmu Evropy, nemá-li se Ruská agrese šířit směrem k Baltu a Atlantiku. Jenže Evropa žila dlouho v hlubokém míru a naši mocní američtí spojenci zbrojení nezanedbávali (i když 5 % HDP na něj zdaleka neutráceli). Američané se dlouho zdáli být s rolí mezinárodního policajta docela spokojeni. Umožňovala jim utvrzovat se v pozici nejsilnější supervelmoci a pod její rouškou mohli uplatňovat vlastní mocenské zájmy. Stačilo, když se evropské země zúčastnili spolu s nimi zahraničních vojenských misí, někdy spojených s dost pochybnými vojenskými dobrodružstvími (viz. Irák nebo Afganistan). Touto setrvačností se evropské země bohužel nechali ukolébat i poté, co Rusko v r. 2014 obsadilo Krym a začalo nepokrytě vojensky podporovat separatisty na východě Ukrajiny. Dávali přednost obchodu před bezpečností. Vzájemný obchod bez geopolitických limitů měl původně sloužit k zabezpečení míru, jenže se ukázalo, že je snadno slučitelný se vzájemným válčením. Teď se Evropa ocitá bez amerického bezpečnostního deštníku a je tím zřetelně zaskočena.

Ukrajina a mír či Ukrajina nebo mír?

Handrkování o výši výdajů na obranu přichází v době, kdy je v bytostním zájmu celého Západu, tedy i USA, zastavit ruskou agresi a na bojišti ukázat Putinovi, že vojensky toho mnoho nedosáhne. To rozhádaná Evropa těžko sama zvládne. Silná slova o tom, že s válečným zločincem Putinem se nejedná a nesmí se mu ani o píď ustoupit, nepomohla. Bylo by sice fajn, kdyby Putin bezpodmínečně kapituloval, ale to se bohužel nestane a tak nezbývá, než o míru nebo aspoň o příměří jednat. Jenže výchozí pozice účastníků k jednání se odvíjí od situace na bojišti. A ta věru teď nevypadá pro Ukrajinu příznivě. Jestliže ji právě teď Trump tlačí k okamžitému mírovému jednání s Ruskem, je to možná dobré pro Trumpovo nafouklé ego, ale jistě ne pro Ukrajince.

Co bojující Ukrajina potřebuje je okamžitá vydatná vojenská pomoc. Včera bylo pozdě. Čas hraje totiž pro Rusko proti Ukrajině a proti nám. Ukrajina je po 3 letech obrany proti barbarské agresi vyčerpaná lidsky i materiálně, obyvatelstvo je unavené dlouhým strádáním. Rusové sice taky nejsou zrovna ve formě, ale je jich „mnógo,“ na strádání nedostatkem jsou historicky přivyklí, ochotni dál trpět i umírat za ideu velkého Ruska bez hranic.

Proto jsou úvahy o tom, jak budeme postupně navyšovat naše výdaje na zbrojení málo platné. Význam má především okamžitá masivní materiální i vojenská pomoc. Stojí to za oběti na pohodlí, kterému přezdíváme životní úroveň. Pomoc od nového šéfa Bílého domu očekávat nemůžeme. On už jasně ukázal, jak si představuje novou geopolitickou roli USA. S Putinem se dohodne za zavřenými dveřmi a Ukrajince postaví před hotovou věc. A co nabízí Ukrajině? Hranici příměří (v lepším případě) na současné bojové linii střeženou vojáky evropských zemí, se kterými se ovšem zapomněl o tom domluvit a na jednání o příměří s nimi nepočítá. Bezpečností záruka ze strany USA by měla vypadat tak, že Ukrajina dá k dispozici půlku svého nerostného bohatství a USA pak budou mít zájem své investice na Ukrajině bránit. Tedy možná... Asi nevadí, že větší část toho bohatství je na území okupovaném Ruskem. To bylo moc i na presidenta Zelenského, který věru příliš velký manévrovací prostor nemá, ale kolonii Spojených států z Ukrajiny udělat přece jen nechce.

V této chvíli se jako jediné východisko jeví mobilizace Evropských zemí k okamžité vojenské pomoci mohutnými dodávkami zbraní a možná dokonce i vysláním vojáků, jak o tom mluvil president Macron. Vyslání vojáků je pochopitelně na pováženou, protože by mohlo vést až k jaderné válce bez vítězů. Ovšem na stole tato možnost již byla.

Nevím, jestli je taková masivní evropská podpora reálná. Jinou cestu ale nevidím. Jistě by se neobešla bez bolestivých obětí a evropské obyvatelstvo není na takové oběti připraveno. Společnosti většiny evropských zemí jsou navíc hluboce rozdělené, k moci se dostávají populisté připraveni Ukrajinu přenechat napospas Rusku výměnou za mír. Nepřipouštějí si historickou zkušenost, podle níž by takový mír neměl dlouhého trvání. Jak lidi v Evropě přesvědčit, že je to jediná cesta k předejití ještě mnohem bolestivějších obětí, totiž těch válečných? To je otázka mnohem naléhavější než postupné navyšování výdajů na zbrojení. Do zbrojení je totiž třeba investovat okamžitě a ty peníze je nutno odněkud vzít.

Co znamená 5 % HDP na obranu

Když se řekne 5 %, nevypadá to na žádné závratné číslo. Háček je v tom, že HDP je celá produkce státu včetně poměrně fiktivních statků jako služby nejrůznějšího druhu. Stát nemá částku odpovídající celému HDP k dispozici. Má jen příjmy z daní a pak to, co si k nim vypůjčí na úkor daní budoucích. Dohromady to pak tvoří výdaje státního rozpočtu. Ty za rok 2023 činily asi 2,2 bilionu Kč, tedy 29 % HDP. Oněch 5 % HDP tedy v České republice představuje asi 17 % celkových výdajů státního rozpočtu. A ten již teď jede systematicky na dluh. Zkusme si představit, z čeho by se to dalo vzít.

Ušetřit na penzích a sociálních výdajích? Vystaví to vládu lidovému hněvu a mnohé to skutečně uvrhne do chudoby až bídy. Skončí beztak již vratký sociální smír a to bude voda na mlýn populistů. Na provozu státu? O to se snažila snad každá vláda a zatím vždy s malým úspěchem. Ledaže bychom škrtli vše, co neslouží rychlému zisku, jak to vymyslel multimiliardář Elon Musk. Na investicích? Státní investice živí velmi mnoho lidí a firem. Lidi pošleme na pracák (pokud ještě bude existovat), firmy do konkursu (ten bude existovat zcela jistě). Zvýšit podstatně daně? To budou zisky končit v daňových rájích. Půjčit si? To půjde ještě možná pár let, ale každým rokem to bude stát víc a víc miliard (stamiliard) na tzv. obsluhu dluhu.

Za současné situace nám bohužel tak jako tak nezbyde nic, než výdaje na obranu navyšovat. Ale stavět to jako cíl, žádoucí stav? Těžko. My pamětníci jsme již zažili období závodů ve zbrojení. Skončilo dohodami o kontrole zbrojení, po nichž se oběma stranám citelně ulevilo. Mockrát jsem slyšel, že s Putinem se jednat nedá, protože mu nelze věřit. Jenže dohody, jako byly v 70-tých letech dohody Start I a II o omezování strategických zbraní, obvykle nestojí na důvěře, ale musí být podloženy silou (té rozumí i Putin) a kontrolními mechanismy. A musí být konec-konců nějakým způsobem výhodné pro obě strany. Čas pro takovou dohodu ještě nenastal, ale jako dlouhodobý cíl je to rozhodně lepší než závody ve zbrojení.

Umění vládnout se zakládá na moudrosti, nikoli na síle, na opatrnosti, nikoli na úskoku

To napsal v 17. století Jan Amos Komenský a platí to dodnes, jenže vládci tohoto světa toto umění příliš často zanedbávali a zanedbávají. Než jsem dopsal tento blog stačil Trump převzít Putinovu rétoriku. Za viníka války označil „diktátora bez voleb“ Zelenského, který podle něj měl 3 roky na to, aby se dohodl a zachránil lidské životy i města před destrukcí. Jinak řečeno, měl kapitulovat a přenechat Ukrajinu Putinovi, který by tam jistě dosadil nějakou moudrou a opatrnou „dělnicko-rolnickou“ vládu. (To je jen asociace na rok 1968, kdy se dělnicko-rolnickou vládu snažil u nás ustanovit Brežněv. Ta Putinova by byla spíš oligarchická.) Trumpovo sblížení s Putinem ukazuje, že se schyluje k mesalianci USA s Ruskem proti Číně, která je v současnosti Trumpovým nepřítelem č. 1. Tím by se Orwellova distopická vise v podstatě uskutečnila o necelých 50 let později.

Pro Evropu z toho jasně plyne, že na pomoc obraně Ukrajiny jsme zůstali sami.