Ta moje holka je asi blázen

Jsem tělem i duší záchranář. A jde-li o mé drahé, mám najednou sílu a odhodlání lvice. Útočící lvice, prostě lvice na lovu. I když jsem podle horoskopu čistokrevný Střelec.

"Já to tušila, já to tušila", křičela jsem skoro nepříčetně jedno pondělní prázdninové dopoledne. A cpala jsem (v šoku) mou matku (taktéž v šoku a ´skoromrtvou ´) do auta. A to přímo za volant.

Maminka se totiž dusila. Kdo někdy něco podobného zažil, asi ví, jaký je to děs.

Moje rodička zůstala tehdy po víkendu na chalupě sama s našimi dvěma dětmi. Tehdy jim bylo 13 a 9. A když jsme s mužem v neděli večer odjížděli, bylo všechno v naprosté pohodě.

Ale to pondělní ráno jsem najednou měla divný pocit. Zkrátka a dobře - ošklivou předtuchu. A tak jsem požádala o dovolenou a uháněla radši zpátky na chalupu.

Když jsem vjížděla do dvora, vyběhly ze dveří domu obě děti a něco hrozně křičely.

Za stolem v kuchyni pololežela napůl zhroucená moje máti. S vytřeštěnýma krvavýma očima, šíleně lapající po dechu. Nepomáhaly předklony ani bušení do zad. A já zpanikařila, že mi tady umře a to přímo před očima dětí.

Drapsla jsem jí tedy a za řevu obou potomků jsem se jí snažila narvat do auta. A asi mně v té chvíli opravdu přeskočilo. Protože jsem jí, zoufale se bránící, nacpala přímo za volant.

Chudák, bránila se z posledních sil. A já (běsnící lvice) na ní ještě ječela, že jí přece jde o život. Ale ona sípajíc, se jen křečovitě držela dveří a střechy. A do auta se nechtěla nechat natlačit. Hrůza hrůzoucí.

Když jsem pak (to už já za volantem) divoce vystartovala na polní cestu, přehlédla jsem obrovskou haldu kamení. Auto zavylo, nadletělo a a my dvě uvnitř s ním. Byla to rána jako z děla jak sebou žuchlo zpátky.

A matce, po tom hrozném drbanci, vyletěl tím pádem (doslova) z krku ten kousek rohlíku, kterým se málem zadusila.

Je až k neuvěření, že jinak vyvázla bez poskvrnky. V mžiku čilá, tak jako dřív, chytila druhý dech. A hned vzápětí mě sprdla, že jezdím jak blázen. Ale jednou, tak to že prý jí docela určitě zmrzačím.

Toho, že jsem práskla hlavou o sloupek dveří a narazila si zápěstí o volant, tak toho si jaksi ani nevšimla.

Když jsem zamáčkla žalostnou slzu v oku, velkou bouli na hlavě a dvě větší na blatníku, obdrželi jsme návštěvu. Tetičku Liběnu, maminčinu mladší sestru, zvanou Libu. Bývalou učitelku a převelikou mentorku.

A já vzápětí zaslechla, jak si jí moje drahá rodička stěžuje: "Liby, ta moje holka je asi blázen. Už jí delší čas pozoruju. Představ si, že mě dneska nutila jet jejich autem. A narvala mě za volant, i když jsem se bránila."

A po chvilce obapolného ticha vyčítavě dodala: "A to moc dobře ví, že nejezdím. Ani na kole. Holka jedna bláznivá."

Načež Libu hlubokomyslně dodala: "To  víš, dneska ti mladí neví, co by... A proč má vlastně zavázanou ruku, to si zase něco udělala?"

Načež máti otráveně odvětila: "Ale, dyť jí znáš, furt si něco dělá..."

A o tom, jak jsem se jí snažila zoufale zachránit život, tak o tom nepadlo ani slovo. Ani nejmenší slůvko.