Má nějaký smysl o svém věku lhát?

Je mi nad "... sát" poměrně dost dlouho. A když se mě někdo zeptá na věk, tak ho občas i přiznám. I když někdy váhavě a podle "takříkajíc vzniklých okolností".

Ráda bych řekla, že s postupným stárnutím jsem se smířila a že se teď cítím mnohem líp než "zamlada". Ale to bych asi lhala jako když tiskne. Konečně - tu pravdu nemusím přiznávat hlavně mezi svými vrstevníky. Ti se mě neptají a hlavně ani ptát nebudou. Patrně i proto, že už většinou zemřeli.

Takže je mi docela líto žen, hledajících usilovně nějakého partnera. Já jsem vdaná a asi to tak zůstane už napořád. Ani mi (ale to jeden nikdy neví) nehrozí, že by mně můj partner poslal vzkaz, že mě má plné zuby. A že odchází od společného lože a od stolu. Od stolu s mou vynikající svíčkovou, vypečenými masíčky se zlatavými kůrčičkami a domácími polévkami? Tak to ani náhodou.

Abych ale pravdu řekla, ze společného lože si můj drahý občas v noci odskočí. Ale pozor - jen do vedlejšího pokoje když chrápe a já do něj něhyplně dloubám.

A tak o svém věku mluvím pravdu především proto, že jsme vdaná. Kdybych manžela neměla, asi bych se lži nevyhnula. Žijeme totiž ve společnosti, kdy 60-ti i 70-ti letí muži hledají na inzerát ženy od 18-ti a max. do 50-ti let. Jeden náš známý - "lovec důchodového věku" - označil se smíchem na kafi u nás jakousi čtyřicítku za "starší paní". Panenko skákavá, starší paní, musela jsem se moc ovládat, abych mu neřekla něco od plic.

Zkrátka a dobře, nezadaná ženská o svém věku lhát asi musí.

Vzpomínám, jak jedna moje kamarádka se ve třiceti zapletla s mladíkem, který se jí po čase zeptal, kolik jí vlastně je. Když mu řekla, že dvacet, zjevně ho to šokovalo. A udělala podle mého soudu moc a moc dobře, protože vyšlo najevo, že namakanému svalovci bylo tehdy osmnáct a že jí o svém věku (dvacet pět) lhal vlastně taky.

Měla jsem strýčka, náramného fešáka, který byl o patnáct let starší než tetička. Ale přiznal jí to, až když žádal o důchod. Vlastně, nepřiznal, přišlo se na to úplně náhodou, do té doby si pět let ubíral. Nic moc to s ní ale neotřáslo, protože i ona v tomhle směru neměla čisté svědomí. A když mi to vyprávěla, strašně se tomu smála, protože i ona si celý život pět let ubírala.

Tenhle strýček ještě v šedesáti jezdil po celém světě a v sedmdesáti se dohadoval s dospívajícími dětmi z druhého (nebo třetího?) manželství, kdy mají přijít domů. V sedmdesáti měl bílé vlasy a nějaké ty vrásky, ale každý mu hádal a věřil o těch patnáct míň. A protože se i jako pětapadesátník choval, každý mu to věřil. Vlastně, lhát ani nepotřeboval.

Takže - veselou mysl a hlavně hodně zdraví, to ostatní se časem spraví.