Trojrozměrný model mého těla

Ne, že bych ho zrovna chtěla, prostě a jasně, nemusím mít úplně všechno. Pro mě a za mě, já si se svými dvěma rozměry (neuvedu kterými) vždycky bohatě vystačila. A jak to vypadá, jiné to už ani nebude.

S kamarádkou Hankou včera klábosíme o všem možném a nakonec dojde i na módu. Já už butiky moc nevymetám, ale spolehlivě funguji jako Hančina osobní poradkyně. (Protože i ponožtičky pro vnoučátka podléhají mému schválení).

A Hanka mi najednou oznámí, že s naší legrací při zkoušení sukýnek, svetříků a nevím čeho ještě je patrně utrum. Že zkušební kabinky patrně skončí. Protože odborníci někde ve světě vyvinuli přístroj na snímání povrchu těla infračervenými paprsky, které dovedou vytvořit trojrozměrný model každého zákazníka. A  že v obchodě pak půjde virtuálně zjistit, bez zkoušení, jak oděv padne nebo sluší.

"Paprsky se ale ohmatávat nenechám," mudruje Hanka. Na nějaké virtuální trojrozměrné me too nejsem zvědavá ani náhodou."

A mně zase jde o tu legraci, kterou jsme si při zkoušení občas užívaly.

Jako jednou před rokem. Hanka šílela po jednom svetříku a já coby schvalovací komise šla s ní. Nakonec jsme zkoušely obě (tak jako skoro vždycky). Já překrásnou sukni (malou, jen pár malinkých zoubečků chybělo...) a ona svetřík (podle mě dost děsnej, ale jí se líbil).

Najednou se z vedlejší kabinky ozvalo: "Jak se Haninko pořád máš?" Načež Hanka, (dusící se tím děsným a navíc i těsným svetrem) a v domnění, že jí se ptá sousedka, která do butiku vešla s námi, zachrčela: "Dobře a co malej Láďa, už dodělal konečně tu školu?"

" Nechejte toho vy dvě kozy, já telefonuju se snachou," ozvalo se naštvaně z vedlejší kabinky.

Proč zrovna kozy... ale asi nás slyšela.

Vypadly jsme tenkrát z butiku poměrně rychle, bez sukně i bez svetříku a svíjely se smíchy, docela neschopné ujít i pár kroků. Vzápětí pak vyrazila ze dveří neznámá naježená madam a vmetla nám do tváře: "O našeho Láďu se neotírejte."

No, že má nějakého Láďu a navíc patrně i s "opravkou", tak to jsme vůbec netušily, ani jedna z nás.

Život totiž tropí hlouposti a je to vlastně dobře. Protože nějaké malé faux pas se přihodí občas každému.