Déle žijeme, když se necpeme?

"Chutné jídlo, dobré pití - to je základ živobytí", říkávala moje moudrá venkovská babička. A na zdi u jejích kachlových kamen vždycky viselo výhružně naškrobené: "Hospodyně pořádná o dvanácté oběd má!"

O nezdravém přecpávání jsme informováni na každém kroku. Není to žádná převratná novinka. A já nehodlám pátrat po nejnovějších výzkumech. S nezbytnými tabulkami a grafy.

Proč?

Navštívil nás totiž někdejší spolužák se svým dobrým kamarádem. Očividně pracovníkem nějakého ústavu. Výzkumného. A že prý "on" (jezdící po celém světě) je moc zvědavý, jak se žije v takové nefalšované šumavské chalupě.

A já až večer pochopila, že to pro něj byla vlastně cesta studijní. Nejen jak se žije. Ale hlavně jí a pije v nějakém tom Vidlákově kdesi pod horami.

Protože Hynek zavolal předem, připravila jsem pohoštění. Bábovku (starý rodinný recept), koláč s tvarohem a malinami, karbanátky, sekanou a salát. V záloze pak číhala v ledničce nefalšovaná svíčková. To jako, kdyby večer přišel hlad anebo návštěva zůstala i druhý den.

Všechno ryze nezdravé. A špatné, jak se vzápětí ukázalo.

V tom žhavém letním odpoledni jsme manžel, já i Hynek vydatně klábosili a vzpomínali. A s chutí se cpali a připíjeli. Jen tak, z naprosté radosti. Tomu našemu setkání po letech, slunci, modré obloze bez mráčků. A hlavně pak, že ještě vůbec žijeme.

Dobrý kamarád ale jen seděl a zarytě mlčel. A zpod ježatého obočí si znechuceně (patrně výzkumnicky) měřil náš obtěžkaný stůl.

Kafe ,mého barbarského turka, rázně odmítnul. S tím, že pije výhradně capuccino nebo irskou kávu. A to jen - (zdůraznil) - z pravého čínského porcelánu.

Málem jsem se urazila. Kávu zásadně nepodávám v nějakém plastu. Ani tady, na chalupě. Ale v poctivém českém porcelánu od mé spolužačky ze Staré Role. Bývalé vývojářky v tamní porcelánce, jejíhož dárku si ohromně považuji.

A pak, patrně z hladu, nás začal poučovat. Ve smyslu - čím méně a hlavně zdravě (zdůrazněno) jíš, tím déle žiješ. S podrobnými informacemi, jak takové omezení kalorického příjmu prodlužuje život. Například u laboratorních krys. A své poznatky o jejich příjmu potravy a následném vyměšování podrobně popisoval. Velice podrobně.

Nemám myši vůbec ráda, hnusí se mi a krysy, tak ty jsou mi úplně odporné. Mám navíc velice živou představivost. Takže jsem po zbytek onoho odpoledne omezila svůj kalorický příjem. Úplně a zcela nedobrovolně.

Nezdálo se ale, že by to našeho výzkumníka potěšilo. Ani to nezaznamenal.

Být tam ale můj bratr, praktikující zdravou výživu a ochutnávající kdejaké lupení, určitě by si pokecali.

Dobrý kamarád se totiž docela rozvášnil. Požádal o papír a začal zběsile kreslit schéma nějakého nově objeveného genu, jakéhosi SIR2. Nalezeného nejen u krys, ale i u lidí.

Alespoň tak jsem to já pochopila. Možná blbě, ale proč ne. A tak jsem popadla jeden nepočmáraný papír a bleskově název onoho genu poznačila. Pro bratra, jak jinak.

Hrozilo totiž nebezpečí, že své skicy nám výzkumník  nenechá. Cpal si je totiž do kapes.

Takže jsme v tom krásném letním odpoledni vyslechli další přednášku o nezdravé výživě, způsobující vysoký tlak, cukr, cholesterol a bůhví co ještě. Tentokrát doprovázenou výhružným bubnováním o můj přeplněný (nezdravý) stůl.

A já v tom nastalém zmatku začala jukat na polní cestu. To jako, jestli náhodou nepřijíždí i doktorka Kateřina. Aby vyplenila naši ledničku.

A tak jsem ani nezaznamenala, že výzkumník začal upíjet. Ne vodu, jemně perlivou. Ale calvados, které zatím ve stínu skromně vyčkávalo. 

A upíjel rovnou z lahve. Nejdřív málo, aby vzápětí flašku dorazil. Do dna. 

Když zhtnul zbývající bábovku, pustil se i do sekané. Chudák, byl asi úplně vyhladovělý. A v mžiku - i opilý.

Jeho výklad začal být zmatený a když začal vykřikovat něco o svých laboratorních exkrementech, měli jsme jasno. Experiment (v jeho podání znějící ale poněkud jinak) sem nebo tam. Byl prostě pod obraz.

A tak jsme milého badatele popadli a odtáhli do Hynkova auta. Probral se ale, drapsnul mě za ruku a opilecky zahuhlal: "Vážená kaní - škyt- míň kalorické stravy - škyt - to je i míň volných radikálů - škyt."

Když odjížděli, ještě na mě z okýnka zařval: "A cukr, pozor - škyt - je taky vrah - škyt - . Pozor milá kaní - škyt - pozor."

A tak jsme s mým drahým, dvěma karbanátky a nakousnutou patkou nezdravé sekané v tom letním podvečeru osaměli. A šli se projít na stráň pod lesem. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale pozor - i ten je přece samá škodlivina.

A co teprve sám život. Ten je nebezpečný se vším všudy.

Ale krásný, dokud žijeme.