A pak že kradou všichni - aneb - co dokáže depka

"Nejedna studánka malá-se o pramínek bála-aby nezapadl do kamení-tak jako člověk do soužení"- citát.

V půli prosince jsem byla na excizi čehosi nehojícího se na noze a čekala na výsledný verdikt. Po prvotním vyšetření (chmurném) a zákroku (ještě chmurnějším) jsem najednou začala propadat tichému zoufalství.

Deprese jako hrom se mi pevně usadila za krkem a hodlala mě mít ve své moci. Hypochondr jsem nikdy nebyla, spíše naopak. Ale s postupujícími léty - nebudu radši pokračovat.

Geny mé úzkostlivé matky mě opět zase projednou pevně uchopily a už jsem v tom jela. Po veselé letoře mého tatínka najednou ani památky.

Nemohla jsem pořádně jíst, což je tedy věc docela neobvyklá (u mě). Ani spát, natož psát. Blogy, co jiného. A dopisy na stroji mým kamarádkám. Které na ně vždycky před Vánoci (říkají ) toužebně čekají. Těm kamarádkám, co nejsou vůbec políbené. Technikou, to se rozumí. Jinak už toho mají, holky moje zlaté, hodně za sebou.

A tak jsem se rozhodla posílit si nervy. Slupla jsem proto naráz dvě hořké čokolády, přichystané na polevu išelských dortíčků a ořechových košíčků. A na moment se morbidně zaradovala. To jako, že třeba už je nebudu muset dělat. Nikdy.

Když se nic nedělo (s nervy), obezdila jsem je celou krabičkou Mon chéri (pouhých 5 vrstev po 12-ti kouscích). A furt nic. Abych byla přesná, kromě absolutního (skoro definitivního) zabetonování trávicího traktu.

Večer před "verdiktem" volá dcera. A já, v jedné ruce mobil a v druhé lahev s vodou (ten den jsem už jen pila - jistě, že vodu) se snažím být za paní veselou. Vtipnou ne, to mi jaksi nešlo. A jak jí tak odkníkávám do telefonu, tak jsem si místo mobilu k uchu přiložila půl lahve té vody. A do ucha i za krk si jí všechnu rázem vychrstla.

A moje snaživá dcera mě pohotově uklidňujíc, ševelí: "Drahá matko, ještě, že zrovna teď nežehlíš, to by bylo podstatně horší."

No, jindy bychom takovou věc spolu probíraly až do aleluja. Ale já se ani nezasmála, tak jsem na tom byla.

Vzápětí zazvonila sousedka a s pláčem mi líčila své potíže s očekávanou hospitalizací. Ani jsem nemrkla a furt celá zmáčená (nikoliv od slz) jí vyslechla. Byla v naprostém šoku. Jednak, proč jsem tak mokrá a pak, že jí ani trochu neuklidňuji. Tak jako jindy (je hypochondr). A že nehýřím dobrou náladou i radami. O ty totiž u mě nebyla nikdy nouze.

Jo dříve, kde ty doby jsou.

Když jsem po chvilce mlčení chmurně zašeptala, že mi ta voda šplouchla jaksi do ucha, přestala rázem plakat. A rychle odešla. O šplouchání někam si patrně myslela své.

Pak jsem dělala topinky k večeři. První várku na rozpáleném octu. Jak jsem byla mimo, popadla jsem prostě první flašku z vedlejší police. Připomnělo mi to jednu známou, která takhle smažila řízky na šťávě z bezinkových květů. A vlastně i sebe, jak jsem jednou (zamlada) na chalupě osladila řízky ze dvou kaprů. I sousedovic slepice to odmítly.

Ale ani tahle vzpomínka mě nerozesmála.

Večer před osudným dnem jsem zákonitě nemohla usnout. A tak jsem vyhrabala z hlubin zásuvky s léky krabičku neurolu a dala si na kuráž. Ne celou krabičku, ještě počkám, jen dva á 0,25. Troškař nejsem. Návody (a vyhlášky) nečtu, obtěžujou mě a většinou na to doplácím.

Na léky samozřejmě taky, jak jinak. Ještě, že beru jen dva denně, takže životní úroveň u nás (zatím) neklesá.

Druhý den, cestou v tramvaji do nemocnice jsem si najednou vzpomněla na svou švagrovou. Tu s tím přichystaným kufrem. S oblečením " do penálu". Podotýkám pouze  pro ty, co nečetli můj předchozí rozverný blog.

Jejímu kufru budu pro pořádek říkat ´Číslo 2´.

 ´Číslo 1´ mi totiž před lety předvedla jedna moje známá. Měla je připravené "pro všechny případy - dyby mušela - do nemocnice." I s pečlivě vylepeným seznamem na vnitřní straně zavazadla. Ač mladá (to jsme byly obě) a zdravá (obě), měla vše - jen tak, pro strýčka příhodu - nachystáno. A že prý dokonce věci občas i "přepígluje a obměňuje" - to mi tehdy laškovně pošeptala.

A v té tramvaji mi vzápětí došlo, jak si nakonec všechny ty kraječky a bačkůrky (dvoje), holka jedna nešťastná, vůbec neužila. Spáchala totiž před 16-ti lety sebevraždu. Jestli měla nachystané i ´Číslo 2´, tak to už se vlastně nikdy nedozvím.

A tak jsem si v té tramvaji uvědomila, jak jsem před rokem dopadla já. Blbě, jak jinak. Po náhlém převozu do nemocnice při náhlém kolapsu s páteří.

Mít tohle ´Číslo 1´, nemusel můj drahý zběsile (denně) poletovat mezi plz. Privamedem a chaoticky mi přinášet pantofle (svoje) - mé nenašel. Župan po naší kdysi 12-ti leté dceři - můj nenašel. A svá pyžama (jedno nevyžehlené) - místo mých. Mohl ale vlastně přitáhnout i prádlo, připravené k vyprání.Nestěžuji si.

Nic naplat, ´Číslo 1´ jaksi chybělo.Byla jsem, ostatně jako vždycky, absolutně nepřipravená.

Když jsem se pak toho dne verdikt dozvěděla a že to bylo jen o fous, posedla mě bezbřehá radost. A v Albertu ve frontě  opět plná radosti ze života poslouchala, co si lidé vyprávějí. Tak jak to dělám vždycky.

Vzápětí mě upoutal sytý baryton: "Máňo, tu evakuovanou zeleninu si měla vzít přeci jenom dvakrát. Počkej stuj tady, mušim eště pro maso."

Načež, ona - zcela určitě Máňa: "Táto, vem ale taky to evakuovanýýý."

Prožitá deprese u mě patrně ještě neodezněla a tak jsem se začala najednou bláznivě smát. Nahlas, hodně nahlas. A nešlo to zastavit. Navíc depka mi rázem spadla jaksi dolů, až do mých urologických cest.

Bylo to najednou silnější než já. A tak jsem vyrazila.

S nezaplaceným nákupním košíkem kolem pokladny a vřítila se do oné místnůstky. Kde jsem hodlala v té euforii případně i vykopnout zalígrované dveře.

Když jsem dosedla (dopadla), stále jsem hystericky ječela. Vodopád smíchu nešel zastavit. Ten druhý naštěstí ano.

Smála jsem se ještě i na dva uniformované členy ochranky, které jsem upozornila (stále rozverná), že postávají v kabince na dámách.

Rychle mě vyvedli z omylu. Vlastně jeden, vypadal moc úředně a tvářil se zavile. Ten druhý na mě civěl poněkud zděšeně a zdál se mi jaksi povědomý. A tak jsem si řekla, že to asi mají v popisu práce, jeden bude hodný a ten druhý zlý.

Bylo to jinak. Z "Dam" jsem byla vyvedena. Nikoliv v poutech. A ten hodný, významně mrkajíc, mě držel za loket a skoro šeptal: "Vypadáte pořád stejně, i když je to už pár let."

Najednou se mi rozsvítilo. Byl to bývalý člen ochranky obchodního domu, kde jsem před důchodem pracovala. A chodil za mnou k podpisu s tabulkami místních chmatáků.

A tak abych nevypadla z role, požádala jsem oba laskavě: "Pojďte, já to jdu teď zacálovat ." "A představte si pánové,že furt ještě nekradu."

To celé s otevřenou pusou poslouchala u pokladny zcela konsternovaná evakuovaná zelenina s masem. A v naprostém šoku, zírajíc střídavě na mě a na ochranku, nemohla chvíli pro změnu zaplatit zase ona.

No, před chvílí, než jsem začala psát tenhle blog, mi přišlo mailem:

"Často se směj, dlouho a nahlas a směj se, dokud nebudeš lapat po dechu. A pokud máš přátele, směj se s nimi co nejvíc!"

A tak, moji milí přátelé blogeři, smějme se všichni na sebe po celý ten příští rok 2017. Já se totiž chci s Vámi stále a hodně smát. Co nejvíc´- a hlavně s láskou a pokud možno z plných plic!

ŠŤASTNÝ a VESELÝ CELÝ NADCHÁZEJÍCÍ ROK  a hlavně PLNO ZDRAVÍ - to ostatní se samo spraví.