Ekonomické zamyšlení nad kazítky v elektrospotřebičích

V současné době se diskutuje o tzv. kazítkách v různých elektrospotřebičích. A jsou požadovány různé regulace tohoto fenoménu. Jednu takovou požadoval před časem Evropský parlament (Odkaz) a záležitost žije dále. V tomto textu se zaměřím prvně na kazítka, která nejsou přímo opravdovými kazítky, které daný spotřebič po zhruba něco více jak dvou letech záměrně uvedou do neprovozuschopného stavu. Čili budeme se zde nejprve zabývat „kažením“, které spočívá v použití méně odolných a levných materiálů.

Velkým problémem regulace problémů s kazítky vymezenými tak, jak jsem je právě vymezil, je časový interval, po který mají elektrospotřebiče sloužit. Pokud je záruční doba dva roky a elektronické zařízení se poláme dejme tomu po 2,5 letech provozu, zdá se být situace jasná. Takové zařízení musí obsahovat nějaké kazítko (tak jak je vymezeno výše). Ovšem podívejme se na situaci z trochu jiného úhlu pohledu. Mějme třeba mlýnek na kávu anebo pračku. Pokud budu tato zařízení používat velmi často a po 2,5 roce mi tak zvaně odejdou, může to jednoduše znamenat to, že pokud je budu využívat méně častěji, tak mně odejdou až za podstatně delší dobu.

Pokud někdo dejme tomu potřebuje elektrický mlýnek na kávu 5x týdně, protože on a jeho rodina jsou náruživí konzumenti zrnkové kávy a vydrží-li mu tento mlýnek 2,5 roku, tak je celkem logické, že někdo, kdo používá tentýž mlýnek 1x za týden, bude míti životnost mlýnku mnohem delší. Teoreticky by mu mohl takovýto mlýnek na kávu vydržet až 12,5 roku. Podobné to může býti třeba s pračkou. Někdo, kdo pere jednou týdně může mít danou pračku klidně 10 let, zatímco ten, co pere 4x týdně ji může míti třebas jen tři roky (odhlížíme zde od případu přetěžování pračky a podobných věcí, za které může zákazník).

Pokud by tedy v tomto případě byla takováto kazítka efektivně zakázána (což by v EU časem mohlo býti, otázka ovšem jestli efektivně) a výrobky by se musely vyrábět z lepších a odolnějších materiálů, čímž by i jejich ceny byla vyšší, tak by to pro příklad znamenalo, že výše uvedený náruživý popíječ kávy bude mít elektrický mlýnek na kávu po dobu dejme tomu 6 let. Ale někdo, kdo používá tentýž mlýnek 1x za týden, bude mít mlýnek mnohem delší dobu. Teoreticky by mu mohl takovýto elektrický mlýnek na kávu vydržet až 30 let. Tehdy už však bude velmi pravděpodobně zcela morálně zastaralý. Což může klidně býti i po uvedených 6 letech anebo třeba 10 letech provozu. A co třeba takový mobilní telefon?! Pokud však lidé, kteří elektroniku používají méně často, budou nuceni za ni platit více (pokud bude regulace efektivní), protože elektronika by měla být vyrobena bez kazítek, tj. pro účely tohoto textu bez věcí, která se snadno opotřebí, tak to bude pro ně nevýhodné. Vyhození elektrického mlýnku na kávu, který je po 10 letech používání schopen pracovat ještě dalších 10 či 20 let, je pro daného člověka poměrně dost nevýhodné. Takový člověk platí zbytečně za něco, co nakonec využije jen částečně.

Něco podobného by mohlo platit i třeba v případě ledničky, kterou někdo trvale používá na vysoký stupeň chlazení anebo fénu, který někdo používá na nejvyšší stupeň apod. Ale přirozeně ne vždy tomu tak být musí. Příkladem může být meteostanice, která tak nějak pracuje bez ohledu na to, zda se na ni hodně uživatel kouká anebo nekouká (přirozeně ale to neplatí tehdy, pokud této meteostanici někdo velmi často mačká tlačítka pro zjištění stavu různých teplot, vlhkostí,…).

Osobně si ovšem nemyslím, že vývoj půjde ve své většině tímto směrem. Důvodem proto je to, že je problém vůbec identifikovat takováto kazítka. Tím pádem se ovšem budou takovéto věci obtížně dokazovat a vymáhat. Jak se rozliší například takto vymezená kazítka od pouhých chyb v designu anebo v použité technologii. Dnešní elektronické výrobky jsou většinou komplexními výrobky a prochází celkem často inovacemi. Mylné použití nepříliš vhodného typu kondenzátoru či vodiče anebo těsnění, je za takové situace docela obtížně doložitelné, zvláště pokud jde o nové inovativní věci, které se sice po nějakou dobu zkouší, ale skutečné důkladné odzkoušení je čeká až u (některých) uživatelů. Jak se odliší kazítko od použití málo odolného, ale levného materiálu? Pokud bude nějaký výrobek levný, bude složen velmi pravděpodobně z méně odolných, ale levných materiálů. Dále i pokud připustíme, že nějací výrobci používají kazítka, což se nedá vyloučit, tak je jasné, že jde o kreativní lidi, kteří se budou snažit regulace kazítek nějakým způsobem obcházet. To může vyústit ve velmi podrobnou a sofistikovanou regulaci technických norem, které ovšem budou i nadále různými plantážníky obcházeny, zatímco jiní výrobci se je budou snažit dodržovat. To druhé chování ovšem může podvázat budoucí vývoj a výzkum, protože pro inovace bude obtížnější splnit složité regulace. Soukromě této skutečnosti říkám efekt koňské tramvaje. Tramvaje byly kdysi poháněny jen pomocí koní, což c. k. erár vedlo k tomu, že měl problém s povolením parních tramvají. Tramvaj přece musí mít koně, to dá rozum! To bude navíc zesíleno tím, že někteří výrobci vezmou tyto regulace s nadšením za své, protože pomocí těchto regulací se budou snažit vyřadit určitou část své konkurence. A menší konkurence znamená menší množství inovací a menší ochotu vyrábět dle skutečných demonstrovaných přání spotřebitelů.

Pokud by tedy byla nakonec regulace elektro výrobků efektivní (což není vůbec samo sebou). Zamíří ceny elektrospotřebičů, ceteris paribus, někam blíže k cenám výrobků firmy „Miele“, což jsou většinou kvalitní, ale drahé věci. Paradoxně dnešní situace vedle sebe umožňuje existenci výrobců elektronického zboží pro řekněme chudší klienty a pro bohatší klienty. Účinná regulace by zasáhla více výrobu pro ty chudší klienty. A to zejména v případě těch, kteří chtějí kupovat levně s tím, že zboží nebudou používat až tak často. Případně ty, kteří si chtějí prozatím levně vybavit svůj život levnými a méně kvalitními elektrospotřebiči s tím, že časem až se vzmůžou, si pořídí lepší věci (typicky jde o mladé lidi, kteří se čerstvě osamostatnili od svých rodičů).

Až doposud jsme se spíše, než skutečnými kazítky zabývali použitím levnějších a méně odolných materiálů. Co když, ale půjde o skutečné kazítko, třeba plastové ozubené kolečko v nějakém nerozebíratelném kovovém rámu. Či nějakou softwarovou úpravu. V tomto případě by se už dalo hovořit o podvodu a mělo by být možné výrobce žalovat. Respektive zejména v druhém případě. V první případě už to může býti problematičtější a výrobce, který je odborníkem na daný výrobek, může argumentovat technologií, designem, materiálovým inženýrstvím, zkouškami a podobně. Může tak jíti o docela zapeklitý problém bez jasného řešení. Přesto je tu jistá možnost, jak s takovýmito neurčitými problémy bojovat i bez toho, že by se člověk obracel na právníky anebo nepříliš funkční stát. A to jednak recenzemi na daný výrobek, ty třeba vidíme v některých větších a lepších e-shopech (jako je třeba Alza) i dnes. A případně i tím, že se člověk podělí se svými poznatky v tisku, na internetu či jiných mediích. Což je však věc, která dnes není zrovna moc využívána. Vystoupit v novinách s tím, že dle názoru toho a toho opraváře a/nebo odborníka je ten a ten výrobek od té a oné firmy vybaven jednou součástkou, která se velice často poláme po 2,5 letech provozu, by mohlo být poměrně efektivní záležitostí, ale díky tomu, že lidé a firmy dnes mají dle státu de facto nárok na dobrou reputaci, to příliš možné není.