O původu prosperity

O původu prosperity

Evropa se stala v posledních 10 či 20 letech jednou z nejpomaleji se rozvíjejících oblastí světa. Zvláště pokud se podíváme na některé státy západní Evropy, počítaje v to dneska i samozřejmě Německo a státy jižní Evropy. A proto nastává čas, kdy je nutné se zabývat tím, jak opět nastolit stav, kdy se společnost začne rozvíjet, tak aby se prosperita opět do Evropy vrátila. A právě prosperitou a jejím původem se zabývá kniha „O původu prosperity“ od významného slovenského ekonoma Róberta Chovanculiaka (Chovanculiak, R. O povode prosperity. Bratislava: INESS 2025), která je od začátku jara 2026 nabízena i v Českých zemích, tedy aspoň v některých knihkupectvích. Kniha je členěna do třech oddílů. První oddíl se zabývá dělbou práce

Dělba práce je motorem prosperity

V kapitole „Dělba práce jako motor prosperity“ se Chovanculiak zabývá přínosy dělby práce pro blaho lidstava. Zmiňuje teorii absolutních výhod známého ekonoma Adama Smithe. A následně čtenář najde v knize vysvětlenou i neméně důležitou teorii komparativních výhod Davida Ricarda. Dle této teorie platí, že na trhu můžou spolupracovat a obchodovat s ostatními i ti lidé či lidské skupiny, které jsou ve všem horší než ostatní lidé a skupiny lidí. Autor navíc správně poukazuje na to, že zdrojem nové hodnoty v ricardovské dělbě práce jsou právě rozdíly mezi lidmi (bez nich by ani neexistoval důvod pro spolupráci) a následné přerozdělení úkolů - kdo co dělá. Každá skupina lidí se prostě zaměří na to v čem má větší komparativní výhodu oproti jiným skupinám. A tím pádem obětuje výrobu těch věcí, ve kterých nemá komparativní výhodu. Tím nám do analýzy také vstupuje velmi důležitý koncept nákladů obětované příležitosti.

Z právě zmíněné teorie komparativních výhod, kterou autor demonstruje na dvou skupinách lidí a sice Dlouhých a Širokých (přičemž Širocí jsou ve veškeré produkci horší než Dlouzí) na první pohled plyne to, že poté, co tyto skupiny začnou spolu svoji produkci mezi sebou směňovat, tak jedna skupina začne platit, za produkci druhé skupiny, tím co sama vyprodukuje. A tak Širocí platí za maso od Dlouhých pomocí vyrobených kožešin. Kožešiny (ty, které neprodají) Širokým tedy slouží jak k ošacení, tak ke konzumaci masa. Dlouzí to mají samozřejmě naopak. A tato skutečnosti platí stejně tak i pro větší a větší celky lidí. I pro státy, a tak třeba dle autora Slováci platí za vepřové maso a jiné potraviny prostě výrobou a prodejem aut. V Českých zemích je tomu podobně. U nás si vyrobíme asi zhruba pětinu produktů, co se u nás spotřebuje (pokud jde o jednotlivé druhy produktů). Zbylé čtyři pětiny si dovezeme a zaplatíme za ně právě tou pětinou, která se tu vyrábí. Mezi zásadní věci k dělbě práce patří i poznatek, že dělba práce je limitována rozsahem trhu. Do jaké míry se budou lidé specializovat, je dané tím, jaké velké množství lidí spolu spolupracuje. Hloubka (prohloubení) dělby práce je tak dána šířkou trhu. To Chovanculiak demonstruje na výrobě automobilů. Moderní automobilka potřebuje vyrábět asi 200 až 400 tisíc automobilů ročně, aby pokryla fixní náklady na investice do technologií a výrobních linek. No, na Slovensku se ročně prodá jen 80 tisíc nových vozů. To je o dost méně než je potřeba k udržení moderní automobilky. Automobilky jsou na Slovensku tedy i díky tomu, že mají své odběratele prakticky po celém světě a díky tomu dosahují velkých úspor z rozsahu výroby. Pokud by automobilka vyráběla méně vozů jen pro domácí trh, musely by být její automobily podstatně dražší, protože by dosahovala malých úspor z rozsahu.

Důležitou součástí každého hospodářského pokroku jsou také znalosti toho jak věci fungují. Lidé už před průmyslovou revolucí sice znali principy hnojení, parního stroje nebo očkování, ale nerozuměli jejich hlubším principům. Existovalo tak v podstatě strojírenství bez mechaniky, výroba železa bez metalurgie, zemědělství bez půdoznalství atd. Vědci a odborníci začali po čase tyto jevy zkoumat a přišli třeba na to jak funguje takový parní stroj či hnojiva a podobně. A: „Takto byli zobecněny a objasněny principy fungování konkrétních inovací, což umožnilo jejich širší aplikaci a jednodušší kombinování s dalšími inovacemi. Vznikl podstatný základ pro vynalézání a rozšiřování nových nerivalitních užitečných poznatků.“ Intelektuální dělba práce umožňuje čím dál lepší využívání přírodních zdrojů. Dnes máme na Zemi stejné množství atomů jako lovci a sběrači v neolitu. Ale podstatný rozdíl je v tom, že jsme nashromáždili obrovské množství užitečných informací, které nám umožňují dostat z těchto atomů o dost více hodnoty než našim předkům. Víme jak je lépe uspořádat.

Chovanculiak svoji knihu doplňuje na řadě místech různými zajímavými historickými a technickými informacemi. Zaujal mne příklad o tam, jak během staletí klesaly náklady na osvětlení. Osvětlení domu bylo kdysi luxusem a mnoho lidí raději se západem slunce chodilo prostě spát. Na přelomu 18. a 19. století ovšem začaly náklady na osvětlení prudce klesat. V roce 1750 si průměrný člověk mohl za hodinu práce koupit 24 lumenů světla ze sezamové lampy. O půl století později to bylo již 186 lumenů z lojové svíčky a roku 1880 dokonce již 4 400 lumenů z petrolejky. Za Edisona s jeho klasickými žárovkami to bylo už 531 tisíc lumenů atd. Takhle vzniká prosperita. Dělbou práce spojenou s velkým rozsahem trhu a formalizací a rozšířením znalostí. Bohatství společnosti je výsledkem růstu produktivity, tj. schopnosti vytvářet hodnoty a není naopak výsledkem schopnosti brát jedněm a dávat druhým. Získat přerozdělováním pár lumenů anebo jich díky větší produktivitě mít milióny? Odpověď je pro většinu lidí asi jasná. Samozřejmě autor netvrdí, že dělba práce nemá nějaké nevýhody. Má a některé z nich rozebírá na stránkách 77 až 78.

Kooperace je palivem prosperity

Druhá část knihy se zabývá kooperací, tedy tím jak zajistit to, aby lidé mezi sebou spolupracovali na dělbě práce. Přičemž platí, že jiná pravidla pro kooperaci fungují v rodině, jiná v tlupě či ve větších kmenových společenstvích a úplně jiná pravidla platí ve velkých anonymních společenstvech - tj. třeba v současných státech a obecně ve světě. Člověk může s druhými nespolupracovat anebo s nimi může spolupracovat. No, je jasné, že člověk se musel nakonec naučit s druhými lidmi vycházet, jinak by prostě nejspíše vymřel. Dle Chovanculiaka jsme prostě adaptovaní na život na místě a tady nepřežije ten, kdo by chtěl s druhými vydrbat, ale musí se naučit s druhými vycházet. Autor následně v knize rozebírá kooperaci v rodině, v tlupě, ve kmenovém společenství a ve velkých anonymních společenstvích. V rodině je kooperace založena především na síle genů. Když pomůžu svým dětem nebo sourozencům přežít, zvýším šance na přežití vlastních genů (to samozřejmě neznamená, že někdo nemůže míti i čistě altruistické motivy). Na úrovni tlupy toto však už nestačí a rozhodující záležitostí se tu stává reciprocita. Pomůžu druhým v očekávání, že v budoucnosti pomůžeš oni mě. No na úrovni kmenového společenství, kde už jde o stovky či i nějaký ten tisíc lidí hraje prim reputace. Čili v podstatě dobrý zvuk jména určité osoby v daném kmeni. Tato úroveň kooperace už vede ke vzniku nějakých norem, které určují, co je považované obecně za dobrý způsob chování, a vede v podstatě k svému druhu pomlouvání, které pomáhá efektivněji šířit informace o reputaci z pohledu dodržování právě zmíněných norem. No a pak tu máme kooperaci na úrovni velkých společností či rovnou celého světa. A v takovýchto společnostech vše výše uvedené již není dostatečné. Místo tohoto tu však máme trh a peníze. S adventem peněz se začaly tvořit ve společnosti zárodky spolupráce i mezi cizími lidmi, kteří se ani neznali a ani se nesetkávali pravidelně. Peníze se staly jakousi „pamětí dobrých skutků“. Díky penězům mohl člověk svoji dobrou reputaci přenést i k jiným kmenům. A navíc řeči peněz rozumí lidé napříč různými kulturami. Trh navíc nezabezpečuje kooperaci tím, že by změnil přirozenost lidí, ale zabezpečuje ji tak, že nasměřuje biologicky podmíněnou touhu jednotlivců sledovat vlastní zájmy do služeb druhým lidem.

Kooperace mezi cizími lidmi má dvě klíčová pravidla. První z nich je možnost odmítnout směnu. Ekonom Ludwig von Mises napsal, že nakupování zákazníků anebo nenakupování rozhoduje o tom, kdo bude vlastnit a řídit podniky. Zákazníci prostě mají svobodu směnu odmítnout. Možnost povědět „ne, děkuji“, což je nástroj, který nutí podnikatele se soustředit se na uspokojování potřeb zákazníků. Jakmile tato skutečnost nefunguje (třeba z institucionálních důvodů), víme jak vypadá zboží a sužby (vyšší ceny a/nebo nižší kvalita) , které dodává monopolními privilegii vybavený dodavatel bez konkurentů. A druhým klíček ke spolupráci mezi cizími lidmi je svobodná konkurence - pravidlo, že nikdo nemá výhradní právo sloužit zákazníkům. Každý se kdykoliv může pokusit nahradit existující podnikatele bez nutnosti se ptát na povolení, zda může prosit. Omezení konkurence má jasné důsledky pro spotřebitel, ale naopak ti, co obdrží monopolní privilegia dosahují monopolní zisky a státní kasa se plní poplatky za licence a cla. Jde nejen o hru s nulovým součtem, ale i o brzdu rozšiřování dělby práce, potlačování inovací a oslabování ekonomického růstu. Výsledkem je pak nižší prosperita společnosti. Tedy ve skutečnosti jde vlastně o hru s negativním součtem.

Soukromé vlastnictví jako základ

Dělbu práce znal i reálný komunismus (měl Radu vzájemné hospodářské pomoci). Přesto vytouženou prosperitu i přes jistou centralizovanou koordinaci a kooperaci tak nějak tato dělba práce moc nepřinesla. Chybělo totiž to hlavní. Soukromé vlastnictví. Chovanculiak ve své knize na straně 118 uvádí: „Tam, kde je soukromé vlastnictví dobře definované a důsledně chráněné, vzniká mezi cizími lidmi spolupráce založená na konsenzu a konkurenci a to se všemi přínosy, které jsem popsal výše. Soukromé vlastnictví garantuje zákazníkům, že podnikatelé se k jejich penězům dostanou jen s jejich souhlasem. A zároveň soukromé vlastnictví garantuje podnikatelům ochranu jejich majetku před fyzickým poškozením, ne však před poklesem jeho hodnoty z důvodu konkurence. Kdokoliv může kdykoliv vstoupit na trh a poskytnout zákazníkům lepší alternativu.“ Ano, je to právě nerušené soukromé vlastnictví výrobních faktorů, které umožňuje plné rozvinutí dělby práce, kooperaci a její koordinaci. To ono je tím příslovečným základem prosperity. To je třeba míti na paměti.

Koordinace je řídící jednotkou prosperity

V poslední části knihy si čtenář přečte o tom, jak se vlastně dosahuje ve velké anonymní společnosti koordinace tak, aby bylo dosaženo pokud možno vysoké míry hospodářské efektivity. Výrobní faktory (prostředky) mají různé alternativní druhy použití a ekonomická volba tedy spočívá ve volbě vzácných prostředků, které mají alternativní použití. Prostě na posouzení ekonomické efektivity nestačí brát do úvahy jen samotný prostředek. Musí se také zkoumat, kde všude a na co všechno by ho bylo možné alternativně použít a zda tato použití nejsou náhodou důležitější. Moderní ekonomiky jsou mimořádné složité a vzájemně propojené a pro dosažení žádoucí efektivnosti je nutné dosáhnout efektivnosti pro celý ekonomický systém jako celek. Přičemž centralizované řešení v těchto ekonomikách nefunguje. Mimo jiné i proto, že pokud existuje nějaký centralizovaný orgán (dříve to byly u nás třeba plánovací komise), tak nedokáže posbírat ohromné kvantum informací o potřebách spotřebitelů, jejich plánech, o dostupných technologiích, surovinách, úsporách a tak podobně. Dle Chovanculiaka se nejdůležitější ekonomická „data“ nenacházejí v databázích ani v Excelu, ale jsou rozptýlené v myslích lidí po celém světě. Ohromné kvantum informací se pak na trhu za existence peněžní směny transformuje v ceny. A dle knihy: „Ceny na trhu jsou formované decentralizovaným rozhodováním velkého množství lidí na základě jejich hodnocení situace, ve které se nacházejí. Díky tomu ceny reflektují subjektivní vědomosti, které jsou jinak uzavřené v rozptýlených myslích. Jde o jediný známý způsob jak můžou tyto nevyslovitelné vědomosti nabýt formu objektivního čísla - společného jmenovatele.“ Pro mnoho lidí je to kontraintuitivní, ale na skutečném trhu prostě neexistuje žádný centralizovaný dirigent, cenový mechanismus je koordinací bez koordinátora.

Podnikatel na trhu si snadno díky cenám ověří to, zda jeho činnost a použité výrobní faktory na trhu byly pro spotřebitele dostatečně přínosné, protože (podnikatel dosáhl zisku. Anebo by bylo lepší svoji činnost a výrobní faktory použít jinde, protože podnikatel utrpěl ztrátu. Zkrátka jak se praví na straně 192 Chovanculiakovi knihy: „Ztráta a krach hrají na trhu úlohu selekčního mechanismu, který bez emocí a nestranně odstraňuje zastaralé hypotézy, jako sloužit zákazníkům. Tím uvolňuje vzácné zdroje - kapitál, půdu, lidi, aby jich mohli využít ti, kteří přišli s lepšími způsoby, jak uspokojit potřeby zákazníků.“ K tomu bych podotkl, že asi nejlepší a nejčtivější ekonomickou esej o funkci zisku a ztráty v ekonomice sepsal svého času významný ekonom Ludwig von Mises (“Zisk a ztráta. Brno: 2021"). Zmínka o podnikatelích tu není náhodná. I jim a jejich důležité činnosti se kniha docela dost věnuje. Uvádí, že podnikatelé jsou hnací silou trhu a jsou to oni, kdož přináší nový vítr, změnu a inovaci do ekonomiky. Jsou to oni, kdo nesou břemeno nejisté budoucnosti a hledají způsoby jak se jí správně přizpůsobit.

Knihu lze doporučit všem čtenářům, které zajímá to, jak se dobrat větší hospodářské prosperity. V Evropě máme prosperity poslední dobou totiž pomálu a možná bude i hůře! Kniha je čtivá a pochopí ji i čtenář bez větších znalostí ekonomie.