Klausovo Jdeme od listopadu 1989 stále kupředu?

Koncem minulého roku vyšla k 35. výročí listopadové revoluce další kniha Václava Klause. V ní se bývalý president zamýšlí nad tím, zda jdeme dále ke svobodě anebo se už pomalu vracíme. Kniha poskytuje celkem jasnou odpověď. Dle Klause jsme dosáhli nyní úrovně, kdy skončila naše polistopadová cesta vpřed. Nyní už se tedy vracíme zpátky. Cesta za svobodou se tak stala postupem doby spíše cestou za větší nesvobodou. Nicméně už ve své knize „Chtěli jsme víc než supermarkety: kniha k 25. výročí pádu komunismu“ vydané v roce 2014 píše, že dnešní svět – kolem nás i u nás – se začíná tomu minulému podobat více, než by kohokoli z nás před 25 lety mohlo napadnout [1]. Takže nejde o úplně nový trend.

Ve své knize se profesor Klaus nejprve vrací k listopadovým událostem a následujícímu období. První polistopadové roky byly dle něj nevyhnutelně křehké. Různorodé společenské „pohyby“ byly nutně opatrné. Navíc byly vedeny spontánním vývojem společnosti, protože je nikdo nemohl a ani nechtěl diktovat. Politika byla jen jedním z prvků určujících tento vývoj. Komunistický režim pak dle Klause v podstatě nebyl ani tak svržen, ale spíše sám padl. Prostě neměl už prakticky žádnou podporu. Klaus nezpochybňuje význam takových lidí jako byli Reagan, Thatcherová nebo Gorbačov, ale připomíná, že: „…dominantní bylo to, co se dělo u nás doma. A u sousedů. O nás se nerozhodovalo ve Washingtonu, ale ani mezi krajany v Austrálii, Kanadě či Švýcarsku.“ Cílem pak také nebylo po listopadu budovat nějakou k nesvobodě mířící utopii. „Takového ‚brawe new world‘, čili takového nového krásného světa, se dožíváme až nyní, v jeho velmi tragické zelené, pirátsko-progresivistické verzi.“ [2]

Drtivá většina lidí chtěla dle Klause tehdy v roce 1989 konec komunismu a s ním spojeného zaostávání vůči vyspělým zemím světa, chtěla svobodu, západní blahobyt a chtěla volný pohyb osob po světě. Ovšem chtít konec komunismu je jedna věc a chtít jeho alternativu, kapitalismus, je věc druhá. Úplně odlišná. „Zrušit nefunkční centrální plánování si přáli snad také skoro všichni, chtít zavést tržní ekonomiku se vším, co přináší a vyžaduje, chtěli však jen někteří. Chtít se zbavit vlády Moskvy bylo také všeobecným přáním, chtít svobodnou, svrchovanou zemi s plným uvědoměním si toho, co všechno to ve svých důsledcích znamená, bylo chápáno velmi nedostatečně. Že zrušení černobílého pohledu na svět je nezbytné, bylo samozřejmostí, ale vybrat si z padesáti odstínů budoucí možné šedi se ukázalo být pro mnohé nesmírně obtížným. Rozdíly tohoto typu ne všichni v prvních chvílích domýšleli. Z toho vznikla nerealistická očekávání.“ Dle Klause byl transformační koncept postaven promyšleně. Museli tehdy zděděnou ekonomiku liberalizovat, deregulovat, desubsidizovat a rychle ji privatizovat. Mělo dojít k rychlé a důkladné obnově soukromého vlastnictví a neměla se hledat nějaká třetí cesta odstátňování, denacionalizace, samosprávy, rad pracujících, holdingových společností, zaměstnaneckých akcií atd. [3]

Po roce 1997 ovšem nastala postupná změna. A dnes se masivně šíří levicové ideologie a na síle nabývá i na nás doléhající proces sebedestrukce Západu, jehož nejsme dle bývalého presidenta tvůrci (K tomu viz ZDE. A ZDE). [4] Destrukcí prošla i politika. A naše dnešní politické strany nejsou vymezeny ani ideově, ani zájmově. Platí, že: „Stejně jako trh není možný bez zásadních subjektů na trhu – firem, je parlamentní politický systém nemožný bez plnohodnotných politických stran. Resp. možný je, ale je nutně neefektivní.“ Naše doba je výrazně levicově vychýlená. Podobně je na tom hospodářství: „V ekonomické oblasti nám sice z 90. let zbyl trh, ale je to – jako už jsme to jednou zažili – znovu trh velice okleštěný. Zbylo tisíci regulacemi omezované soukromé podnikání. Ekonomický systém od 90. let výrazně zdegeneroval. Trh je stále více regulován a potlačován. Ekonomika opět ztratila vůči politice svou autonomnost, podobně jako tomu bylo za komunismu.“ Jsou zde však i další záležitosti. Třeba vzdělávání. Podle Klause panuje neúcta k dějinám a jejich neznalost. Moderní dějiny se dnes dle něj ani nevyučují. Chybí jejich učitelé a zase se už ideologizují [5]. I to nás dle mého vrací před rok 1989, kdy byla výuka dějin dosti zideologizovaná. Dodnes si pamatuji každoroční kreslení křižníku Aurora, všude přítomného Lenina anebo velmi negativní náhled na 19. století.

Profesor Klaus dále v knize uvádí, že protivníkem po listopadu 1989 nebyla ochablá a vyčpělá, dožívající, pouze ze setrvačnosti přetrvávající komunistická strana, ale osmašedesátníci, kteří byli ze všech svých pozic v 70. a 80. letech vytlačeni a spolu s nimi věční elitáři mediálního, kulturního a akademického světa. A ani samotný Václav Havel kapitalismus v podstatě nechtěl. Havel a jeho stoupenci byli příznivci nestranické tj. nepolitické politiky, čili politiky občanských sdružení, nadací a neziskového sektoru [6].

Václav Klaus je průkopníkem termínu nároková společnost. Ten dle mého názoru velmi dobře odráží naši současnost. V knize se píše: „V poslední době se zrodila nová, jiná nárokovost – často si proto dovoluji mluvit o vznikající (nebo už vzniklé) nárokové společnosti – žádající garantované rovné, nebo rovným se blížící důchody, příjmy a výsady a benefity všeho druhu, ale i příležitosti. Došlo k ideově motivovanému potlačení zásluhovosti. Na té však byla naše celá transformační filosofie založena. To v ní vytváří obrovskou trhlinu, která hrozí potopením celé ‚lodi‘, potopení, našeho Titaniku, kterým je společnost Západu.“ Potlačení zásluhovosti znamená tak nějak automaticky hospodářskou stagnaci a případně i hospodářský pokles. Podle profesora Klause se tak dnes nacházíme v čase defenzivy. Zůstalo nám pouhé úsilí o udržení zbytků svobody a kapitalismu. A větší ambice mít nemůžeme. Kapitalismus už dnes v České republice nehájí téměř nikdo. Určitě ho ve svém programu a praktických krocích nemá žádná parlamentní politická strana. Podobně je tomu však v celé Evropě [7]. Připomeňme, že v České republice hájí kapitalismus či svobodný trh v podstatě spíše jen Svobodní, možná i Motoristé.

Zbytek knihy tvoří většinou úvody k jiným starším knihám Václava Klause. Většinou jde také o knihy k výročí listopadu 1989. A většinou z nich je dle mého také cítit varování před cestou zpátky, kterou jak se dnes jeví, jsme už neochvějně nastoupili. Zaujal mne úvod ke knize „Kde začíná zítřek“ z roku 2009. Kde autor upozorňuje na to, že chybí kvalitní a přesvědčivé analýzy samotného vzniku komunismu (a i jeho kolapsu). „Proto je u nás pěstován pocit, že byl komunismus naprostou – dnes už málo zajímavou - anomálií a nikoliv logickým výsledkem souhry řady jevů, které jsou permanentně přítomny i v soudobé společnosti. A to i ve společnosti západní Evropy, která se považuje – poněkud málo sebekriticky – za zdravě fungující demokratickou společnost. Komunismus nebyl žádnou anomálií. Touto zjednodušenou interpretací se s ním nevypořádají ani naši dnešní hlasití antikomunisté.“ [8] Aniž bych měl ambici zde poskytnout vyčerpávající analýzu samotného vzniku komunismu respektive socialismu. Nelze si nevšimnout, že vzestup socialistických stran (ze kterých se pak oddělili komunisté) úzce souvisí s postupným rozšiřováním volebního práva. Cituji zde ekonoma a filosofa Hanse-Hermanna Hoppeho a jeho knihu „Demokracie bůh, který selhal“: „Jako hrubý indikátor této tendence může někdo uvést to, že postupné rozšiřování elektorátu během pozdního 19. století a raného 20. století vedlo k vzestupu volebních hlasů pro socialistické a sociálně demokratické strany (a k paralelnímu úpadku stran klasického liberalismu). Několik příkladu zde bude stačit. (A) Německo: pro roky 1871, 1903 a 1919 celkový počet odevzdaných hlasů byl 4,1; 9,5 a 30,5 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 3, 32 a 46 %; volební výsledky liberálů byly příslušně 46, 22 a 23 %. (B) Itálie: pro roky 1895, 1913 a 1919 celkový počet odevzdaných hlasů byl 1,3; 5,1 a 5,8 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 7, 18 a 32 %, volební výsledky liberálů byly příslušně 80, 56 a 35 %. (C) Spojené království: pro roky 1906 a 1918 celkový počet odevzdaných hlasů byl 7,3 a 21,4 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 5 a 21 %; volební výsledky liberálů byly příslušně 49 a 25 %. (D) Švédsko: pro roky 1905, 1911 a 1921 celkový počet odevzdaných hlasů byl 0,2; 0,6 a 1,7 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 9, 28 a 36 %; volební výsledky liberálů byly příslušně 45, 40 a 19 %. (E) Nizozemí: pro roky 1888, 1905 a 1922 celkový počet odevzdaných hlasů byl 0,3; 0,8 a 3,3 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 3, 17 a 27 %; volební výsledky liberálů byly příslušně 40, 28 a 9 %.“ [9] Další výraznou změnou je úpadek náboženství. Přičemž dost často se zapomíná, že náboženství sebou neslo a nese i nějakou tu etiku chování. Pro příklad pokud si odmyslíme z desatera první tři body, pak zjistíme, že dalších sedm bodů není ani tak moc o víře, jako spíše o slušném a poctivém chování. Případná (dozajista velmi náročná) analýza vzniku komunismu a socialismu se musí zabývat (mimo řady jiných věcí) i těmito dvěma body.

Na závěr ještě dva zajímavé body z recenzované knihy. První bod se týká našeho vstoupení do Evropské unie, dle profesora Klause jsme tehdy neměli na vybranou, protože za nás rozhodla Velká Británie, když vystoupením z Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) a přistoupením k tehdejšímu Evropskému společenství (předchůdce dnešní EU) podivně „sjednotila“ Evropu. To je paradox, protože sama Velká Británie už v EU nějaký ten pátek není, kdežto my zatím ano. Druhý bod je důležitý zejména pro příznivce a zájemce o Rakouskou ekonomickou školu. Ekonomickou nauku zejména ve verzi Rakouské školy považuje profesor Klaus za širší a plodnější koncept pro společensko-vědní bádání než neoklasickou teorii, představující mainstreamovou teoretickou ekonomii dnešní doby [10].

Pokud knihu shrneme, tak můžeme říci, že (nejen) ekonomická svoboda se u nás již poněkud vytrácí a mizí. A to bude mít, bez ohledu na to zda s Václavem Klausem člověk souhlasí nebo ne, nějaké negativní důsledky pro blahobyt velké části občanů. Česká republika a evropský Západ se prostě amerikanizují, jen před toto slovo je nutné doplnit ještě výraz latino. Latinoamerikanizace Evropy je ten správný výraz pro to, co se v Evropě děje. I když, pokud si dnes člověk něco přečte o tom jak hospodářsky rostou i tak problémové země jako byla ještě před časem Panama [11] anebo Honduras [12], tak lze říci, že obyvatelé těchto zemí mají aspoň naději na ekonomicky lepší život. To je podstatný rozdíl vůči Evropě. Svoboda podnikání a prosperita v Evropě již moc nesídlí, usadily se totiž už dávno jinde.

[1] Klaus, V. Jdeme od listopadu 1989 stále kupředu? : pohled jednoho z aktérů tehdejší doby. Praha: Institut Václava Klause 2024, str. 7-8, 9 a 25.

[2] Tamtéž, s. 10-11 a 13-15.

[3] Tamtéž, s. 16-17 a 22-23.

[4] Tamtéž, s. 19.

[5] Tamtéž, s. 20-21 a 12.

[6] Tamtéž, s. 26 a 61.

[7] Tamtéž, s. 24-27.

[8] Tamtéž, s. 42-43.

[9] https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/hoppe--o-demokracii--redistribuci-a-destrukci-soukromeho-vlastnictvi-i.html.

[10] Klaus, V. Jdeme od listopadu 1989 stále kupředu? : pohled jednoho z aktérů tehdejší doby. Praha: Institut Václava Klause 2024, s. 62 a 45.

[11] https://www.worldometers.info/gdp/panama-gdp/#:~:text=Real%20GDP%20%28constant%2C%20inflation%20adjusted%29%20of%20Panama%20reached,US%24%20over%202021%2C%20when%20Real%20GDP%20was%20%2461%2C221%2C801%2C976.

[12] https://www.macrotrends.net/global-metrics/countries/HND/honduras/gdp-growth-rate#:~:text=Honduras%20gdp%20growth%20rate%20for%202021%20was%2012.57%25%2C,Aggregates%20are%20based%20on%20constant%202010%20U.S.%20dollars.