Skřítci s.r.o., pokémoni, samolepky a kešky

Ne Červená Karkulka, ale jiné "dětské světové" seriály vábí naše nejmenší. A nejen u dětí, ale i u dospělých zase pro změnu frčí pokémoni, samolepky a v neposlední řadě stále ještě oblíbené "kešky." A to prý dokonce celosvětově.

Na začátku prázdnin k nám jednou odpoledne na chalupě vtrhnul sousedovic pětiletý Martínek. "Teto, teto, nejde nám televize a já se musím nutně dívat na Spežboba a Skúbidúbi."

Civěla jsem na něj naprosto nechápavě. Nemám totiž žádná vnoučata. A tak mám jisté mezery v dnešním dětském vnímání světa.

Na můj přihlouplý dotaz, co to jako je, vychrlil: "Přece na Smíchově. Spežbob v kalhotách a Skúbidú." Na vysvětlení přehleďácky dodal: "Sereó." Dokonce, vzhledem k mé očividné tupohlavosti mi zopakoval to poslední: "Se re ó!"

"Cože " - dodala jsem naprosto zmatená. "A ví to maminka?" Protože to jím zdůrazňované slovo mi  přišlo krajně podezřelé. Jsem si totiž dobře vědoma toho, co by mohlo znamenat narušování mravní výchovy dětí. Natož cizích dětí.

Ty se na to nedíváš?" To byl další Martínkův dotaz. A na mé zablekotání, jestli i ten Skúbidú má taky kalhoty, na to mi už neodpověděl. A jen fascinovaně zíral na obrazovku, kde kvičela jakási postavička. Patrně toho Spongeboba v kalhotách. Vzápětí následoval Scooby a Scrapy Doo -  s.r.o. Uff, to se mi ulevilo.

Když panáčci doskákali, byla jsem poučena, že je to: " Každý den, no prostě takový serálový pořad." Dítě jsem opravila, že - seriálový. A vysvětlila, co to znamená. A to jen proto, abych napravila svou očividně ztracenou reputaci. Nevím ale, jestli se mi to povedlo. Opravdu nevím.

Protože z obsahu sledovaného jsem byla mírně zmatená, otázala jsem se, jestli se někdy dívá na naše pohádky. Třeba Červenou Karkulku a jiné klenoty. Martin na můj, očividně primitivní dotaz vyhrkl: "To je přece ale pro prťata. A já už budu PŘEDŠKOLÁK."

Večer jsem pak otevřela noviny a titulky hlásaly: " Svět sbírá pokémony, u nás frčí i samolepky." A další nápis zněl: "Rozhledny jsou jako pokémoni." A že mít je všechny je prostě celosvětová mánie, podporující terorismus. Byla jsem v naprostém šoku. Nejdřív to sereó a teď dokonce terorismus?

Pak jsem si nasadila brýle a ulevilo se mi v ten podvečer podruhé. Ne terorismus, ale - turismus! A hned si vzpomněla na jednu svou sestřenici Radku.

Asi před rokem mi poslala naléhavou SMS, jestli s ní a celou její partou pojedu hledat "kesky." Vůbec jsem tomu nerozuměla a na zprávu nereagovala. Napsala mi ale vzápětí dvakrát a opět použila ten podivný výraz. Kesky, kecky? A že pro mě přijedou, abych si přivstala. Že mají v plánu celou jižní Šumavu. Odmítla jsem, už nevím proč.

Vybavila jsem si ale, jak mi jednou nadšeně líčila, jak na místní skládce za jejich vesnicí našla krásnou přátelskou soupravu. Dva hrníčky s konvicí a cukřenkou. A že jen jeden hrníček byl mírně naprasklý.

"Tak jí to znovu posedlo. Těch skládek na jihu Šumavy je asi dost. Ale proč najednou přesedlala na očividně špinavé, vyhozené kecky. A hned s celou partou. Chudák holka." To jsem si tehdy myslela.

Večer se pak u nás objevil její druh a že prý si jede obkreslit krmítko v jednom mém květinovém rabátku. Že to bude báječná schránka na kešku - nikoliv kecku -  u nich na plotu zahrady. A princip t.zv  geocachingu, dokonce s pomocí GPS, nám osvětlil. A že prý kešek je po celém Česku kolem šedesáti tisíc. A že tato hra - nebo sport - k nám přikvačila z USA.

A tak jsem už tehdy pocítila náramnou úlevu Že se nezbláznila ani Radka, ani já. A vzpomněla si, jak jsem kdysi jako dítě cestou ze školy zuřivě lovívala v pangejtu u silnice krabičky od zápalek. A pak doma preparovala samolepky, většinou ze Sola Sušice. A lepila je vášnivě do velikého sešitu nebo před vyučováním vyměňovala za jiné. Trvalo mi to nějakou dobu a pak jsem se zaměřila na časopisy Ekran. Odkud jsem pro změnu vystřihovala obrázky filmových hvězd. A cítila, celá blažená, jak trochu toho hvězdného prachu padá i na mou pošetilou hlavu.

A tak, pokémoni, samolepky nebo kešky. Hlavně, ať nemáme z toho depky.