Tichý mučedník zlatého srdce

"Celé peklo povstalo proti mně, ale žádná pekelná síla nevyrve mi ze srdce mou důvěru v Tebe, neboť Ty jsi dobrý a laskavý Bůh a silný Pán."

17. července jsme si připomněli 122. výročí narození a 50. výročí úmrtí bl. Pavla Petera Gojdiče, rusínského řeckokatolického biskupa a mučedníka.

Biskup Gojdič, 6. eparcha prešovský, byl velkou postavou Katolické církve v Československu. Jeho mučednická smrt v leopoldovské věznici byla logickým zakončením životní pouti velkého biskupa, který odmítal kompromisy, pro kterého byla víra vším. Ti, kteří měli to štěstí, že jej osobně poznali, o něm mluvili jako o tichém a velmi skromném muži zlatého srdce. Nikdy nechtěl být biskupem, nerad se hádal. Přesto se biskupem stal a jako biskup pak mnohokrát pozvedl hlas proti nespravedlnostem, ať už se týkaly kohokoliv.

Komunisté ho nikdy nezlomili. Během vyšetřování sice po několikaměsíčním kontinuálním mučení podepsal vnucované protokoly, nicméně posléze svůj podpis odvolal. Později spoluvězni, který se ho na výslechy ptal, řekl, že v tu chvíli byl ochoten „podepsat všechno, krom zřeknutí se Boha“. Na návrhy komunistů, předtím i potom předkládané, že když přestoupí k pravoslaví a oficiálně schválí spojení řeckokatolické a pravoslavné církve, může se vrátit do svého biskupského paláce a znovu se ujmout úřadu jako hlava pravoslavné církve v Československu, nepřistoupil nikdy.

Věta, kterou jsem zahájil tento příspěvek, je závěr tzv. vězeňské modlitby, kterou si biskup Gojdič ve vězení složil a kterou se modlil každý den. Je to nádherná a velmi hluboká modlitba, především protože ten, kdo ji skládal a modlil se, dobře věděl, o čem se v ní mluví. Mělo-li někdy peklo na zemi své pobočky, jedna určitě byla v komunistickém Leopoldově.

Věrnost katolické víře, věrnost Církvi a Svatému otci, věrnost Pravdě… jsou základem katolicismu. Platí to i dnes, kdy hluboká krize pozemské církve to činí obtížné už tím, že se jeden občas nemůže zbavit dojmu, že se ty jednotlivé položky někdy až vylučují. Každopádně zde ale máme někoho, kdo nám může být neocenitelným příkladem a přímluvcem v tomto těžkém úkolu. A kdy jindy bychom se na něj měli obracet, než v době okolo jeho výročí?

Článek vyšel též v časopise Duše a hvězdy.