Hoppeho Demokracie bůh, který selhal

Kniha „Demokracie bůh, který selhal“ od Hanse-Hermanna Hoppeho ukazuje proč mohou moderní demokracie selhávat.

Vývoj moderní západní společnosti se dostal tak trochu do slepé uličky. Řada zejména evropských zemí stagnuje, v Evropě roste napětí, některá velká města nejsou už příjemnými městy k životu, daně dosahují závratných výšek, šíří se společenské patologie a podobně. Řada lidí začíná hledat odpověď na to, proč se tak děje. Postupně vznikají i různé knihy, které se snaží na tuto otázku odpovědět. Jednou z nich je i kniha Hanse H. Hoppeho „ Demokracie: Bůh, který selhal: ekonomie a politika monarchie, demokracie a přirozeného řádu“. Tato kniha, která koncem roku 2023 vyšla i v češtině díky slovenskému „Insitute of Austrian School of Economics“ (Ausekon), obsahuje mnoho a mnoho látky k přemýšlení nad problémy moderní společnosti. Dá se ve zkratce říci, že Hoppe vzal aparát logicky deduktivní ekonomie a aplikoval ho na demokracii a doplnil řadu statistických dat, které jeho názorům dodávají váhu. Hope demokracii v knize srovnává s monarchií a případně i společností, kterou v poslední době sám nazývá společností soukromého práva či společností přirozeného řádu. Hoppeho kniha byla již dříve přeložena do řady jazyků a je bestsellerem. To se v oboru společenských věd moc nestává. U nás však moc známá není. Hoppe v knize tvrdí a na řadě případů dokládá, že demokracie je v mnoha směrech systémem, který je horší a vede k horším výsledkům než monarchie. Ovšem bylo by chybou si myslet, že Hoppe straní monarchiím. Hoppe dává přednost společnosti soukromého práva a přirozeným elitám. Nyní se krátce podíváme na několik zajímavostí z této knihy. Hoppe je původně především ekonomem, a proto srovnává demokracii a monarchii a společnost přirozeného (zvykového) řádu zejména (ale nejen) z pohledu ekonomie. Všímá si toho, že čím je společnost více demokratičtější, tím v ní panuje méně respektu k soukromému vlastnictví a tím více se daří zdaňování produktivních lidí, a tím větší je orientace na přítomnost a málo se myslí na budoucnost.

Z pohledu ekonomické teorie může být dle Hoppeho identifikován konec 1. světové války jako bod, kdy soukromé vlastnictví vlády (králové, knížata atd.) bylo kompletně nahrazeno veřejným vlastnictvím vlády čili demokracií. Dá se tedy očekávat, že systematická tendence směrem k rostoucímu nárůstu vlády (Hoppe používá termín vykořisťování) a tendence k rostoucí úrovni časové preference (tj. orientace na přítomnost) budou na vzestupu. Hoppe to ilustruje nárůstem míry zdanění po 1. světové válce: „S určitými zlověstnými znameními v poslední třetině 19. století ve spojení se vzrůstajícím oslabením ancien régime, od roku 1918 prakticky všechny indikátory vládního vykořisťování a nárůst časových preferencí vykazují systematicky rostoucí tendenci... Není zde žádná pochybnost o tom, že množství daní uvalených na občanskou společnost během monarchistické doby narostlo. Nicméně po celou dobu, podíl vládních příjmů zůstal pozoruhodně stabilní a nízký. Ekonomický historik Carlo M. Cipolla uzavírá: ‚Celkem musí člověk připustit, že porce příjmů ukusovaná veřejným sektorem zcela jistě narostla od 11. století v celé Evropě, ale je těžké si představit že, nehledě na specifické doby a místa, veřejná síla vždy dokázala vysát ne více než od 5 do 8 procent národního důchodu.‘ A potom pokračuje poznámkou, že tato porce nebyla systematicky překračována do 2. poloviny 19. století. ... Ještě i v časech během vypuknutí 1. světové války celkové vládní výdaje jako procento hrubého domácího produktu (HDP) typicky nedosahovaly nad 10 % a jen zřídka, jako v případě Německa, přesahovaly 15 %. V pozoruhodném kontrastu k úsvitu demokratického republikánského věku, celkové vládní výdaje jako procento HDP typicky vzrostly k 20 až 30 % během 20. a 30. let 20. století a do poloviny 70. let 20. století bylo obecně dosaženo hodnoty 50 %.“ Nikdy v historii v Evropě nebyly daně tak vysoké jako dnes.

Inflace, čili znehodnocování peněz vydávaných státem nebo jeho centrální bankou, je také svým způsobem druhem zdanění. A proto nepřekvapí, že podobný vývoj se objevuje i v případě zkoumání inflace a dat ohledně měnové zásoby. Monarchistický svět byl obecně charakterizován existencí komoditních peněz - typicky stříbra nebo zlata - a v delším období, po ustavení jednotného integrovaného světového trhu během 17. a 18. věku, mezinárodním zlatým standardem. Komoditní měnový standard činil obtížným, jestliže ne nemožným, aby vláda rozšiřovala hodně měnovou zásobu. Tím, že monopolizovali ražbu mincí a zabývali se zlehčováním mincí udělali králové co mohli, aby se sami obohatili na účet veřejnosti. Byly zde také nějaké (nepříliš úspěšné) pokusy zavést neumořitelnou neplnohodnotnou měnu. A jaký je výsledek působení demokracie v tomto bodě? Od počátků demokratického republikánského věku - původně za existence omezeného zlatého standardu (omezená směnitelnost papírových peněz za zlato) a následně od roku 1971 za akcelerovaného tempa, pod vládním papírovým peněžním standardem – existuje slušná trvalá sekulární tendence směrem k inflaci a oslabování měny. Že tomu čtenář nevěří? Tak tu máme pár statistických dat z knihy: pro Spojené stát platí, že před 1. světovou válkou velkoobchodní komoditní ceny spadly z úrovně 125 (rok 1930 = 100) krátce po občanské válce roku 1868, na 80 v roce 1914. Tyto ceny byly nižší, než byly v roce 1880. Naproti tomu, krátce po 1. světové válce, v roce 1921 stál americký index velkoobchodních cen na 113. Po 2. světové válce, v roce 1948, narostl na 185. V roce 1971 to bylo 255, do roku 1981 dosáhl 658 a v roce 1991 to bylo téměř 1000. Jenom během dvou dekád neumořitelné neplnohodnotné měny, narostl index spotřebitelských cen ve Spojených státech ze 40 v roce 1971 na 136 v roce 1991, ve Spojeném království vzrostl z 24 na 157, ve Francii z 30 na 137 a v Německu z 56 na 116. A tak podobně. V knize je rozhodně více statistiky k prozkoumání. Konečně stejná tendence směrem k nárůstu zdanění a orientace na přítomnost se objevila dle Hoppeho i po prozkoumání vládní legislativy a regulací. Ohromný nárůst množství zákonů a vyhlášek za posledních několik desítek let tu nemusí být ani blíže rozebírán.

Soukromý majetek a podnikání je tak za demokracie podstatnou měrou zdaňován a zabírán, což má nějaké ekonomické důsledky v tom, že majitelé a podnikatelé mají menší motivaci oficiálně držet soukromý majetek a podnikat. Je tak trestána soukromá iniciativa a podnikavost. O řadě věcí rozhoduje neplodná a zkostnatělá státní byrokracie a nikoliv pružnější majitelé a podnikatelé. To má za následek postupný pokles hospodářského růstu, stagnaci a posléze i k úpadku. Řada evropských demokracií se tak dostala do bodu stagnace, což sledujeme tak říkajíc na vlastní kůži. Dobře, to může být jen dojem, proto se podívejme na příslušnou statistiku v Hoppeho knize. Dlouhodobá průměrná tempa růstu reálného HDP dnešních zemí Eurozóny vykazují dlouhodobě sestupnou tendenci, to je fakt, kterého si všiml nejen Hoppe. V letech 1950-1959 byl tento růst 5,8 % ročně. V letech 1960-1969 šlo o 4,3 % a v letech 1970-1979 o 3,1 %. V letech 1990-2000 se růst smrskl už jen na 2,1 % ročně, což je ale z dnešního úhlu pohledu docela slušný růst. Po roce 2000 přišla už vyloženě tragedie. Údaje za roky 2000-2009 vykazují u dnešních zemí Eurozóny růst už jen o 1,1 % ročně a údaje za roky 2010 až 2015 už jen o 0,8 % ročně (5). Dnes bude situace ještě o něco horší.

Hoppe, odmítá umělou dichotomii, že člověk na trhu sleduje především vlastní zájem, kdežto tentýž člověk sleduje jako politik, státní úředník a volič údajně veřejný zájem. Toto odmítnutí Hoppeho vede třeba k následujícímu poznatku. Bez práva na secesi, je dle něj demokratická vláda ekonomicky řečeno, povinným teritoriálním monopolistou stran obrany a konečnou rozhodovací autoritou (soudnictví) na daném území. V tom se moc neliší od starých království a knížectví. Z pozice nuceného monopolisty však vyplývá, že demokratická, stejně jako knížecí vláda, drží právo zdaňovat. To znamená, že obě mají povoleno unilaterálně určit sumu, kterou musí ochraňovaní obyvatelé platit za svoji ochranu. Od této obecné klasifikace povinného monopolu, může být odvozena základní podobnost jak knížecí tak demokratické vlády. A tak pod monopolistickým aparátem, bude cena spravedlnosti a ochrany trvale růst a kvantita a kvalita spravedlnosti a ochrany bude upadat. Zdanění bude v čase narůstat a kvalita ochrany a soudnictví klesat. Motivování (tak jako všichni lidé) vlastními zájmy a tím, že je práce náročná, ale s jedinečnou mocí nad daněmi, vládní činitelé budou vykazovat stále stejnou reakci: budou maximalizovat výdaje na ochranu (v širokém slova smyslu) a ve stejný čas minimalizovat aktuální rozsah produkce. Čím více peněz může někdo utratit a čím méně musí pracovat stran produkce, tím lépe pro něj. Navíc monopol na soudní pravomoc bude nevyhnutelně vést k trvalému úpadku kvality ochrany. Jestliže se dle Hoppeho někdo může odvolat pro spravedlnost jen k vládě, justice bude ovlivněna ve prospěch vlády, bez ohledu na ústavu a odvolací soudy. Ústavy a odvolávací soudy jsou vládními ústavami a institucemi, a jakékoliv omezení vládních aktivit, které mohou zajistit, jsou nevyhnutelně rozhodovány zaměstnanci jedné a té samé instituce. Dle Hoppeho pak budou definice vlastnictví a ochrana trvale měněny a rozsah soudních kompetencí bude rozšiřován ve prospěch vlády.

V demokracii pak ještě navíc platí, že místo nějakého krále, který považuje zemi za své soukromé vlastnictví, je monopolistická péče dána dočasným a zaměnitelným držitelům moci. Tento držitel nevlastní zemi, ale dokud je ve svém úřadě, je mu povoleno ji používat pro své výhody a výhody své skupiny. Vlastní její současné užití, užívací právo, ale už ne její kapitálovou hodnotu. To neeliminuje exploataci. Spíše to činí exploataci méně předvídatelnou a provozovanou s malým anebo žádným ohledem na kapitálovou hodnotu dané země. Jinými slovy, tato exploatace je pak hodně krátkozraká. Toto je jedna z velmi klíčových věcí, kterou v knize najdeme.

Hoppe tento svůj poznatek dále pojednává detailněji a tvrdí, že jak dědičná knížata, tak demokratičtí držitelé mohou zvýšit svoje současné výdaje pomocí vyšších daní. Nicméně kníže má tendenci se vyhnout zvyšování daní, jestliže by to vedlo ke konzumaci kapitálu - pokles současné hodnoty kapitálové hodnoty, jejíž je majitelem. Naopak, držitel demokratické moci nevykazuje žádnou takovou zdráhavost. Zatímco tento vlastní současné daňové výnosy, nevlastní kapitálovou hodnotu, která je odvozena z toho, co dělají druzí. Pak, za demokratických podmínek zdanění roste daleko za úroveň knížecí vlády. Čemuž nasvědčují různé statistiky. Historie ukazuje, že knížata i demokraté měli či mají tendenci kupit dluhy. Nicméně, zatímco kníže zvažuje závazky vůči svému osobnímu vlastnictví, kdykoliv si půjčuje nevládní veřejnosti, demokratický držitel moci je od takového uvažování vcelku osvobozen. Může si užívat všechny přínosy vyššího současného utrácení, zatímco splatnost a současný propad v hodnotě vlastnictví dopadá na jiné. Díky tomu je vládní dluh vyšší a roste rychleji za demokratických podmínek, než za knížecí vlády. Demokratičtí politici a úředníci tedy mají tendenci nemyslet moc v delším horizontu než je jedno (3 až 5 let dle země) nebo nejvýše dvě volební období, protože k tomu nemají žádnou motivaci. Je jim vcelku jedno, co se s danou zemí stane za deset let, byť by to s ní mohlo dopadnout velmi špatně. Hoppe pak dále v knize rozebírá další aspekty této skutečnosti a aplikuje je na další společenské záležitosti. A tak se zde můžete dozvědět o tom, že rozvrat rodin, vysoká míra kriminality anebo problémy s migrací, mají dle něj své kořeny zcela anebo aspoň z části právě v demokracii. S Hoppem čtenář nemusí souhlasit, ale minimálně je dobré se nad jeho názory a jím uvedenými statistikami zamyslet, zda na nich přece jen něco není. Možná by to napomohlo nasměrovat stagnující Evropu lepším směrem.