Mír na Ukrajině? Zatím je k mání jen ten ruský

Viděli jsme již mnoho návrhů dohody o míru nebo aspoň příměří na Ukrajině. Potíž je jen v tom, že klíče k míru nedrží Trump, Zelenskyj ani EU, ale Putin. A ten věru zatím nemá mnoho důvodů, proč válku ukončit.

Mír na Ukrajině? Zatím je k mání jen ten ruský

Kdo, kromě Putina, by si nepřál mír na Ukrajine? Vždyť utrpení, které válka přináší již téměř 4 roky lidem po celé Ukrajině je k neunesení. A nám ostatním je stálou připomínkou hrozby velkého válečného konfliktu, možná dokonce hrozby „konečného řešení“ s účastí jaderných zbraní. I ten Trump, byť sám poslal vojsko do Venezuely a vyhrožuje anexí Kanady, Grónska či Panamského průplavu, by si na Ukrajině jistě mír přál, aby se mohl natřásat jako mírotvorce s Nobelovou cenou míru a také, aby se mohl nerušeně připravovat na válečný konflikt s Čínou, která je pro něj soupeřem číslo 1. Americký prezident je bohužel asi jediný, kdo může mírová jednání mezi Putinovým Ruskem a Ukrajinou zprostředkovat. Není to ovšem jeho výjimečnými vyjednávacími schopnostmi, jen tím, že Putin nikoho než Spojené státy nebere jako partnera ve vyjednávání vážně. Předchozí prezident USA, Joe Biden, prohlašoval, že s Putinem se jednat nesmí, neboť je to zločinec a dohody nedodržuje. A po něm to papouškovali mnozí politici i novináři. Neřekl ovšem, jak jinak by bylo možno k míru dospět. Alternativou k jednání je totiž ve válce jen bezpodmínečná kapitulace jedné ze stran. A Biden i Evropa se sice chvályhodně snažili, aby Ukrajina nemusela (aspoň zatím) kapitulovat, ale rozhodně neučinili dost, aby musel kapitulovat Putin. Možná to ani nebylo v jejích silách.

Ještě jako prezidentský kandidát Donald Trump hlásal, že on by ukončil tuto válku do 24 h. A brzy po svém zvolení začal skutečně s Putinem jednat. Přitom zároveň ukončil přímou podporu Ukrajiny, čímž nepochybně přispěl k přátelské atmosféře těchto jednání. Od té doby schůzka střídá schůzku, ale uplynul již téměř rok a mírová dohoda je stále v nedohlednu. Viděli jsme ovšem již její četné návrhy, z čehož je jasné, že se na ní pilně pracuje. Na dosud poslední verzi panuje prý již 90% shoda. Nerozumím sice, jak se vyčíslují procenta z vesměs nevyčíslitelných položek smlouvy, ale pozoruji, že vyčíslování procent z nevyčíslitelných veličin se v poslední době stalo populárním. Vždyť každý přece rozumí, že 90 % je hodně a 50 % málo. Číslo je mnohem rychlejším a názornějším vyjádřením než zdlouhavý popis toho, v čem konkrétně shoda není. Co tedy těch „10 % neshody“ přesně znamená?

Především jde o Donbas. Pro Ukrajinu je (zatím?) nepřijatelné stáhnout se z části, kterou Rusko vojensky nedokázalo ani za 11 let války obsadit. Dalším jablkem sváru je Záporožská jaderná elektrárna, dosud kontrolovaná Ruskem. Podle návrhu dohody by měla mít společnou ukrajinsko-ruskou správu. Je to těžko představitelné a proto údajně Zelenskyj navrhl společnou ukrajinsko-americkou správu, čímž by se Ukrajina o zisky z elektrárny dělila ne s Ruskem, ale s USA. Patrně se tak snažil využít Trumpovy hamižnosti.

Podstatná ovšem není ani tak shoda na mírovém plánu mezi Washingtonem a Kyjevem, jako spíš to, co na to Moskva. A nezdá se, že by Putin jakkoli ustoupil ze svých proklamovaných cílů „denacifikovat“ a „demilitarizovat“ Ukrajinu. Přeloženo do srozumitelného jazyka, zbavit ji legitimní vlády a učinit ji bezbrannou vůči příští ruské agresi. Ač Putin před Trumpem občas dělá, že je přístupný drobným ústupkům, ve skutečnosti nijak neustoupil ze svých cílů Ukrajinu ovládnout a tak nakročit k obnově impéria. Obluda čeká, obluda má čas... Obludě totiž nevadí, že i Rusové válkou trpí. V touze po velikosti Ruska má v ruské populaci dlouhodobě zaručenou podporu. Lidé jsou ochotni pro tento cíl přinášet oběti. Velikost Ruska se stala i pro ty nejbídnější obyvatele jakousi satisfakcí za životní útrapy a lékem na individuální ubohost.

I Ukrajinci dokázali, že jsou při obraně vlasti schopni pro nás těžko představitelných obětí, jenže po 11 letech válčení proti přesile a po čtyřech letech bombardování po celé zemi jsou již vyčerpáni a bohužel nejsou v pozici, kdy by Rusům mohli klást podmínky uzavření míru. Ty se totiž odvíjí od situace na bojišti a tam Rusové pomalu ale jistě postupují. Vyjednávací pozice pro Ukrajinu se tím jen zhoršuje.

Pro nás nejdůležitější otázkou je, co jsme jako Západ udělali špatně a co můžeme ještě napravit. Nejčastěji se mluví o tom, že jsme zanedbali zbrojení, jakoby zbrojení bylo nějakým zářným cílem a ne trpkou nutností. Zároveň někteří experti prohlašují, že NATO by zrušilo ruské letectvo do 24 h.

Méně se už mluví o další zásadní chybě, podcenění Ruska jako jaderné velmoci a z toho plynoucí špatné hodnocení geopolitické situace. Rozšiřování NATO na východ bylo pro nás, bývalé sovětské satelity, pochopitelně velmi vítanou zárukou bezpečnosti. Ta ovšem do značné míry stála a padala s ochotou USA poskytovat Evropě bezpečnostní deštník. A teď, právě v době, kdy se taková bezpečnostní záruka pro nás stala životně důležitou, tato ochota s Trumpem v prezidentském úřadu skončila.

Když byl na summitu v Bukurešti v r. 2008 oznámen záměr rozšířit NATO i o Ukrajinu, nepřekvapivě to působilo na Putina jako mávání červeným hadrem na býka. Rusko tradičně považuje Ukrajinu za „blízké zahraničí“ a NATO za hrozbu. Nemusíme s tím souhlasit, ale měli bychom si toho být vědomi. Putin se pak jasně vyjádřil, že vstup Ukrajiny do NATO nepřipustí a masivní podporou separatistů na Donbase její přijetí do aliance de facto znemožnil. Ve Washingtonu ani v Evropských metropolích však zřejmě nepochopili, co by vstup Ukrajiny do NATO pro Rusy znamenal a velmi podcenili sílu a odhodlání Ruska tomu zabránit. Tím jen posílili ruskou touhu po obnovení impéria a expanzi směrem západním. Je těžké pochopit, proč prezident Biden v rozhovorech s Putinem tak tvrdošíjně trval na tom, že Ukrajina někdy v blíže neurčené budoucnosti vstoupí do NATO, když v té době už na hranicích s Ukrajinou „cvičili“ statisíce ruských vojáků a neměli se k odchodu. Proč raději netrval na zárukách zachování suverenity a územní celistvosti Ukrajiny, které USA spolu s Británií a Ruskem poskytli roku 1994 výměnou za její jaderné odzbrojení? Snad jen proto, že se to v tu chvíli zdálo jednodušší (slibem nezarmoutíš).

Po vypuknutí Ruské invaze se sice Západ na chvíli semknul a projevil odhodlání Ukrajině pomoct k vítězství materiálně i protiruskými sankcemi, jenže skutečnost zaostávala za proklamacemi. Vzpomeňme na silné řeči, jak se Ukrajina nesmí vzdát ani metru své půdy, jinak to Putina utvrdí v další expanzi na západ. Srovnejme to s dnešní realitou, když se jedná o tom, jestli bude či nebude uznáno připojení okupovaných území k Rusku a dokonce jestli se Ukrajina výměnou za mír vzdá i zbylé, dosud Ruskem neobsazené části Donbasu.

K nastolení spravedlivého míru bohužel nestačí „spravedlivé“ řeči, je k tomu nutno spravedlivého vítězství na bojišti. A pro takové vítězství, jsme udělali příliš málo. Bránila nám v tom naše neschopnost k obětem. Taková účinná pomoc by byla totiž drahá a účinné protiruské sankce by nutně byly bolestivé i pro nás. Evropa byla a dosud částečně je na surovinách z Ruska závislá. A ještě silněji závislí jsou její obyvatelé na svém pohodlí. Tváří v tvář válečné hrozbě se ukazuje, jak je naše společnost křehká, jak snadno v krizových dobách vítězí populisté, kteří nemají problém nabídnout snadné řešení. Nevadí, že takové řešení nemůže fungovat. Ona totiž ani ta naše liberální demokracie již dlouho moc dobře nefunguje, neřešené problémy tlačí před sebou a to nejde do nekonečna.

Odvrátit „ruský mír“ na Ukrajině by ještě mohla odhodlaná Evropa, nejlépe sjednocená ve federaci. Ta by musela vynaložit velké úsilí, aby pomohla vyčerpané ukrajinské armádě k zastavení ruského postupu na frontě a k úspěšné protiofenzívě. Zároveň by musela ucpat děravá místa v stávajících protiruských sankcích. Prostředky na to má, protože její ekonomika je pořád mnohem silnější než ta ruská. Pro demokratického politika je mnohem těžší žádat od občanů oběti než od diktátora. Napřed by je musel přesvědčit, že bez obětí je čeká něco mnohem horšího.

I když získání všech okupovaných území zpět vojenskou silou se je nejspíš nedosažitelné, vyjednávací pozici Ukrajiny by každý výraznější úspěch na frontě zásadně zlepšil a to nejen vůči Rusku, ale i vůči Trumpovi. Nestačí nastartovat závody ve zbrojení a naplánovat vyzbrojení Evropy do roku 2030 či na ještě později. Je třeba vyzbrojit Ukrajinu teď i za cenu citelných obětí. Pak by možná nebylo nutno do budoucna ani tolik zbrojit. Potíž je ovšem v tom, že jednotnou Evropu nemáme a není ani v dohledu, když se ve většině evropských zemí derou k moci populisté a nacionalisté. Pokud již u moci nejsou. A evropští nacionalisté mají pro Putina slabost podobně jako v Americe Trump. Vyhlídky tedy nejsou nadějné, ale vzdávat to nesmíme. Evropa je silnější než Rusko, jen bohužel neumí svou sílu soustředit a napřít ji správným směrem.