O Adventu bazén - navštíví jen blázen...

"Jde se do bazénu, uvidíš, jak po tom všemožném pečení pookřeješ." Zahlaholil na mě před čtrnácti dny můj manžel. A tak jsme v tomhle mlhavém předvánočním čase vyrazili.

Když jsem pak v kabince snaživě cpala své vpravdě slovanské tvary do plavek, byly zase o něco menší.

Tím myslím plavky, mrchy jedny látkový. Vždycky se touhle dobou o nějakou píď scvrkávají. Na rozdíl ode mě.

Můj protějšek jsem vzápětí uviděla (uslyšela) hlaholit někde u skokanského můstku. V družné rozpravě s jedním spolužákem, který přijel na náš ročníkový sjezd.

Když se oba pánové konečně přestali poplácávat po svých mužných plecích (řečeno kulantně), přivítal se Jarda Nožička i se mnou. A postěžoval si, že mu někdo u sprch čmajznul z lavičky odloženou igelitku. S mýdlem, ručníkem a plavkami.

"A teď babo raď," pronesl ryze společensky někam za moje levé ucho. "Promiň, promiň, jsem z toho vedle, co mám dělat. Těšil jsem se, jak si zaplavu," skučel.

"Co bys dělal," opáčil pragmaticky můj drahý. "Hupsni tam tak, jak jsi. V těchhle trenclích. A je to."

A tak se stalo. Pánové hupsli, zatímco já uklouzla. A sletěla do vody po zadku a poněkud se přitopila. Vlastně - hodně.

Asi mi tím leknutím na chvilku šplouchnul i mozek, protože jsem pár vteřin nechápala, proč se mnou můj zápasník u kraje bazénu cloumá. Kdyby jen cloumal, syčel: "Já se tě divím, proč lezeš imrvere do tý největší hloubky."

"Hele, Jarda se asi topí," zaskřehotala jsem mu na rameni, když jsem se kapku vzpamatovala.

"Ale netopí, netopí, co zase máš. Mává na nás, podívej se, jak mává," opáčil můj statečný zachránce.

"Topí se, topí, zmizel," zaječela jsem vzápětí na celý areál.

A opravdu, Nožička už nešermoval. Zmizel.

A tak můj sportsman vyrazil několika ostrými tempy. Do místa, kde se spolužák naposledy vynořil a bublal: "Moje tre - nýr - ky."

Do pátrací akce jsem se vzápětí zapojila nejen já, ale i dozorující plavčík. Ten placákem z můstku rozčeřil vodu tak, že situace byla ještě nepřehlednější.

Musím říct, že průzkum dna mi moc nešel. Abych pravdu řekla, tak vůbec. Navíc jsem měla nejasný pocit, že mi někdo cizí šmáknul na zadek. A tak jsem v rámci své cti (v mém věku - proboha) - dotyčného vší silou nakopla. Koho, tak to jsem poznala hned vzápětí.

Po chvilce se všichni tři pánové vynořili a já viděla mého drahého, jak mává něčím nad hlavou.

To něco byly trenýrky, které Nožičkovi při skoku do vody uplavaly.

Když se z bazénu vysoukal silně kulhající (nadávající) plavčík, odporoučeli jsme se i my tři.

Načež Nožička zaperlil: "Hele, moje taška a na lavičce. Kde se tady bere. Já jí přece položil na tu druhou, jinam." A rozhlížel se, kde ta dotyčná "druhá" měla být.

Jasně, že tam žádná "jiná, druhá" nikdy nebyla.

Můj muž mě pak obejmul kolem pasu a směrem k němu dodal: "Jarouši, kdybys věděl, co nám se všechno doma ztrácí..." A láskyplně mě políbil na čelo.