Poslední loudal Kostitřasu

Vždycky jsem se snažila ve všem uspět, ale tělocvičné záliby a klání mě nikdy moc nelákaly. A že se někdy nechám přemluvit k něčemu podobnému jako je například běh, tak to mě nikdy ani ve snu nenapadlo.

Před několika lety mě totiž překvapila kamarádka Danka, že bychom mohly začít trochu běhat.

Byla jsme z toho v šoku.  Kdysi ve školních hodinách tělocviku právě onen běh nebýval naší předností. Ona ale (patrně pod vlivem reklam o "Běhu pro zdraví") do mě tak dlouho hučela, až jsem nakonec váhavě svolila.

Věděla jsem, že bychom na tenhle sport měly vzhledem ke svému věku (hodně nad -sát) a vytvarované postavě (kg záměrně neuvádím) zapomenout.

Danka ale byla ve svém přesvědčování neúnavná. A tak jsme se propracovaly asi po třech měsících poloběhu (říkejme tomu polochůze) na celých pět kilometrů.

Já tedy s jazykem na vestě a Danka jakbysmet. Nezhubly jsme ani deko, ale začaly se cítit kupodivu o trochu líp.

A pak jednoho krásného dne Danka vybrala závod s báječným názvem "Kostitřasem pro zdraví."

I když se jmenoval podivně, pořád to byl závod, takže musel nutně mít jak vítěze, tak i toho posledního loudala.

Pak přišel den startu. A když jsem tam uviděla všechny ty běžce se štíhlýma svalnatýma nohama a plochým břichem, málem jsem omdlela. Ale protože jsme my dvě na závodnice asi vůbec nevypadaly, tak nás lidi okolo naprosto ignorovali.

Jakmile zazněl výstřel, všichni zúčastnění vystřelili jako šípy a po prvních 300 metrech jsme byly - jak jinak - poslední.

Chtěla jsem to vzdát, ale překvapili nás organizátoři. Na prvním kilometru na nás pokřikovali: "Dobrý" a na druhém dokonce: "Držíte se skvěle." Na třetím pak čekalo občerstvení, takže jsme mohly na chviličku i kapku zpomalit.

A právě tady na nás jeden dobrovolník pokřikoval: "Jste holky statečnýýý, já bych to rozhodně nedokázal."

A tak jsme pokračovaly. I když - mě tedy určitě - tělo už neposlouchalo a v podstatě jsme obě dvě jen popocházely. Já si tedy připadala jako hlemejžď a funící Danka na tom nebyla rozhodně o moc líp.

A pak se stál zázrak. Bylo to asi na čtvrtém kilometru. Před námi se potácel asi dvanáctiletý kluk. Který běžel údajně jen proto, že jeho táta neustále doma machroval a běhal kdeco. Dneska výjimečně "pouhých" deset kilometrů.

Když jsme ke klukovi přisupěly, viděla jsem, jak má všeho dost. Šoural se asi tak jako my dvě, celý rudý a s vytřeštěnýma očima. A že závod vzdá.

Nakonec jsme se svorně všichni tři prokulhávali k cíli. A my dvě, předstírajíce zavazování tenisky, jsme kluka nechaly proplazit se o malý kousek před námi.

Před nedávnem jsem z truhly na půdě vytáhla omšelý diplom: "Poslední loudal Kostitřasu." A vybavila si i šťastný křik onoho dvanácliletého kluka: "Tatínku, tatínku, nebyl jsem poslední, nebyl..."