Geronti na tripu

Báječný nový svět 21. století připravil nám, dříve narozeným, mnohá překvapení, záludné překážky, ba i pasti. Zvláště když vykročíme kousek za hranice všedních dnů.

Vymoženosti vědy a techniky, informačních technologií včetně té umělecké inteligence, které mají lidstvu usnadnit život, zjednodušit komunikaci a zajistit přístup k čemukoli snadno, rychle, ještě rychleji a ve větších kapkách, nás snadno zaskočí nepřipravené. Najednou stojíme bezradně před problémy, či jak se teď po americku říká, výzvami, se kterými jsme si ještě nedávno hravě poradili. Nejmarkantněji se to projevuje v situacích, kdy vykročíme trochu mimo kruhy naší každodennosti. A právě to se letos v létě stalo nám, mojí ženě a mně, když jsme se rozhodli zajet si na krátkou dovolenou za hranice všedních dnů do dánské Kodaně.

Na odjezd jsme se důkladně připravovali a abychom nic nezmeškali, dorazili jsme na letiště Václava Havla více než 2 hodiny před odletem. Odbavení pro náš let již běželo, ale jen formou samoobsluhy. A tomu se my, geronti, raději vyhýbáme, protože člověk nikdy neví, co z té samoodbavovací mašiny na něj vyskočí a jestli po chybném kliknutí nalezne cestu zpět. Na štěstí letiště přece jen myslelo i na nás, co jsme technologicky úplně „out“. Po nějakém čase se otevřela přepážka s živým člověkem k odbavení i pro náš let. A tak jsme vybaveni palubními lístky a vedeni šipkami-směrovkami prošli bludištěm pražského letiště cestou lemovanou nekončícími řadami obchodů, restaurací a občerstvovacích zařízení až bráně, u které stálo naše letadlo společnosti Norwegian. To nás bezpečně dopravilo na letiště v Kodani, dokonce asi 10 minut před plánovaným příletem. Cesta bludištěm kodaňského letiště pro nás také nebyla úplně jednoduchá, ale přece jsme nakonec šťastně došli až k východu a na stanici metra, kterým se dostanete pohodlně a rychle do centra Kodaně.

Cesta

Protože v Praze se nám nikde nepodařilo vyměnit české koruny za ty dánské, ještě na letišti jsme šli do směnárny a nakoupili tam ve velmi nevýhodném kurzu trochu místní měny. Obávali jsme se totiž, že bez lokální měny v hotovosti nebudeme schopni koupit si lístek do metra, které by nás dovezlo do města. Byla to zbytečná stařecká opatrnost, ale síle zvyku neporučíš. Bez trochy peněz v hotovosti se cítím nesvůj. Záhy jsme zjistili, že to nebylo nutné ani rozumné. V Dánsku se totiž téměř všude, i na stanicích metra, dá platit kartou a je to výhodnější než měnit peníze, zvlášť když je měníte na letišti, kde počítají právě s takovými, jako jsme my – zaostalými a přeopatrnými, aby na nich trochu vydělali. I když jsme se na výlet dlouho připravovali, tuto zásadní informaci jsme zjistili pozdě, až z tištěného průvodce, který jsme si vezli s sebou.

Výběr hotelu jsme neponechali náhodě. Postmoderní[1] ubytovací zařízení mohou totiž pro nás, dříve narozené, představovat mnohá nepříjemná překvapení. Mojí největší starostí je, jestli jde v hotelu vypnout klimatizace. Z webových stránek hotelu se to většinou nedozvíte. A protože jsem na stará kolena přecitlivělý na chlad a na průvan (to my, starci, často býváme), než si pokoj definitivně zarezervuji, vždy se doptávám, jak je to s klimatizací. Z hotelu mi odpověděli, že klimatizace je sice centrální, ale lze ji na pokoji regulovat i úplně vypnout. Bohužel se ukázalo, že to nebyla úplně pravda.

Náš hotel byl trochu stranou centra města, ale hledání cesty k němu jsem rovněž neponechal náhodě, takže jsem ji měl z domova pilně nastudovanou. Cestou k hotelu ale moje žena špatně šlápla (když se fascinovaně otáčela za mladou maminkou v kostýmku a balerínkách, jak jede elegantně na kole a v košíku před sebou má 2 děti předškolního věku). S výronem v kotníku se pak do hotelu sice statečně dobelhala, jenže pro náš pobyt její zranění nevěštilo nic dobrého. V hotelu na nás, seniory, čekala ještě další nástraha v podobě stroje s dotykovým displejem na samoobslužnou registraci (check-in). Taková postmoderní zařízení vzbuzují ve mně posvátnou hrůzu. Nejsem schopen očekávat od nich nic dobrého, jen samé překážky a příkoří. Na štěstí to nebyla jediná možnost, jak se v hotelu zaregistrovat. Byl k dispozici živý člověk, vstřícná slečna, která naši registraci hravě zvládla a trpělivě nám vysvětlila vše potřebné. Jenže i tak se mi do mysli vkradlo podezření, že zakrátko tam bude namísto živé recepční robot, který nám nepochybně doporučí, co bychom si měli ještě v hotelu objednat, ale na otázky, které trochu vybočí z jeho kolejí nám uspokojivou odpověď nedá. A nám, dříve narozeným, se velmi často stává, že svými potřebami a přáními vybočujeme z kolejí, po nichž se řítí svět 21. století.

V Kodani

Hotel byl vkusně zařízený, možná to bylo už to pověstné dánské hygge. Součástí pokoje byla prakticky vybavená kuchyňka, což bylo vzhledem k cenám v místních restauracích velmi vítáno. Líbilo se nám, že na každém patře byla komora, ve které bylo pro ubytované volně dostup lůžkoviny, ručníky, kuchyňské nádobí a navíc dokonce tyčový vysávač a smetáček s lopatkou pro případ, že by si někdo z hostů přál pokoj drobně uklidit. Pravidelný úklid byl totiž z ekonomicky i ekologicky šetrných důvodů jen jednou týdně, nicméně na požádání i častěji, podle potřeby. Velká manželská postel byla v patře a lezlo se do ní po několika schůdkách. Za normálních okolností by nám to vůbec nevadilo, ale pro manželku s vyvrtnutým kotníkem to byl trochu horolezecký výstup. A jak to bylo s klimatizací? Byla regulovatelná pomocí malého displeje u vchodových dveří v rozsahu +/- 3°C s možností nastavit intenzitu větrání, přičemž větrání šlo i vypnout (fan off). Dále bylo uvedeno, že při otevřeném okně se klimatizace sama vypne. Tedy teoreticky. Okno bylo totiž konstruováno tak, že šlo jen mírně pootevřít se škvírou tak na 5 cm. A klimatizace na toto otevření/neotevření okna nereagovala. A ani po vypnutí (fan off) nepřestala mírně hučet a z mřížky nad naší postelí po celou noc vanul mírný vánek. Navíc byla klimatizace prakticky jedinou možností, jak v pokoji větrat, protože škvíra v „otevřeném“ okně rozhodně nestačila. Jediným místem, kde klimatizace ani žádné větrání nebylo, byla paradoxně koupelna se záchodem. Větrat se v ní dalo pouze otevřením dveří do předsíně. Ovšem možná ještě můžeme být rádi, že koupelna nějaké dveře vůbec měla. K našemu sluchu se totiž doneslo, že jsou již i u nás hotely, které mají vanu zcela „transparentně“ uprostřed pokoje.

Protože jsem povahy donquijotské, neopomněl jsem si vedení hotelu stěžovat na zavádějící informace ohledně vypnutí či nevypnutí klimatizace. Dostalo se mi vysvětlení, že dánský zákon v zájmu bezpečnosti ubytovaných požaduje, aby byl ve všech hotelích zajištěn dostatečný přísun kyslíku a že ten vánek nad postelí, který rušil můj spánek, nebyl z klimatizace, ale šlo o povinnou dodávku kyslíku, jak zákon káže. My v EU jsme zvyklí na všeliká důmyslná bezpečnostní opatření proti nebezpečím, o kterých člověk jakživ neslyšel, ale pro návštěvníky z odlehlejších končin světa by takové opatření mohlo působit docela exoticky a třeba by mohlo přispět k ještě větší atraktivitě Kodaně a Dánského království. Jen ta nevětratelná koupelna dojem superbezpečného přístavu trochu kazí.

O Kodani se v turistických průvodcích říká, že je to město přívětivé, takřka útulné, kde celé centrum snadno projdete pěšky, takže od jedné pozoruhodnosti k druhé nikdy není příliš daleko. Platí to jen částečně. Centrum se skutečně dá projít pěšky, ale vzdálenosti jsou to pro pěšího větší než malé a město skýtá mnoho věcí k vidění i mimo své centrum. Není náhodou, že místní se po městě nejraději pohybují na kole. Ani to centrum nejcentrovatější se ovšem nedá dost dobře projít pěšky s výronem v kotníku. A tak moje žena musela strávit druhý den pobytu v hotelovém pokoji. Na průzkum města jsem se tedy vydal sám. Záhy jsem zjistil, že mám problém s orientací. Jelikož se štítím vychytralých telefonů, orientuji se v neznámých městech pomocí tištěných plánků a jmen ulic na nárožích. V mých časech bývaly takové plánky města nebo aspoň městského centra běžně dostupné v hotelích a v novinových stáncích. Jenže náš hotel byl orientovaný na mladší a technologicky zdatnější klientelu, takže žádný plánek města tam k dispozici nebyl. Všichni zřejmě spoléhali na navigace ve svých mobilech. Na štěstí jsem si z Prahy přivezl dva tištěné průvodce. V jednom z nich byly podrobné plánky jednotlivých částí města, ale ty na sebe nenavazovaly a mně vždy trvalo, než jsem našel, na kterém z těchto plánků se zrovna nacházím. Domorodci v Kodani jsou ovšem vesměs velmi civilizovaní a vstřícní lidé, takže není těžké se na cestu doptat. I tak jsem ale po Kodani nachodil více kilometrů, než bylo ve skutečnosti třeba. Ale chůze je prý pro starce zdravá a já s ní zatím, Bohu díky, problém nemám. Kroky ani kilometry nepočítám, jak to dnes dělají ti, co jsou na rozdíl ode mne „in“. Po delším pátrání jsem se doptal, kde se nachází turistické informační centrum. A tam, světe div se, měli i tištěnou mapku Kodaně. Ta mi pak v dalším bloudění vydatně pomáhala. A další den, kdy moje žena byla již schopna chůze se zabandážovanou nohou, mohl jsem ji hrdě dělat jakéhosi průvodce městem, třebaže jen tam, kde jsem o den dříve sám chodil. Další pobyt jsme si pak zorganizovali tak, že já jsem šel napřed prozkoumat terén a teprve pak jsme vyrazili do města naostro, společně.

Nebudu se zde snažit neuměle nahrazovat turistického průvodce ani reklamního agenta. Obojího je na trhu dost. A tak nechci ani vyjmenovávat, co všechno jsme v Kodani viděli a prožili. Dovolím si poukázat jen na dvě místa, o kterých se v turistických průvodcích asi nedočtete a která na mne udělala velký dojem. Na svých pěších toulkách městem jsem nedaleko našeho hotelu narazil na pozoruhodnou čtvrť Amagerbro. Šel jsem platanovou alejí ulicí bez aut lemovanou činžovními domy z červených cihel zdobených bílými římsami a někde i kamennými reliéfy a půvabnými věžičkami na nárožích. Některé honosnější domy měly balkonky s kovaným zábradlím, některé nesly výrazné letopočty z počátku 20. století. Když jsem pak došel na trochu rušnější hlavní třídu, našel jsem tam kavárničky, hospůdky a mnoho menších obchodů. Celé to působilo poklidným a přívětivým dojmem, jako dobré místo k životu a pro nás, příležitostné návštěvníky, k procházkám a k posezení v kavárně. Až později mi strýček Google prozradil, že Amagerbro je údajně dělnická čtvrť. Nicméně je oblíbená i u místních studentů, kteří tam mají koleje. Čtvrť sousedí s rozsáhlým přírodním parkem Amager faelled. Ten ale na Středoevropana asi velký dojem neudělá, neboť je to lautr rovina, kam oko dohlédne.

Dalším místem, které na mne udělalo velký dojem a které v turistickém průvodci těžko najdete (ale na Wikipedii ano), byl Eliaskirken, čili kostel proroka Eliáše. Je to kamenná stavba se dvěma mohutnými věžemi, která v řadě domů působí jako zjevení z dob dávno minulých. Vypadá totiž jako, románská stavba, třebaže byla postavena až na začátku 20. století v letech 1906 – 1908, takže ona se jako románská jen tváří, je neorománská. K pískovcovému portálu zdobenému reliéfem proroka Eliáše a sochami hrajících a zpívajících andělů vede široké schodiště a uvnitř kostela se člověk ocitne v kouzelném prostoru prosvětleném shůry přes četná okna mezi stropním trámovím, se dvěma patry postranních galerií s dřevěným zábradlím bohatě zdobeným florálními motivy. Vnitřní prostor včetně oltářního obrazu Proměnění Páně pak působí spíš secesně. Konec-konců, kdo z nás ví, jak ve skutečnosti vypadal interiér románských kostelů?

Když suchozemec zavítá do přímořského Dánska, nemůže odjet, aniž by viděl moře. Tak i my jsme se vydali na mořské pobřeží na Amager Strand. Je odtamtud výhled na slavný most vedoucí až do švédského Malmö a také na spalovnu komunálního odpadu se šikmou střechou, na které se v zimě lyžuje. Byl ovšem červen, sluníčko pálilo, jako bychom ani nebyli na severu a na moc hezkém koupališti s dřevěným molem a modrozeleně natřenými doštěnými bungalovy se slunili místní lidé. Někteří se i koupali, ale nám se voda (15°C) zdála na koupání přece jen trochu studená. Raději jsme zašli do malé restaurace na oběd. Nejprve jsme se usadili venku, ale i když sluníčko pálilo, od moře foukal studený vítr. Zbaběle jsme se tedy stáhli dovnitř. Servírka si nás proměřila očima a zavedla do zadní místnosti, kde seděli samí dříve narození, takže jsme tam i přes svůj dosti pokročilý věk patřili spíš mezi ty mladší. Neodmlouvali jsme, ale zprvu se nám zdálo, že jde o jakousi segregaci, abychom snad svým zchátralým zjevem neodpuzovali mladší návštěvníky. Když jsem ale šel nakonec k pokladně zaplatit útratu, pochopil jsem, že to bylo od ní velmi prozíravé a ohleduplné. V té přední místnosti byla totiž naplno puštěná klimatizace (vzhledem k venkovní teplotě podle mne úplně zbytečně), zatímco „u nás“ vzadu bylo příjemné klima i bez klimatizace. Zřejmě nejsem sám, kdo v klimatizovaných místnostech trpí průvanem a zimou a zřejmě o tom něco vědí i ti, co klimatizaci tak rádi nadužívají.

Návrat

Čas našeho návratu domů se přiblížil a my jsme opět se značnou časovou rezervou vyrazili na letiště. Zatímco v Praze se nám povedlo samoodbavení se vyhnout, v Kodani jsou už dál. Sice tam byla otevřená jedna přepážka pro klasické odbavení s živým člověkem a dlouhatánskou frontou před ním, ale byla tam také jiná osoba, která neměla na práci nic jiného než lidi z té fronty posílat k samoodbavení. Nepochopil jsem, podle jakého klíče vybírala ty, co měli výsadu nechat se odbavit živým člověkem u přepážky, ale my jsme to nebyli. Na štěstí k odbavení nebylo třeba vychytralého telefonu, jen se proklikat dotykovým displejem a nalepit pásek s čárovým kódem na kufr (na tom jsem ovšem málem ztroskotal). Nakonec jsme se přece šťastně dostali na palubu letadla, které po cca hodině a čtvrt letu bezpečně přistálo v Praze. Tu hodinu a čtvrt jsem si ovšem na palubě letadla společnosti Norwegian připadal jako někde na drsném norském severu bičovaném větrem. Zase ta klimatizace… Snad nám norské aerolinie chtěli vytvořit stylovou atmosféru norských fjordů. Moc se to nepovedlo.

Vrátili jsme se z cesty s pocitem, že vidět neznámá města a místa jako byla pro nás Kodaň, je sice krásné a obohacující, ale cestování k nim není už pro nás. Zejména to cestování nejrychlejším ze všech způsobů, kdy kvůli zhruba hodině letu strávíte na přelidněných letištích tak čtyři hodiny a necháte po sobě pořádnou nálož skleníkových plynů. Tak příště raději dovolenou v Čechách nebo na Moravě. Je tam naštěstí ještě dost krásných a zajímavých míst, kde jsme nikdy nebyli.

[1] Výraz „postmoderní“ používám zde v poněkud posunutém smyslu. Nemá to nic společného s uměleckou postmodernou, ale spíš s vymoženostmi informačních technologií. Dokud se mi zdálo, že přinášejí více užitku než potíží, měl jsem je za „moderní“. Ať už je to mou stařeckou nepřizpůsobivostí nebo vlastnostmi těchto příliš prudkých inovací, v poslední době jsou pro mne otravnou překážkou rušící mé kruhy a nazývám je proto postmoderními.