Jak jsme to dělali v nákupáku

Abyste tomu rozuměli, každou sobotu jezdíme nakoupit. Sedíme u snídaně, já diktuju vše, co potřebujeme koupit, a přítel zapisuje a povětšinou remcá. Udělám palačinky a naše rozhovory vypadají každý týden dost podobně.

„Banány, hladká mouka, došly nám papírový utěrky, jo a čokoláda..“

„Počkej, tu jsme kupovali minulý týden, ne?“

„No právě, už nám šest dní chybí..“

;Potom, co projdem všechny akční letáky, vyřešíme problémy s tím, že zlevnili trubičky, které jsou nacpané palmovým olejem, ale zas hmmm ale zas jsou dobré a zlevněné… Pak ještě zjistíme, že je akce na to strašně dobrý víno, co mi (tedy nám) tak chutná. Co Vám budu říkat v sobotu ráno nad lívanci a černým čajem probereme všechny globální problémy.

Tuhle sobotu jsme ale nějak postrádali nadšení. Já měla po zkouškovém a přítel zakončil náročný týden v práci florbalovým turnajem. A tak jsme oba vypadali hůř jak čerstvě vyorané myšky.

Ani jsme nevnímali, že půlka palačinek téměř teče a druhá půlka připomínala kvalitní černé uhlí. Tentokrát nám chybělo zapálení a tak jsme vynechali i obligátní lobování, náš seznam se omezil na věci nutné pro přežití.

Ne zrovna v elegantním stavu jsme dorazili do nákupáku. Plížili jsme se jak dvě těla bez duše po chodbách. Dokonce jsem ignorovala červené cedule s nápisem SALE, které mě jindy nenechají klidnou.

Najednou přítel zastavil před obchodem s nábytkem. Přesně jsem věděla, na co myslí. Významně na mě mrknul, konečně jsme maličko ožili.

„Chceš to?“ Nikdy jsem nic tak zvrhlého nedělala, přišlo mi to naprosto nevhodné, ale zas pro to byla ta nejlepší příležitost a já to vážně chtěla. Bylo zcela logické, že jsem se nezmohla na slovo a jen jsem kývla.

V prvním patře se nám tam už dávno líbila obrovská modrá sedačka a vždycky jsme to chtěli zkusit. Už o tom mluvíme měsíce, ale nikdy jsme na to neměli odvahu, ale ta právě teď přišla.

Vyjeli jsme po jezdících schodech do prvního patra, tam jsme našli naši vytouženou sedačku. Nikdo tam nebyl. Úplný klid. Ideální situace pro náš plán. Svlékla jsem si svetr, drahý dal dolů sako. Chvilku jsme se zarazili, co s obuví. Nakonec jsme shodili i tu.

"Jdem na to?“

Srdce mi bilo o sto šest. Pane bože, my to uděláme… Bože uuha. Vzrušení by se dalo krájet.

A tak jsme to vážně udělali. On si lehnul do rohu, já jsem mu lehla do náručí. Přikryl mě svým sakem. A šlo se na věc.

Nesuďte nás každý má své úchylné představy – ta naše byla dát si šlofíka na týhle děsně pohodlný sedačce.

Vzbudili jsme se, když kolem nás procházel prodavač, ukazoval na nás. Zákazníkům nabízel sedačku, na které jsme – ups už hodinu a půl spali. Zdůrazňoval výhody pohovky, její pohodlnost a prostornost. Vypadali jsme jak dekorace - dokonalá idylka sobotního dopoledne.

Počkali jsme, než si nás zákazníci jako v zoo prohlídnou a pak jsme se naprosto uspokojení oblékli a vyrazili na nákupy…