Není obranyschopnosti bez schopnosti oběti

Ačkoli se nejvíc mluví o nedostatku peněz, největší překážkou naší obranyschopnosti je naše neschopnost obětovat dnešní pohodlí za zítřejší přežití.

Bývalý vládní „strategický komunikátor“, plukovník Foltýn, se nechal slyšet, že k porážce Ruska na Ukrajině by stačila cena dvou káv měsíčně pro každého Evropana. Těžko říct jakou strategickou úvahou plukovník k tomuto číslu došel, ale zcela laicky si dovolím tvrdit, že se naprosto míjí s realitou. Co bychom opravdu v tuto chvíli potřebovali, je konečně se probudit a uvědomit si hloubku a šířku průšvihu, ve kterém jsme se ocitli. Zlehčování obětí, které situace po nás vyžaduje ani obviňování těch, kteří si nechtějí problém připustit, z blbosti či zlotřilosti, je kontraproduktivní. Ani smělé plány, jak do roku xy zvýšíme naše výdaje na obranu na 5 % HDP, na ono magické číslo, které se zrodilo v choré mysli starce obývajícího teď Bílý dům, nám nepomohou. Ostatní členové aliance NATO udělali z toho svůj dlouhodobý projekt v naději, že tím onoho starce obměkčí a on alianci nenechá na pospas mrazu přicházejícímu z Kremlu. Jenže 5 % HDP není žádný bohulibý cíl. Činí to u nás zhruba 17 % výdajů státního rozpočtu, zatímco mandatorní a quasi mandatorní výdaje činí přes asi 80 % výdajů, což představuje přibližně až 92 % příjmů státního rozpočtu. Je to poněkud víc (pro rok 2025 asi 402 miliard Kč) než Foltýnovy 2 kávy měsíčně na hlavu (asi 19 miliard za rok). Jinak než na dluh to tedy za stávajícího stavu nejde a ten dluh je již teď hrozivý. Stojí nás čím dál víc peněz na úrocích. Bez zásadní změny daňové politiky a citelného utahování opasků to není cesta k obranyschopnosti, ale ke státnímu bankrotu.

Výhledově do budoucna bychom se měli snažit obnovit spíš mezinárodní řád (ten stávající je v troskách) než závody ve zbrojení. Naopak nejpozději teď bychom měli všechny síly, ekonomické i lidské, vrhnout do obrany. Nejmodernější stíhací letouny F 35, které budou (možná) dodány v roce 2031, nám nebudou nic platné, až na nás například v roce 2027, 2028 nebo již letos na podzim začnou lítat ruské rakety a drony. Žijeme v rychlé době a ruská vojenská mašinerie jede na plné obrátky. Je pro nás štěstím v neštěstí, že je zatím plně zaměstnána válkou na Ukrajině. Už proto bychom měli třikrát denně děkovat ukrajinským obráncům a ze všech sil pomáhat, aby jim nedošly síly ani materiál.

Obranyschopnost jako třešnička na dortu

Jestliže nám za této situace naši spoluobčané zvolili politickou reprezentaci, která ignoruje zjevné válečné nebezpečí, není ochotna plnit ani staré závazky vůči našim spojencům v NATO, ani investovat korunu do pomoci bojující Ukrajině, znamená to, že zřejmě nepochopili vážnost situace. Výmluvy, jako že si to nemůžeme dovolit jsou přímo směšné a pro naše spojence v zahraničí se tím stáváme nespolehlivým a nevěrohodným partnerem. Podle řebříčku prosperity společnosti HelloSafe patříme mezi 20 nejbohatších zemí světa. I když nemusíme takové řebříčky brát doslova, faktem zůstává, že si v průměru nežijeme špatně. Tedy zatím. Že zároveň nejsme schopni hospodařit, aniž bychom zadlužovali příští generace stamiliardovými částkami ročně, není dáno slabým ekonomickým výkonem, ale špatnými a zbabělými politickými rozhodnutími našich vlád, minulých i té současné. Možná je pochopitelné, že pro politika voleného na čtyři roky je jednodušší si na plnění nerealistických předvolebních slibů peníze půjčit, než je vybrat na daních. Vždyť tu půjčku nebude platit on, ale až příští daňoví poplatníci. To by si měl uvědomit odpovědný volič, pokud mu tedy není jedno, že připravuje pro své potomky pláč a skřípění zubů.

Ponechme na chvíli stranou fakt, že současná vládní koalice naprosto nebere vážně naše závazky vůči spojencům ani naši vlastní obranyschopnost (ta je bez pomoci spojenců prakticky nemyslitelná). Položme si spíše otázku, proč tyto životně důležité záležitosti neberou vážně naši spoluobčané, kteří takovou politickou reprezentaci zvolili.

Současný blahobyt - příští zkáza

V Evropě jsme dlouhá desetiletí žili v míru a relativním bezpečí a většina z nás i v blahobytu. Na pohodlí a bezpečí si člověk rychle zvykne a těžko se ho vzdává, považuje je za samozřejmost a běda, když mu někdo zkouší na ně sáhnout, byť by to bylo to pod tlakem vnějších okolností. Chybějící adrenalinové podněty si pak stále víc lidí vynahrazuje riskantními kratochvílemi v podobě extrémních sportů. Sjíždí na kole ze strmých a nesjízdných horských strání, skáče na pružném laně z mostů, za skal nebo z mrakodrapů, vrhá se ze skály s padákem, který se otevře až těsně nad zemí nebo se neotevře vůbec.

To na Ukrajině se o adrenalinové zážitky starají každodenní nálety dronů a raket. Ve zbylém čase pak trápí civilní obyvatelstvo výpadky elektřiny a topení. Tak letos v zimě, měli lidé elektřinu a topení nanejvýš pár hodin denně a vodu mnozí získávali tak, že si zvenčí přinesli sníh a doufali, že jim v bytě roztaje. Jak by asi takovou nouzi snášeli našinci, které pobouřilo vyjádření jedné političky tehdejší vládní koalice, že lidé mohou ušetřit a situaci pomoct, když budou doma méně topit a raději si vezmou svetr navíc. Bylo to v době krátce po invazi Ruska na Ukrajinu, kdy ceny energií letěly nahoru a kdy bylo v našem nejvlastnějším zájmu energií šetřit, a to nejen kvůli ceně, ale i proto, abychom nákupem fosilních paliv z Ruska nepodporovali agresora.

Vzít si v zimě doma svetr! Horribile dictu! Vzbudilo to vlnu hněvivých a nenávistných reakcí na sociálních sítích. Jako by někdo lidem zakazoval v zimě topit. Podobný scénář jako na Ukrajině přitom není zdaleka nerealistický ani pro Českou republiku blízké budoucnosti. Snad by stálo za to obětovat část dnešního blahobytu, abychom mu předešli. Jenže jsme toho ještě schopni?

Příliš mnoho okolností mluví proti. Většina lidí si zvykla na představu, že mají nárok na neustále rostoucí životní úroveň a co je ještě horší, spojují si ji výhradně se spotřebou a hmotnými statky. Citlivě vnímají jakékoli zvýšení nákladů na živobytí. Možná se i obávají budoucnosti, ale utěšují se tím, že „zatím“ je to budoucnost vzdálená a tak po nás potopa… To je vede ke lhostejnosti a nezájmu o věci veřejné. Mohou být ovšem velmi nemile překvapeni, protože ta „potopa“ je už blíže, než se domnívají. Dlouhou dobu jsme projídali svou budoucnost a tlačili před sebou problémy, které padají teď na naše hlavy a hlavy našich dětí. A nejde zdaleka jen o nedostatečnou přípravu na obranu.

Je těžké si představit, že někdo, kdo není ochoten si v zimě doma vzít na sebe svetr navíc bude ochoten se zbraní v ruce bránit vlast. Nanejvýš tak zamávat fangličkou. Správný populista pak vyhrává volby pomocí slibů, které nezarmoutí, ale stále více zadlužují stát. Voliči těchto populistů jaksi zapomínají, že ten stát nemá jiných peněz než ty naše.[1] Za ten státní dluh již teď platíme z našich kapes zhruba 100 milionů ročně jen na úrocích. A ten dluh jednou budou muset splatit naši potomci. Touto dobou to dělá asi 3,7 bilionu Kč, na jednoho obyvatele (včetně dětí a nemluvňat) asi 341 tisíc Kč. A tento dluh se každým rokem zvyšuje, zatímco v akutně potřebných výdajích na obranu se to nijak neprojevuje.

Potřebujeme teď nejen odvážné vojáky, ale možná ještě víc odvážné politiky

Takové, kteří by dokázali lidem vysvětlit, že je třeba se uskromnit a slevit ze svých nároků na pohodlí nejen v zájmu zachování státní suverenity, ale možná i fyzické existence.[2] Ale to ještě není všechno. V době, kdy mezinárodní právo je nahrazeno právem silnějšího, země o velikosti České republiky nemá šanci, aby se sama ubránila v případě agrese (hádejte odkud). Navíc v době, kdy můžeme s úspěchem pochybovat, že náš nejsilnější spojenec přestal být spojencem, je nutno posílit spolupráci v rámci Evropských demokratických zemí. K tomu potřebujeme mnohem akceschopnější EU než byla doteď, což znamená vzdát se o něco větší části české suverenity ve prospěch suverenity evropské. Evropské země totiž mají potenciál ubránit se putinovskému Rusku, ale rovněž jen za předpokladu materiálních obětí a těsnější spolupráce. Stejně jako naše země, potřebují reformu daňového systému, která nemůže být bezbolestná, ale musí být sociálně citlivá, protože již teď žije v Evropě i u nás mnoho lidí na hranici chudoby nebo i hluboko pod ní. To je ostatně také náš dluh, dluh sociální, který je jednou z příčin (možná dokonce tou hlavní), proč jsou populisté tak úspěšní a společnost tak rozdělená. Nepotřebujeme, aby dál bohatli oligarchové na úkor nás ostatních. Příliš velká nespokojenost, nerovnost a nespravedlnost je totiž zdrojem konfliktů ve společnosti a ty jsou zdrojem nestability. A pohodlnost těch s dobrým bydlem je zas překážkou na cestě k nápravě.

Bohužel vysvětlit tyto věci v době postpravdivé, kdy už pomalu nikdo nikomu nevěří, je mimořádně těžký úkol. Jinou cestu k obranyschopnosti však nevidím.

[1] Příznakem tohoto hlubokého neporozumění je například údiv nad tím, že někdo protestuje, když koncesionářské poplatky za rozhlas a televizi chce na sebe za něj vzít stát.

[2] Rozhodně ne takové, kteří když zdraží benzin a nafta hned sahají k regulaci a snížení spotřební daně, třebaže při dnešních cenách si můžeme za průměrný plat koupit více benzinu než na konci roku 2021, před krizí v důsledku vpádu ruských hord na Ukrajinu.