Přebrepty a překlepy občas nám to polepí

Pan Werich jednou napsal - "Je to pravda odvěká, že šaty dělají člověka..." Mohu parafrázovat, že i slova dělají člověka. S tím se mnohdy setkáváme. Někdy nám to prostě ´ujede´ a člověk pak s tím leckdy už nic nesvede.

Moje malá sestřenka Hanička se dlouho nemohla naučit v první třídě básničku. Pro maminku k MDŽ. Jak se tehdy nosilo, byla hlavně o celosvětovém věčném míru. Pochopitelně, že bez válek. A já, o nějaký ten pátek starší, jsem byla přivolaná na pomoc. A tak jsem jí cpala do hlavičky veršovánky typu: mír - knír, věčný - ječný, válka - dálka. Z čirého zoufalství. A šlo to s ní zatraceně ztuha. Musela jsem nakonec slíbit, že v den ´produkce´ určitě přijdu. To jako jí povzbudit a v případě všemi očekávaného kolapsu  třeba i napovídat.

 Bylo mi malého uplakánka líto a tak jsem opravdu dorazila. Rodina byla nastoupená a Hanička kupodivu první dvě sloky bravurně zvládla. Pak znejistěla a s pohledem na oteklé rudé oko své rodičky s pláčem zakončila: " A tak ti má maminko přeju - ječný zrno - a žádný války."  No, věčný mír sice tehdy nevinšovala. To tedy ani náhodou. Ale zato pěkné ječné zrno, které zdobilo už několik dní oko její matky.

Dítě tehdy neskutečně dlouho řvalo a napráskalo na mě, že jsem jí to takhle naučila já. A že je to jen a jen má vina. No, když jsem se mimoděk zadívala na hustý knírek pod nosem své tetičky, dopadlo to vlastně s mou výukou docela dobře. Věčný mír a černý knír by asi rodina hned tak nevydýchala.

Jeden můj bývalý kolega měl zase kdysi velký problém s oslovováním našeho tehdejšího ředitele. Titulovat někoho soudruhem prostě ze zásady nehodlal. A my si z něj proto dost často utahovali a hlavně radili, jak se tomu vyhnout.

 Pak přišel zlom. Ten sametový. A kolega odešel za svým velikým snem. Stal se konečně profesorem na jednom gymnáziu, kde došlo ke střídání stráží. A v ten první, vytoužený den se uvolněně ve sborovně, se zbožným zanícením představil: "Vážení soudruzi, soudružko ředitelko, já jsem..."

No, střídání stráží zase tak úplné v té instituci tehdy nebylo. Tak jako vlastně u nás v podstatě nikde. Takže tím svým oslovením uhodil několik hřebíků, hlavně ten nejvyšší, přímo na hlavičku.