Ztráty a nálezy - a nejen ty moje

Jsem na tom našem světě poměrně dlouho. A stále něco ztrácím. Abych to sem tam nacházela na těch nejnemožnějších místech. Ale jen občas. I když bych měla být už konečně seriózní a rozumná.

Narozeninovou číslovku proto zásadně neuvádím. Ani neševelím (jako kdysi): "To jako v mém věku?" Nechci totiž dostat odpověď: "Jo, ve vašem věku." A ani tu podstatně výstižnější: "Vrať se do hrobu."

V uplynulých letech jsem v podstatě poztrácela kdeco.

Několik deštníků, obyčejně v dopravních prostředcích.

Průkazku na vlak, která mi byla vlastně ukradená i s diplomatkou a nějakými lejstry. Navíc i s platnou jízdenkou a vypadala jsem tím pádem jako černý pasažér. Což tedy nejsem. Ani náhodou. Jízdné jsem pak musela při změně průvodčího v Klatovech doplatit.

Rukavičky z jemné kůže s krtčí kožešinkou, dárek od dcery. Poznávací znamení - levá mírně odřená na palci.

Loď komediantů od Edny Ferberové a několik časopisů (tramvaj nebo vlak).

Jedny brýle a nesčíslně tužek.

Kilo spišských párků, zapomenutých minulý týden v obchodě po zaplacení. Což mi bylo mým drahým doma řádně vyčteno. Ačkoliv - platil on, já "zdobila" a konverzovala. Dlouze, jak je mým zvykem. On znechuceně odcházel a já odplula vzápětí. Beze všeho.

V dětství pozlacený řetízek s přívěskem (české granáty) při hře na "Schovku" nebo "Škatulata hejbejte se". (Obě nejapné hry vyžadovaly velice rychlé přemísťování kolem místního ´Pomníku padlých´).

O hodně let později jsme s kamarádkami ze studií ztrácely často svá srdce. Skoro pravidelně o letních brigádách. Ale byly to lásky prchavé a s prvním usednutím do poslucháren obvykle rychle vyšuměly.

Jedna věc mě osobně ale mrzí dodnes. Ztráta tenkého zlatého prstýnku s ametystem. Dárek od mého nastávajícího, z lásky (kdysi). I v jedné písničce se zpívá: "Dáreček z lásky je nejmilejší, přijde-li k ztracení, nikdy potom není zlatem ni stříbrem k nahrazení..." Prstýnek jsem před deseti lety (patrně v zimě) svlékla i s rukavicí. Kde, nevím.

Co se u nás dříve často ztrácelo, byla jedna tmavá ponožka (do páru) mého syna. Občas zůstávající buď v koši anebo ukrývající se lstivě v bubnu pračky. (Ta ponožka, syn nikoliv). Aby při další várce pak obarvila bělostné cíchy nebo nějaký svetřík (drahý), případně blůzičku. Viník (ovšem, že já) byl vždy a včas označen.

Před pár dny se u nás zastavila kamarádka sestřenice. A ta má známou, zaměstnanou v kanceláři ztrát a nálezů v Praze. A tak jsem se moc pobavila jejím líčením, co všechno lidé ztrácejí. Většinou v tramvajích nebo metru.

Nejen deštníky, rukavice, batohy, bundy a čepice, ale i peněženky (vesměs prázdné).

Pobavila mě urna (s obsahem) a rakev (prázdná). Zapomněla jsem se zeptat, jestli byla v dopravním prostředku.

V metru byl nalezen i advokátský talár a sekačka na trávu.

Běžně jsou prý ztráceny pádla, rakety a tašky s různým nákupem, školní brašny nebo baťůžky.

Zaujala mě i nalezená loď (údajně kajak, nikoliv pramice) a další věci.

Otřesné mi přišlo, že jsou ztráceni i živí tvorové jako pejsci, kočičky v přepravkách a i rybičky v igelitových sáčcích. Vše zapomenuté pod sedačkami metra nebo tramvaje. O tyto živé tvory se prý hned postará Městská Policie, která je převáží do útulků.

Do kanceláře ztrát se vozí i nevyzvednutá zavazadla z letiště.

Nalezených věcí je prý kolem 6-ti tisíc ročně (položkově).

A jedna moje osudová ztráta nakonec. Došlo k ní na jedné letní vysokoškolské brigádě. Tehdy jsme ve třetím ročníku vyměřovali v hlubokých příbramských lesích uranové žíly. A já v těch temných hvozdech ztratila své srdce. Jednou provždycky. A s nálezcem to táhneme už hezky dlouho. A vypadá to, že i napořád.