Putin rozumí jen síle. A rozumíme jí my?

Co může ukončit válku na Ukrajině: diplomacie nebo dodávky zbraní? Jendo bez druhého se neobejde. Sliby neochvějné podpory ani apriorní odmítání jednání s Putinem nepomohou.

Jsou lidé, kteří jdou ze zásady až tam, kam je pustíme a někteří ještě o kus dál. Mezi ně nepochybně patří ruský diktátor Putin. Proto u nás na Západě od politiků, médií, expertů a jestřábů od klávesnice často slyšíme, že s Putinem se nedá a nesmí vyjednávat, neboť je to zločinec, který rozumí jen síle. Varují, že jakýkoli ústupek Putinovi, každý metr ukrajinského území znamená, že Rusové se na Ukrajině nezastaví a půjdou dál na západ, takže až k nám. Zapomínají přitom na reálnou situaci, kdy Putinovo Rusko již dávno část Ukrajiny okupuje a na bojišti to rozhodně nevypadá, že by Ukrajina směrovala k úspěšnému obnovení svého území. Situace se nejvíc podobá zamrzlému konfliktu, ve kterém ale teče hodně horké krve. A kdo asi ten konflikt vydrží udržet v zamrzlém stavu déle? Rusko čítající 146 milionů obyvatel a „pojištěné“ svým jaderným arzenálem, nebo Ukrajina se svými 42 miliony lidí, kteří jsou denně bombardováni prakticky po celém svém území?

Jak je možné, že Rusko, jehož ekonomika měřeno HDP je údajně asi tak na úrovni Itálie, dokázalo odolat západním sankcím, rozjet naplno zbrojní výrobu a s obrovskou početní převahou tlačit odhodlané a statečné ukrajinské bojovníky podporované celým západním světem a zásobované (byť nedostatečně) moderními západními zbraněmi? Vysvětlení není příliš složité, jen Ti, co poměřují sílu mocností jejich HDP to asi nedovedou pochopit. Například plukovník Foltýn nedávno s vážnou tváří tvrdil, že k porážce Ruska by na Ukrajině stačilo pouhých 0,25 % HDP Evropy. Možná právě tato slibovaná láce zlákala premiéra, aby pak z Foltýna udělal koordinátora strategické komunikace. Zatím se plukovník projevuje spíš jako prvoplánový propagandista, který možná o svých pravdách přesvědčí již přesvědčené, ale ostatní spíš utvrdí v odmítání vládní politiky (nejen) vůči Ukrajině a Rusku. Je třeba mu ale přiznat, že propaganda má v demokratickém státě nesrovnatelně slabší pozici než ve státě autoritářském.

Putin to má samozřejmě mnohem snazší. A mnohem snazší to má i v mnoha jiných ohledech. Ruský mužik vydrží všechno nebo téměř všechno, když má svého „moudrého cara“, který vše nejlíp ví a o vše se postará. Odpor proti hegemonii kremelského vládce vyžaduje v Rusku obdivuhodnou odvahu a občanskou statečnost. A o ty, co ji v sobě najdou, se postarají Putinovi pohůnci v policii, na soudech a v kárných táborech. Další jeho pohůnci v médiích to lidu vše hezky srozumitelně vysvětlí. Vždyť každý tam přece chápe, že je třeba obnovit velikost Ruska a ochránit ho proti „zvrhlému a prohnilému Západu“.

Na rozdíl od toho západní demokracie mají problém již s malým utahováním opasků. Ve společnosti osudově závislé na ekonomickém růstu je totiž utahování opasků rychlou cestou ke změně vlády, přičemž největší šanci k vládnutí mají za takové situace populisté, kteří nemají neváhají označit viníka a nabídnout jednoduché řešení. Co na tom, že žádné jednoduché řešení není? V éře nekontrolovatelně se šířících informací a desinformací to mají lháři snadnější než lidé, držící se ověřených pravd.

Této slabosti západních demokracií se Kreml naučil naplno využívat vypouštěním dezinformací vyvolávajících strach a nedůvěru v demokratický stát, podporou extrémistů a různých odstředivých tendencí v západních společnostech. Je to o to snazší, že reálné důvody k obavám z budoucnosti přibývají. Mnoho problémů sociálních, kulturních, ekonomických a environmentálních jsme dlouho tlačili před sebou a teď nám padají na hlavu a rozdělují společnost. Dobře viditelný a neustále skloňovaný problém migrace se všemi dříve jmenovanými souvisí.

Kde se bere síla slabého Ruska?

Myslím, že západní politici a stratégové velmi podcenili sílu Ruska a přecenili sílu Západních zemí, když ji poměřovali poměrem HDP. Přitom pohled do historie 2. světové války jasně ukazuje, že ekonomická síla, jak je vyjádřena pomocí HDP, ve válce nerozhoduje. Vždyť jaký asi byl při zahájení operace Barbarossa v červnu r. 1941 poměr HDP Německa, které tehdy ovládalo naprostou většinu evropských zemí, k HDP Sovětského Svazu? A přesto byl Hitler u Stalingradu zastaven, poté z Ruska vytlačen a nakonec totálně poražen, přičemž rozhodující podíl na jeho porážce měl ekonomicky slabý Sovětský svaz, ten obr na hliněných nohách. Nutno poznamenat, že bez dodávek zbraní a vojenského materiálu z USA by se to těžko povedlo. Nicméně ani dnešní Rusko přes rozsáhlé sankce za strany USA a EU není bez zahraniční pomoci ani bez dodávek zbraní a munice. Srovnejme například milion kusů dělostřelecké munice dodané Rusku ze Severní Koreje koncem roku 2023 (a zásilky pokračují) s českou muniční iniciativou. Ta dodala koncem letošního června Ukrajině první desetitisíce nábojů z půl milionu slíbených do konce roku…

V dobách studené války politici na obou stranách železné opony nakonec pochopili, že otevřený vojenský konflikt mezi USA a Sovětským svazem by prakticky znamenal jistotu vzájemného zničení. Byla to tato jistota vzájemného zničení, která chránila svět před 3. světovou válkou. Sovětský svaz byl nakonec poražen i bez války díky neschopnosti jeho systému ekonomicky soutěžit se Západem. V roce 1989 se od něj osvobodily jeho satelity včetně Československa a nakonec se rozpadl i samotný Sovětský Svaz. Režim v Rusku jako nástupnickém státě se změnil, posunul se směrem ke kapitalismu a demokracii. Železná opona spadla a chvíli to vypadalo, že bipolární svět skončil. Francis Fukuyama z toho usoudil, že skončily dějiny. Byla to doba ilusí a kvetoucího mezinárodního obchodu. Politici na Západě se zdáli věřit, že když se obchoduje, tak se neválčí. Z Ruska do Evropy tekla ve velkém ropa a plyn a bylo to pro obě strany výhodné. Tolik výhodné, že jsme si na ruských surovinách vytvořili nebezpečnou závislost. Naše závislost se ukázala silnější než závislost Ruska na příjmech z tohoto obchodu.

Jenže dějiny neskončily. Kapitalismus se v Rusku ujal ve své sociálně nejbezohlednější podobě a zrodil skupinu oligarchů. Zato demokracie v Rusku nekvetla. V roce 1999 se k moci dostal Vladimír Putin, v mládí pouliční rváč, později agent KGB. Ten poněkud zkrotil oligarchy. Ty, co se nechtěli podřídit, nechal zavřít. Ostatní přijali jeho pravidla hry nebo odešli ze země. Putin tak postavil ruské hospodářství na nohy a upevnil svou moc. Postupně se stal v Rusku neomezeným vládcem s ambicemi obnovit ruské impérium. Proto se Rusko nechtělo smířit se snahou Gruzie a Ukrajiny o jejich orientaci na západ a podporovalo separatistické snahy uvnitř těchto zemí. V obou zemích to vyústilo v ruskou vojenskou intervenci. Na Ukrajině to znamenalo vytvoření samozvaných republik v Doněcké a Luhanské oblasti v roce 2014 a v ruskou anexi Krymu. Západ reagoval sankcemi, ale byla to reakce, kterou můžeme označit za vlažnou a rozhodně nedostatečnou, zvlášť když vezmeme do úvahy Budapešťské memorandum z r. 1994. V něm se USA, Velká Británie a Rusko zavázali zaručit Ukrajině územní celistvost výměnou za jaderné odzbrojení. Tento závazek byl v r. 2014 porušen nejen ze strany Ruska jako agresora, ale také ze strany ostatních dvou přihlížejících garantů. Budapešťské memorandum tak zůstalo cárem papíru. Přitom mělo být již nejméně od roku 2008 jasné, že se Putin o něco podobného pokusí. Dal opakovaně velmi jasně najevo, že Rusko by považovalo takové přiblížení NATO ke svým hranicím za ohrožení národní bezpečnosti, že je odhodláno tomu za každou cenu zabránit. Západní politici, především ti ve Washingtonu, hrubě podcenili toto ruské odhodlání a také sílu Ruska. Přitom právě ve Spojených státech by mohli rozumět paranoidní obavě Ruska z ohrožení tak typické pro mentalitu velmocí. Podle Monroeovy doktríny z r. 1823 je totiž jakákoli intervence do záležitostí nezávislých států na území celého amerického kontinentu považována za ohrožení míru a bezpečnosti Spojených států amerických. Putin svou hrozbu splnil již r. 2014 podporou separatistů na východě Ukrajiny a fakticky tak znemožnil, aby byla Ukrajina do aliance přijata, dokud se konflikt nevyřeší.

Americký politolog John Mearsheimer šel dokonce tak daleko, že z války na Ukrajině viní politiku USA. Podle něj ve Washingtonu nepochopili geopolitickou realitu, když trvali na členství Ukrajiny v NATO, byť v blíže neurčené budoucnosti. To je jistě přehnané, protože za agresivní válku je vinen agresor a to je v tomto případě jednoznačně Rusko. Navíc dnes nemůžeme s určitostí říct, jak by se situace vyvinula, kdyby Spojené státy v jednáních s Putinem před vypuknutím války dospěli ke vzájemnému kompromisu a Ukrajina získala statut mocnostmi zaručené neutrality. Bylo by tím možné válce předejít a pokud ano, na jak dlouho? Je dost pravděpodobné, že by již bylo pozdě, protože Putin byl již na Krymu a měl své vojáky na Donbase a v Luhansku. Mearsheimer, ale kritizoval rozšiřování NATO až k ruským hranicím, jako riskantní. Za neústupností západních politiků, pokud jde o příslib členství Ukrajině v NATO, můžeme vidět hluboké neporozumění situaci a podcenění síly Ruska jako jaderné velmoci. Přitom příslib členství nikoho k ničemu reálně nezavazoval a v sázce bylo příliš mnoho. Více, než si politici na obou stranách uvědomovali.

Sliby a realita

Zlí jazykové tvrdí, že když byla v březnu 2022 mírová jednání v Turecku blízko do dohodě, tehdejší britský premiér, Boris Johnson, přesvědčil presidenta Zelenského, aby je nepodpisoval. Nebyl jsem u toho, takže to nemohu dosvědčit, ale viděl jsem Johnsona v televizní reportáži, jak v Kyjevě hlasitě prohlašuje: „Ukrajina zvítězí!“ Škoda, že prohlášení ´Ukrajina zvítězí´ k vítězství nestačí. Pravda je, že situace v té době vypadala pro Ukrajinu příznivě. Bylo to poté, co Rusové museli vzdát snahu o dobytí Kyjeva a stáhli se ze severu Ukrajiny. Byli tam prakticky poraženi. Zároveň byla v té době téměř hotova dohoda o míru. Pro Zelenského a pro Ukrajinu to bylo jistě velmi těžké rozhodování. Pro Johnsona a další západní politiky to ale byla lákavá vidina porážky Ruska na Ukrajině, která by znamenala zásadní oslabení Ruska a pravděpodobný pád Putinova samoděržaví. Jestli si ale představovali, že po Putinovi v Rusku nastane svoboda a demokracie, byla to představa velmi naivní .

Podle Mearsheimera válka na Ukrajině skončí ošklivým vítězstvím Ruska. Rusko sice nedosáhne drtivého vítězství, ale získá další rozsáhlá ukrajinská území kromě Donbasu, Luhanska a Krymu a výsledkem bude nefunkční ukrajinský stát. Podle současné situace na bojišti a při stále pomalé a nedostatečné západní podpoře se tento scénář bohužel zdá velmi realistickým. A zřejmě to začíná docházet i některým jestřábům od klávesnice, kteří na začátku hlasitě vykřikovali, že každý metr ukrajinského území, který by zůstal Putinovi, znamená, že Putin se na Ukrajině nezastaví. Jenže hrozba z Ruska pro mír v Evropě a na světě tady je a ještě dlouho zůstane za každých okolností, ať už válka na Ukrajině dopadne jakkoli. Samozřejmě, že by bylo spravedlivé, aby Ukrajina získala všechna svá území zpět a Putin byl ztrestán jako válečný zločinec. Jenže to se pravděpodobně nestane, protože ve válkách nerozhoduje spravedlnost, ale situace na bojišti. A také diplomacie má svoji roli, na kterou bychom neměli zapomínat s odůvodněním, že Putin je zločinec a se zločinci se nejedná. Naopak i s bandity a teroristy se často musí vyjednávat. Jsou k tomu dokonce školeni specialisté. K takovému jednání se musí ovšem vytvořit situace a ta teď věru příznivě nevypadá. Příznivá situace, po nečekaně úspěšné ukrajinské obraně a porážce Rusů u Kyjeva, byla již promarněna. Nepochybně se tak stalo i vinou západních politiků, kteří lacině ujišťovali Ukrajince, že zvítězí a slibovali jim všemožnou podporu. V realitě ale dodávky zbraní vázly a nesčetné balíky sankcí měly četné díry. Opět šlo o hrubé podcenění protivníka a přecenění vlastních sil.

Je ještě šance Putina na Ukrajině porazit?

A jakou formu porážky si lze reálně představit?

Situace skutečně nevypadá dobře. Ukrajina krvácí již příliš dlouho a každý další den přináší nové oběti vojáků i civilistů, často i dětí. Rusové pomalu, ale vytrvale postupují na Donbase a i když Ukrajinci nečekaně a úspěšně pronikli do Kurské oblasti Ruska, postup Rusů na Donbase to nezadrželo. Mezinárodní bezpečnostní situace je tajnými službami velmi uvěřitelně hodnocena jako nejhorší od 2. světové války. Vypadá to, že se nacházíme v období před horkou válkou (ve válce informací a desinformací již dávno jsme), ve které se střetnou státy NATO s Ruskem a Čínou.

Vynasnažím se potlačit svůj vrozený skepticismus a držet se naděje, která přece jen umírá poslední. A naděje, že se válce přece jen podaří zabránit, ještě existuje. Další světová válka by totiž neměla vítězů, jen poražené a to si jistě uvědomují všechny strany konfliktu. Může to znít paradoxně, ale k předejití světové válce je teď třeba nejen diplomacie, ale i zbraní. Mírotvůrci, kteří se domnívají, že když přestaneme na Ukrajinu posílat zbraně, válka skončí, si asi neuvědomují, že by skončila možná rychle, ale ne na dlouho. Ti, co naopak považují každý ústupek Putinovi za „mnichovanství“ jaksi přehlížejí, že hitlerovské Německo v roce 1938 nedisponovalo jadernými zbraněmi schopnými vyhladit lidstvo.

Aby byl Putin na Ukrajině zastaven, potřebuje Ukrajina skutečně masivní podporu ve zbraních a vojenském materiálu a je v našem bytostném zájmu jí takovou podporu poskytnout. Bude to samozřejmě bolet, což lidé neradi slyší a propagandisté neradi říkají. A je nutno jednat rychle, protože již teď je 5 minut po dvanácté. Ukrajina potřebuje Rusům ukázat, že vojensky toho mnoho nedosáhnou a že to bude drahé. Pak znovu nastane čas na jednání o míru. To se ovšem neobejde bez zmíněné rychlé a masivní západní pomoci a bez kompromisů na obou stranách. Zdá se, že president Zelenský si je toho vědom, třebaže to nechce moc dávat najevo.