Ekonomická recese jako program, aneb k čemu by mohla být dobrá Trumpova cla

Evropou obchází strašidlo ekonomické recese. Nepochybuji, že recese je opravdový, nikoli vymyšlený problém, ale když se na něj podíváme z jiné strany než je zvykem, můžeme v něm vidět jistou šanci.

Tato šance je však podmíněna hlubokými změnami v uvažování o tom, co je blahobyt a také v ekonomickém systému, kterému říkáme kapitalismus.

Poté co Trump šokoval svět svými nevídaně vysokými a ze dne na den se měnícími cly, se ze všech stran ozývají varování před zastavením či výrazným přibrzděním kol mezinárodního obchodu a „propadem“ světové ekonomiky do recese. Burzy po celém světě hlásí propady akciového trhu a vzápětí zas prudký nárůst, podle toho, co zrovna vyhlásí jeden choromyslný stařec, který slíbil udělat Ameriku opět velikou.

Kdo věří v neomezený růst z omezených zdrojů je idiot... nebo ekonom

Autorem tohoto památného výroku je americký ekonom Kenneth E. Boulding, což ukazuje, že ne všichni ekonomové v neomezený růst věří. Jenže ať už v něj věříme nebo ne, náš ekonomický systém je na něm založen. Ekonomický růst měřený růstem hrubého domácího produktu (HDP) se stal posvátnou krávou, modlou nejrozšířenějšího náboženství našeho západního světa, kultu konzumu a úspěchu.

„Propad“ HDP o desetiny procenta či jen jeho stagnace je pokládána za krizový jev, ze kterého je nutno hledat cestu povzbuzením spotřeby. Takže čím více spotřebováváme, čím více plýtváme, tím lépe pro ekonomiku. Sice teď již většina z nás tuší, že plýtvání není dobré pro to, čemu říkáme ekologie, ale máme-li si vybrat ekologii nebo růst, ekologie jde stranou. Obávám se, že většinou netušíme, co tato volba znamená. Paradoxní přitom je, že pokles příjmu v rodinném nebo osobním rozpočtu z roka na rok o pár procent většina z nás ani nezaznamená, ale „propad“ HDP o zlomky procenta pocítíme všichni. A ještě paradoxnější je, že se to neprojeví nedostatkem zboží či služeb, ale spíš jejich přebytkem. Když například klesne kvůli clům vývoz automobilů, automobilky na to musejí reagovat poklesem produkce, protože automobilů je najednou víc, než se může prodat. A odbyt pak klesne všem, co něco dodávají automobilovému průmyslu. Výsledkem bude snížení průmyslové výroby a propouštění zaměstnanců. A jelikož česká ekonomika je patologicky závislá na automobilovém průmyslu, pokles HDP bude značný. Ale mělo by vlastně vadit, že klesne produkce aut? Vždyť na našich silnicích, v městských ulicích a na parkovištích vidíme denně aut více, než je zdrávo. Nestačíme stavět pro ně nové silnice ani opravovat ty staré o místech k parkování ve velkých městech ani nemluvě. I když více aut vlastně nepotřebujeme a jejich proliferace nám působí více problémů než užitku, potřebujeme jejich výrobu pro udržení růstu HDP. Jeho růst potřebujeme ne snad abychom se měli lépe, ale především abychom udrželi daňové příjmy do státní kasy a s nimi také nutné státní výdaje, na nichž jsme závislí více než si většinou připouštíme.

Omezenost přírodních zdrojů, která limituje růst spotřeby, si uvědomovali někteří myslitelé již v 19. století. John Stuart Mill napsal v roce 1848: „Kvůli potomstvu upřímně doufám, že se spokojí zůstat na stejné (materiální) úrovni dříve, než bude k tomu přinuceno.“ Potomstvo se s tím však dosud bohužel nespokojilo. Aniž by mělo aspoň mlhavou představu, z čeho všechno to bohatství spotřebních předmětů pochází, nadále se žene za větší a větší spotřebou, tedy hlavou do zdi. A aby spotřebitel věděl, bez čeho nemůže žít, je tady čím dál agresivnější marketing. Ten pochopitelně také spotřebovává energii a přírodní zdroje.

Ekonomický růst znamená rostoucí bohatství. To postupně prosakuje i k těm nejchudším vrstvám. To aspoň tvrdí zastánci ekonomicky liberální formy kapitalismu. Ten je údajně jediným systémem, který si rozumí se svobodou a demokracií a svoboda a demokracie je nemyslitelná bez kapitalismu. Ani jedno z těchto tvrzení se však nezakládá na pravdě. Kapitalismus je dnes hluboce zakořeněn i v komunistické Číně a putinovském Rusku a na druhou stranu, svoboda a demokracie je ohrožena i v USA a v mnoha evropských zemích. Růst HDP automaticky neznamená bohatnutí všech vrstev společnosti. Záleží to na způsobu rozdělení bohatství a ten pak na politických rozhodnutích.

Nerůst či ubývání: Utopie, dystopie nebo chiméra?

Roste počet lidí, kteří si neudržitelnost nekonečného růstu bohatství a tedy i stávajícího způsobu života uvědomují nebo ji aspoň podprahově tuší. S tím roste i množství depresí a dříve nevídaných psychických poruch. Například za 10 let od roku 2005 stoupl podle WHO počet lidí s depresí téměř o pětinu. Přitom se údajně máme dnes lépe než kdykoli v historii. V bohatých zemích Evropy je to uvěřitelné, pokud bereme do úvahy pouze hmotné statky a technické vymoženosti, které máme k dispozici. Internet nás denně vystavuje kontaktu s celým glóbem, „chytré“ technologie nám (údajně) ulehčují život, umělá inteligence má dokonce za nás myslet. Výsledkem je, že se topíme v záplavě informací a desinformací a ztrácíme kontrolu nad jednoduchými každodenními činnostmi. Svěřujeme ji algoritmům a strojům. Kdo z nás ještě tuší, co přesně dodavateli odsouhlasil, když do svého zařízení stáhl nový program či aplikaci nebo si jen objednal zboží z e-shopu? Kdo z nás tuší, co o nás vědí správci (a)sociálních sítí a jak s těmi poznatky nakládají? Zdá se, že čím více vymožeností, které nám mají usnadnit práci a život máme k dispozici, tím jsme uštvanější a frustrovanější.

Zatímco na konci 20-tých let minulého století byl ekonomický růst cestou z krize, v 21. století se stává příčinou hromadících se krizových jevů, které nedávno dostaly jméno „multikrize“. Ostatně každý systém má své vrcholy a pády. Jestli z něj máme zachránit to podstatné, musíme jej zásadně změnit dřív než narazíme do zdi.

Širší společenské hnutí, které navrhuje alternativu, se zrodilo v 70-tých letech minulého století ve Francii. Filosof a novinář Anré Gorz jej jako první pojmenoval décroissance (angl. degrowth). Do češtiny se to překládá poněkud eufemisticky jako nerůst. Ve skutečnosti má hnutí ambicióznější cíl, totiž růst nejen zastavit, ale obrátit jeho směr. To nutně znamená úroveň spotřeby snížit. Dosavadní recepty jak dosáhnout uhlíkové neutrality (tzv. zelený úděl) a tím zastavit změnu klimatu nebo aspoň podstatně zmírnit její důsledky se ukázaly jako nedostatečné a navíc politicky neprůchodné. Vidiny příštích inovací těžko mohou něco změnit na jednoduché zákonitosti, že rostoucí spotřeba stále více zdrojů, kterých je na planetě omezené množství, musí vést k jejich vyčerpání. I jejich recyklace je nutně doprovázena ztrátami a spotřebovává přinejmenším energii. Ostatně posledních 200 let bylo plné inovací, ale suroviny to zastaralými neučinilo. Potud by to mělo být nad slunce jasné. Složitější už je, jak k tomu „obrácenému růstu“ dospět nekrvavým způsobem. Na to jsou v rámci různých odnoží nerůstového hnutí rozdílné názory, nicméně shodují se v tom, že nerůst není slučitelný s kapitalismem nebo přinejmenším ne s jeho současnou podobou. Není ovšem slučitelný ani se socialismem, jak ho známe z naší nedávné historie. Ten se rovněž snažil neustále zvyšovat výrobu a skrze ni také blahobyt obyvatelstva, což se ovšem dařilo jen dost ztuha. My bychom ale potřebovali výrobu i spotřebu snížit. To je nevyhnutně spojeno se zchudnutím společnosti. Pro většinu z nás by to sice nemuselo znamenat žádný problém, protože již teď spotřebováváme víc než je nám zdrávo, ale většina lidí si to nerada připouští. Navíc velká část lidí žije více-méně z ruky do úst (pod hranicí chudoby žije v ČR v posledních letech asi milion lidí) a pro takové lidi by pokles materiální úrovně znamenal reálný problém, který by konec-konců zatěžoval celou společnost. Politik, který by přišel s programem utahování opasků, by asi mnoho voličů nenašel.

Nicméně společnost, která by byla mnohem chudší než ta naše, spotřebovávala by méně energie a méně přírodních zdrojů a přesto by žila vnitřně bohatým a spokojeným životem si jistě lze představit. Konec-konců takové komunity na Zemi existovaly a snad i existují.

Celní válka jako příležitost

Výhledy pro budoucnost naší, evropské a světové ekonomiky v době po spuštění celní války jsou nejisté, protože nikdo neví, jaká další cla Trump zítra či pozítří oznámí a jestli budou či nebudou za týden zas pozastavena, změněna nebo úplně zrušena. Jedno je však jasné: celní válka bude jistě znamenat větší či menší útlum mezinárodního obchodu a pokles HDP ve světovém měřítku. Na to lze reagovat dvěma způsoby. Buď dále ekonomiku nafukovat mohutnými státními investicemi, nebo se recesi přizpůsobit a vydat se na cestu nerůstu či décroissance.

Obojí je samozřejmě spojeno s velkými komplikacemi. Na mohutné investice do dalšího rozvoje zadlužené evropské země nemají prostředky, takže to znamená masivní zadlužení s nejistým výhledem na splácení dluhu. Ta druhá možnost znamená omezení spotřeby a přizpůsobení našich životů skromnějším poměrům. Úroveň naší spotřeby je v průměru dost vysoká, takže pokles v řádu nižších desítek procent by nemusel znamenat žádnou katastrofu. Nevyřešenou otázkou ovšem zůstává, jak se na trajektorii omezování spotřeby vydat a jak ji politicky obhájit. Aby lidé přistoupili na dobrovolné uskromnění, museli by pochopit, co čeká je a jejich potomky v opačném případě. A přimět je k tomu v éře informačního chaosu je přetěžký úkol. Vyžaduje to nalít si čistého vína. Inovace a technický pokrok nás nezachrání před vyčerpáním klíčových zdrojů surovin a nezastaví změnu klimatu. Technický pokrok a růst světového bohatství jsou úzce vázány na vydatné zdroje energie, v globálním měřítku dosud především na ropu a uhlí. Globální spotřeba fosilních paliv (všech dohromady i každého zvlášť) i přes zavádění „čistých“ zdrojů energie stále roste. Poklesla jen v období covidu-19, kdy došlo k omezení obchodu a mnoha jiných lidských činností. Inovace zpravidla vedou k většímu pohodlí a zrychlení života, nikoli nutně ke zvýšení jeho kvality. Pohodlí činí člověka méně odolným vůči nepohodlí a podkopává jeho schopnost řešit stresující krizové situace. Rychlost je dobrá, když se chceme bez prodlení dostat k cíli, ale prodlévání k životu potřebujeme také. Přílišná rychlost nám brání náležitě vnímat a prožívat cestu a to v doslovném i přeneseném smyslu.

Měli bychom konečně začít vážně hledat cestu z bludného kruhu ekonomického růstu. A zdá se, že právě teď, když nás vlivem Trumpovy celní války tak jako tak čeká hospodářská recese, nastal vhodný čas naučit se s recesí žít a počítat s ní. Nebudu předstírat, že mám snadné řešení, ale několik kroků na této cestě mě napadá (bez nároku na úplnost):

• Do cen zboží zahrnout v maximální možné míře i škody na životním prostředí, které způsobuje jeho výroba a doprava a které jsou dosud externalitami. První vlaštovkou takového přístupu jsou proklínané emisní povolenky, ale škody na životním prostředí zdaleka nepáchá jen oxid uhličitý.
• Skoncovat s nepřehlednou vlastnickou strukturou firem. Musí být zcela zřejmé, kdo jsou vlastníci každého podniku a kdo má z jeho zisků prospěch. Kapitalismus byl původně postaven na soutěži, která předpokládala odpovědnost vlastníka za jeho podnik a za kvalitu nabízeného zboží či služeb. To se při dnešní „matrioškové“ struktuře podniků a velkých korporací zcela vytratilo.
• Vrátit opatřením proti korupci zuby. Jestliže například politik má v pravomoci ovlivňovat tok peněz ve prospěch svého koncernu (třeba i dočasně uklizeného do svěřenského fondu, jehož správní radu sám jmenoval a může kdykoli odvolat), rozhodnutí o tom, jestli je nebo není ve střetu zájmu nesmí trvat roky, ale dny, maximálně týdny.
• Zjednodušit postihování majetkové kriminality. Právníkům, kteří by v důsledku toho případně přišli o práci, nabídnou možnost veřejnoprospěšných prací, než si najdou náhradní zaměstnání.
• Daně vybírat důsledně a tam, kde podnik prodává své zboží a služby, ne tam, kde má formálně sídlo. Pak nás nemusejí zajímat daňové ráje.
• V zájmu zachování sociálního smíru zavést progresivní zdanění právnických i fyzických osob. Recese totiž dopadne více méně na všechny, ale opravdu bolestivé dopady to má na ty nejchudší (a to může být dost široká vrstva).
• Znovu zavést regulaci nájemného v rozumné míře, která umožní údržbu bytového fondu a zároveň udělá bydlení přístupným pro naprostou většinu lidí. Tím by odpadly mnohé sociální problémy, protože cena bydlení představuje rozhodující část rodinných rozpočtů. Stát by tak ušetřil na sociálních dávkách a byty by opět sloužily spíš k bydlení než ke spekulacím.
• Upřednostňovat lokální před globálním a zvýšit soběstačnost v potravinách a v základních životních potřebách vůbec. Předpokládá to skončit se zastavováním zemědělské půdy sklady vesměs nadbytečného zboží.
• Přestat s adorací a podporou inovací pro inovace. Státní (t. j. i evropskou) podporu výzkumu zaměřit na poznávání zákonitostí přírody a společnosti a na aplikace, od kterých lze reálně očekávat převážně blahodárné výsledky. Tzv. umělá inteligence a nové účinnější marketingové postupy k nim jistě nepatří.
• Ve vzdělávání (a nejen tam) upřednostňovat kvalitu před kvantitou a výchovu před masovou produkcí absolventů. Podpořit řemesla a vrátit jim respekt a uznání.

Jistě, není toho málo, co by bylo třeba změnit v našem systému, abychom dokázali žít udržitelně bez potřeby nafukovat HDP. Nemyslím, že by těmito změnami systém musel nutně připravit lidi o svobodu a demokracii. K uskutečnění potřebných změn nenásilnou cestou by ovšem bylo třeba změnit mentální nastavení většiny obyvatelstva, tedy vypít velkou číši čistého vína. Přimět k tomu lidi, kteří si libují ve slazených nápojích, jistě není lehké a nevím, jestli se to kdy zdaří. Zatím se řítíme opačným směrem a to nemůže skončit dobře. Je nejvyšší čas si to uvědomit.