Katolická církev a askeze

Tento týden začalo Popeleční středou čtyřicetidenní postní období, správná doba na menší souhrn toho, jak se Katolická církev dívá na askezi. V dnešní době, kdy i věřící chodící pravidelně do kostela zapomínají na předepsané posty a často ani nemají ponětí o tom, jaký mají smysl, to rozhodně nezaškodí.

Askeze, půst, mortifikace, tělesné umrtvování, tělesný sebezápor – tyto termíny a ještě mnohé další se týkají širokého spektra činností, které lze obecně popsat jako úmyslné odpírání si dobrých prožitků či zakoušení nepříjemných prožitků za účelem zocelení svého ducha, oběti či odevzdání se Bohu, zdokonalení duchovního života sjednocením se s Kristovým utrpením či jako součásti pokání. Dnes má většina věřících tendenci podceňovat užitečnost těchto prostředků, což mi připadá dosti nedobré.

Nejznámější asketickou praktikou je půst, který by měli všichni katolíci dodržovat minimálně v předepsaných dnech, tj. v postní dobu a pátky (čtvrté církevní přikázání). Zpravidla se jako půst bere odpírání si masa a sladkostí a zábav (televize, taneční zábavy), případně dobrovolné převzetí nepříjemných činností nad rámec běžných povinností. Existuje ale i další forma askeze: tělesné umrtvování založené na úmyslném fyzickém způsobování si nepohodlí až sebetrýznění. Sem patří například spaní na tvrdé posteli či podlaze, užívání žínice či jejích odvozenin či sebemrskačství.

Dnešní sekularizovaný svět nemá pro askezi příliš pochopení. Posty se zapomínají a nedodržují, považují se zbytečné. Další formy sebetrýznění jsou již odmítány vůbec a jejich praktikanti jsou okamžitě pasováni na středověce založené fanatiky či masochisty. Tento názor je natolik rozšířený, že je dokonce mylně připisován i samotné Katolické církvi. Krásně to ilustruje například článek na blogu Václava Hořejšího Obama, Blair, Jan Pavel II. – šokující zklamání… (mimochodem pan Hořejší, dle vlastních slov, „je formálně katolík a považuje se za věřícího“).

Skutečnost je ale podstatně odlišná: Církev odmítá brutální formy sebetrýznění, které jsou nebezpečné a poškozují zdraví, zejména pakliže jsou prováděny veřejně – viz zvyk Filipínců nechat se o Velikonocích ukřižovat. Nemá však nic proti přiměřeným formám sebetrýznění prováděným v soukromí, ty naopak dokáže ocenit a v procesu svatořečení mohou být potenciálnímu světci „přičteny k dobru“.

Tuto jakoby tvrdší a pohanským světem někdy nechápanou formu askeze praktikovala celá řada světců či kandidátů svatořečení moderní doby, např. sv. pater Pio, sv. Josemaría Escrivá, bl. Matka Tereza či papežové Pavel VI. a Jan Pavel II., a dodnes je běžnou součástí života řady společenství, např. některých proudů františkánské a bosokarmelitánské řehole či numerářů Opus Dei.

Samozřejmě, tělesná mortifikace se nikdy neprovádí pro masochistický zážitek, to by šlo úplně proti jejímu smyslu a rozhodně by to v očích Boha ani církve žádné plus nepředstavovalo. Jejím smyslem taky není poškodit tělo, ale způsobit mu nepohodlí a tímto způsobem přinést oběť, vyjádřit a vykonat pokání, posílit vůli či potlačit tělesné žádostivosti.

Trochu lidověji a stručně řečeno: askeze zaměřená na duchovno posiluje kondici ducha stejně, jako jiné (leckdy ale dost podobné) formy sebetrýznění (dieta, vytrvalá cvičení) posilují fyzičku. Nedivíme-li se jednomu, neměli bychom se divit ani druhému. A přiznejme si, že lidem (v přiměřené míře) prospívá oboje.

Tento článek vyšel rovněž v časopise Duše a hvězdy.