Svatí a hnutí pro-life

Hnutí pro-life je nerozlučně spjato s křesťanstvím. Je to nevyhnutelné. Nechci se nijak dotknout ateistických či pohanských obránců obránců nenarozeného života, ale jsem pevně přesvědčen, že filosofie a přesvědčení, z nichž vycházejí, zpravidla nejsou schopny pro-life postoj dostatečně podepřít.

Je to křesťanská úcta k lidskému životu, založená na chápaní člověka jako Božího tvora, stvořeného jako služebníka a obraz Boha, která činí jakoukoliv vraždu nemyslitelnou, která přisuzuje všem lidem stejnou cenu, bez ohledu na jejich věk či schopnosti. Právě tato úcta k životu odlišovala už prvotní křesťany od jejich pohanského okolí – když sbírali odhozené děti pohanů a pečovali o ně, když přicházeli s charitou, což byla věc, kterou Řekové nebo Římané prostě neznali.

Zuřivý pohan Julián Apostata, poslední císař, který se snažil křesťanství potlačit, si nikoliv náhodou nejvíce stěžoval právě na tato specifika křesťanů a viděl v nich hlavní zdroj jejich síly a vítězství. A nikoliv náhodou se dnes kultura smrti reprezentovaná potraty, infanticidou a euthanasií šíří ruku v ruce se sekularizací společnosti a degenerací křesťanů. Je to vlastně jen návrat do časů bortícího se pohanského Říma.

Ale nehodlám se zde teď zabývat dávnou historií, naopak bych se rád věnoval modernímu hnutí pro-life a jeho vztahu ke světcům. Dnes se občas stává, že se o hnutí pro-life mluví jako o jakémsi svébytném hnutí, což je poněkud pochybné. Myšlenka pro-life totiž z pohledu křesťana nijak svébytná není, je integrální součástí křesťanství, od něhož ji nelze separovat. Proto samozřejmě nemá ani smysl mluvit o nějakých pro-life světcích, protože pro-life je samozřejmě každý světec.

Nicméně jsou zde jistě světci, kteří jsou pro hnutí pro-life jaksi důležitější, než ostatní. Protože se svým životem nějak důrazněji dotkli sfér, v němž hnutí působí, a mohou mu tedy proto být ideálními vzory a patrony. Seznam zde uvedený má zahrnout ty nejdůležitější z nich.

Jako první je třeba zmínit Pannu Marii. A nejde jen o to, že je první mezi svatými. Opravdu ne nadarmo se den nenarozených dětí pojí se svátkem Zvěstování Panně Marii. Předpokládám, že ta souvislost je natolik zjevná, že ji nemusím vysvětlovat.

Oficiální patronkou hnutí pro-life je sv. Gianna Beretta Molla (1922-1962). Vzor křesťanské matky, respektující své dítě před i po narození, připravené pro své dítě obětovat život. 28. dubna uplyne 50 let od její smrti a já si samozřejmě neodpustín připomenout, že v Jihlavě bude ten den sloužena mše s připomínkou této světice.

Dalším známým světce blízkým hnutí pro-life je sv. Pio z Pietrelciny (1887-1968). Více si o tom můžete přečíst v článku Padre Pio a nenarozené děti.

Další osobou, která si obzvláště zaslouží být pro-life aktivisty připomínána, je bl. Hildegard Burjan (1883-1933), která se v mnoha ohledech podobá sv. Gianně. I ona neváhala riskovat život pro své dítě, byť tedy u Hildegardy si narození její dcery nakonec cenu nejvyšší nevyžádalo. A i v dalších aspektech mají k sobě obě tyto ženy blízko.

A je zde samozřejmě bl. Clemens August kardinál von Galen (1878-1948), jehož velký boj proti Hitlerovým euthanasijním programům je dodnes znám daleko za hranicemi katolického světa. Ne nadarmo nazvala Human Life International svou cenu pro katolické preláty, které pomáhají hnutí pro-life v jeho boji, Cenou kardinála Galena.

Legendární bojovnicí za práva nenarozených dětí a úctu k lidskému životu byla bl. Tereza z Kalkaty (1910-1997). Vykonala veké dílo na poli charitativním a nebála se i otevřeně a jasně mluvit. Třeba při přebírání Nobelovy ceny, při němž potrat označila za největšího nepřítele míru: “vždyť může-li matka zabít své dítě, co zabrání vám zabít mne a mně zabíjet vás?” A málokdo z přítomných zapomene na vztek sálající z manželů Clintonových (a jejich následný skandální odchod bez rozloučení), když pronesla další svou řeč proti potratům na na její počest uspořádnané slavnostní recepci v Bílém domě.

Dalším, na koho hnutí pro-life často vzpomíná, je bl. Jan Pavel II. (1920-2005). Je mnoho těch, co by ho chtěli za oficiální patrona hnutí pro-life. Je to ale dosti kontroverzní požadavek a já se musím přiznat, že této myšlence nefandím. Nicméně v seznamu chybět nemůže.

Tady řadu uzavírám s dovětkem, že tuto řadu snad jednou doplní  profesor Jérôme Lejeune (1926-1994), jeden z velkých vůdců hnutí pro-life ve 20. století. Tak co, zapomněl jsem na někoho?

Článek vyšel i na stránkách časopisu Duše a hvězdy, kde se k němu lze vyjádřitv moderované diskusi...