Demokracie, přerozdělování a úpadek aneb proč státy tak špatně hospodaří?

Francouzi prosazují brutální daň z majetku, scénář, který se může opakovat i Česku, hlásal nedávno článek jednoho z českých ekonomických webů. Proč státní příjmy ani zdaleka nedostačují na státní výdaje? Má to nějaký důvod?

Francouzi prosazují brutální daň z majetku, scénář, který se může opakovat i Česku, hlásal nedávno článek jednoho z českých ekonomických webů: „Francie je zaseknutá v politické a dluhové pasti. Rozpočtové deficity a celkové státní dluhy se dostaly na hranu, kdy je investoři přestávají tolerovat. Úroky ze státních dluhopisů prudce rostou. Jedna agentura za druhou snižují rating. Úrok z desetiletých dluhopisů se už propadl na úroveň těch italských (a v některých dnech je dokonce překonává). Právě Itálie dlouho bývala nejproblematičtější velkou ekonomikou eurozóny. Teď se trend otáčí a stává se jí Francie.“ (1)

Francie patří k velmi zadluženým a špatně hospodařícím zemím světa. Podobně jako řada jiných evropských zemích, ale týká se to třeba i USA. Ale proč tomu tak je? Proč státní příjmy ani zdaleka nedostačují na státní výdaje? Má to nějaký důvod? V minulosti nejeden král anebo kníže hospodařil špatně, ale našlo se i dost těch, kteří hospodařili docela slušně anebo aspoň průměrně (u nás třeba král Václav II., markrabě Jan Jindřich, císař Ferdinand III. a podobně). Proč však moderní vyspělé země hospodaří natolik špatně, že to jejich vyspělost začíná do budoucna celkem reálně ohrožovat?

Dle knihy ekonoma, historika a filosofa „Demokracie bůh, který selhal“ Hanse Hermanna Hoppeho, kterou jsem tu před nějakou dobou recenzoval, má demokracie za následek určité ekonomické důsledky. A dominantním důsledkem mezi nimi je přerozdělování. Hans H. Hoppe v uvedené knize píše: „Představme si demokratické volby organizované na principu jeden člověk - jeden hlas. Představme si dále, že účelem hlasování je vybrat celosvětovou vládu. Jaký asi bude pravděpodobný výsledek? Nejspíše čínsko-indická koalice. Jaké asi rozhodnutí hned na prvním zasedání její ministři přijmou, aby uspokojili voliče a zajistili si znovuzvolení? S odůvodněním, že tak zvaný Západ je příliš bohatý, zatímco zbytek světa (hlavně ovšem Čína a Indie) neúměrně chudý, zahájí rozsáhlý program přerozdělování příjmu a majetku. Nebo zkusme předpokládat, že v naší vlastní zemi dostanou volební právo i sedmileté děti. A ačkoli by se vláda vzešlá z takových voleb ze samých dětí jistě neskládala, jejím primárním zájmem by bez pochyby bylo reflektovat ‚legitimní právo‘ malých voličů na ‚přiměřený‘ a ‚rovný‘ přístup k ‚veřejně‘ poskytovaným hranolkům, limonádě a videu. Smyslem těchto „myšlenkových experimentů“ je ilustrovat následky procesu započatého v Evropě a v USA během druhé poloviny devatenáctého století a naplno rozpoutaného ukončením první světové války - procesu demokratizace. Postupné rozšiřování možnosti hlasovat, vrcholící zavedením všeobecného volebního práva všech dospělých, nastolilo totiž v každé jedné zemi (v malém) přesně takové poměry, jaké by nastaly (ve velkém), pokud by demokracie fungovala v planetárním rozměru: spustilo bez ustání běžící mechanismus přerozdělování.“ (2). Jako hrubý indikátor této tendence může být uvedeno, že postupné rozšiřování elektorátu během pozdního 19. století a raného 20. století vedlo k vzestupu volebních hlasů pro socialistické a sociálně demokratické strany (klasické strany usilující o přerozdělování) a k paralelnímu úpadku stran klasického liberalismu (strany orientující se na zvýšení produkce; nezaměňovat se současnými liberály). Jeden příklad za všechny zde bude stačit - Německo: pro roky 1871, 1903 a 1919 celkový počet odevzdaných hlasů byl 4,1; 9,5 a 30,5 milionu; volební výsledky socialistů byly příslušně k uvedeným rokům 3; 32 a 46 %; volební výsledky klasických liberálů byly příslušně 46; 22 a 23 % (3).

Princip jeden člověk jeden hlas kombinovaný s „volným vstupem“ do demokratické vlády znamená dle Hoppeho, že každá osoba a její osobní vlastnictví se dostává do dosahu a dispozice tak, že může být shrábnuto kýmkoliv jiným. Vzniká „tragédie obecní pastviny“. Tj. pře-užívání, plýtvání nebo vyčerpání zdrojů držených ve společném vlastnictví. Můžeme očekávat, že většina „chudých“ se bude pokoušet obohatit na účet menšiny „majetných“. Hoppe tím však neříká, že zde bude jen jedna třída nemajetných a jedna třída majetných, a že přerozdělování bude uniformně probíhat od bohatých k chudým. Naopak. Zatímco přerozdělování od bohatých k chudým bude vždy hrát prominentní roli, bylo by sociologickým zmatením předpokládat, že to bude jediná anebo i převládající forma přerozdělování. Přece jen, „trvale“ bohatí a „trvale“ chudí jsou obvykle bohatí anebo chudí kvůli nějakému důvodu. Bohatí jsou příznačně chytří a pilní a chudí těmito vlastnostmi moc nedisponují. A není moc pravděpodobné, že ti druzí, i když by tvořili většinu, by byli systematicky schopní přechytračit a obohatit se na účet menšiny chytrých a energických jednotlivců. Spíše se většina přerozdělování bude uskutečňovat v rámci skupiny „ne-chudých“ a často to bude tak, že lidé s vyššími příjmy uspějí v tom, že budou dotováni těmi s příjmy menšími. Považme třeba pro příklad téměř universální praxi v nabízení universitního vzdělávání „zdarma“, pomocí něhož příslušníci manuálně pracující třídy, jejichž děti zřídka navštěvují univerzity, platí skrze daně vzdělání dětem ze středních vrstev! (4) Dále Hoppe uvádí, že: „Nepřeberné množství stran a koalic se bude v politické soutěži snažit získat něco pro sebe na úkor ostatních. Převeliké zmatení bude dovršeno neustálými změnami kritérií, podle kterých je jeden považován za bohatého... a jiný zase za chudého... Čistým příjemcem z redistribučních mechanismů nebo čistým plátcem je rovněž možno se stát na základě pouhé příslušnosti k některé ze skupin, jež je nálepkována jako skupina majetných či naopak nemajetných.“ (5). Samotné přerozdělování je tedy hlavním výsledkem demokracie, což nám umožňuje docela dost pochopit naši současnost a i nedobré hospodaření států.

A samotné přerozdělování obecně má také nějaké ekonomické a tím pádem i společenské dopady. Ty Hoppe detailně ve své práci popisuje. Nebudu zde uvádět vše, ale spíše se zaměřím na nejdůležitější věci. Všechna přerozdělování bez ohledu na kritéria, na kterých jsou založena, spočívají v „brání“ původním majitelům/producentům (majetným) a „dávání“ těm, kdo nevlastní nebo nic neprodukují (nemajetným). Podněty pro to být vlastník nebo producent jsou oslabeny, a podněty být nemajetný (a doplňme, že i „nemajetný“) a nic neprodukovat jsou posíleny. Adekvátně k tomu, výsledek dotování jednotlivců, protože jsou chudí, povede k nárůstu chudoby. Dotováním lidí, protože jsou nezaměstnaní, vytvoří větší nezaměstnanost. Podpora matek samoživitelek z daní povede ke vzestupu počtu samoživitelek, „nelegitimnosti“ dětí a rozvodům. Existuje mnoho příkladů takového efektu veřejného přerozdělování. Pro příklad dnes se staří lidé již nemusí tak spoléhat na asistenci svých dětí, pokud si nevytvořili žádné zaopatření pro své stáří a mladí (typicky méně majetní) musí podporovat staré (typicky s nashromážděným majetkem) místo toho, aby se používali jiné způsoby - typicky v rámci rodiny. Touha rodičů po dětech a také zájem dětí po rodičích bude logicky upadat (byť ne u každého či většiny lidí spadne - díky Bohu - na nulu), rodiny se budou rozpadat a počet nefunkčních rodin bude růst. Vymizí snaha se zabezpečit šetřením či tvorbou kapitálu, zatímco spotřeba poroste (6).

Celé je to v podstatě o motivaci. Dotováním nějakého chování nebo činnosti se toto chování anebo činnost stává rozšířenějším. Dotování je lidmi vnímáno jako odměna za jejich chování anebo jejich činnosti, a to bez ohledu na to jako jsou tyto chvályhodné anebo nejsou. Dle Hoppeho proto třeba platí, že: „Následkem nedobrovolné (z prostředků povinného zdravotního pojištění financované) podpory neurotismu, lehkomyslnosti, alkoholismu, drogové závislosti, simulace nemocí, AIDS pozitivních či mentálně a fyzicky ‚znevýhodněných‘ budeme mít těchto jevů a lidí jen o to více.“ (7). Co je ale nejdůležitější, donucování soukromých vlastníků a lidí ekonomicky aktivních (producentů), aby dotovali „politiky“ a „úředníky veřejné správy“ (politici a vládní zaměstnanci neplatí daně, ale jsou z daní vypláceni), povede k menší tvorbě bohatství, menší produktivitě a i k většímu plýtvání atd. Podnikatelé (kapitalisté) a jejich zaměstnanci nemůžou vydělat nějaký příjem, pokud neprodukují zboží anebo služby, které jsou prodávány na trzích. Nákupy kupců jsou dobrovolné. Nákupem zboží anebo služby, kupující (spotřebitelé) demonstrují, že preferují toto zboží nebo služby nad sumou peněz, které se musí vzdát kvůli nákupu tohoto zboží a služeb. Naproti tomu politici, strany a veřejní úředníci neprodukují nic, co je prodáváno na trzích. Nikdo nekupuje vládní „zboží“ a „služby“. Tyto jsou produkovány a při tom vznikají náklady, ale nejsou (většinou) prodávány a nakupovány. Na jednu stranu, z toho plyne, že je nemožné určit jejich hodnotu a zjistit zda tato hodnota ospravedlňuje anebo neospravedlňuje náklady na ně vynaložené. Protože nikdo toto zboží a služby nekupuje, nikdo vlastně nedemonstruje to, že považuje vládní zboží a služby za hodnotnější než náklady na ně vynaložené, a sice zda jim někdo vůbec připisuje anebo nepřipisuje nějakou hodnotu. Z pohledu ekonomické teorie, je tak zcela nelegitimní předpokládat, jak je to vždy ukazováno ve statistice národního důchodu, že vládní zboží a služby mají hodnotu danou náklady na jejich produkci, a pak přidat jednoduše tuto hodnotu k ‚normální‘ hodnotě soukromě produkovaného (kupovaného a prodávaného) zboží a služeb, aby se došlo k hrubému domácímu (nebo národnímu) produktu (8).

Co bude dle Hoppeho následovat, a co už se dílem a někde i velkým dílem děje? Dle něj bude následovat toto: „Po méně než sto letech existence přerozdělovací demokracie můžeme tak říci, že nás důsledky (o počátku předvídatelné) konečně dostihly. Zcela očividně zmizel ‚rezervní fond‘ vytvořený našimi předky, projevem čehož je pokles či stagnace reálné životní úrovně Západu od konce šedesátých let a začátku sedmdesátých let minulého století [utno doplnit, že v některých zemích až od sklonku 90. let, pozn. autora]. Výše ‚veřejného‘ dluhu spolu s náklady na provoz sociálního a zdravotního systému nás pak staví už jen před perspektivu bezprostředně hrozícího ekonomického kolapsu.“ (9) Varovných signálů dle něj přibývá i v mimoekonomické oblasti – nelze přehlédnout nárůst všemožných forem nežádoucího chování: od neúcty, nedbalosti, nezodpovědnosti, sociální závislosti, vyhýbání se práci, psychopatie či hédonismus až po chování vyloženě kriminální, početně narostly a sociální konflikt a společenské poruchy vzrostly do nebezpečné výše. V USA se pro příklad mezi lety 1960 a 1990 počet vražd zdvojnásobil, počet znásilnění zečtyřnásobil, počet loupeží zpětinásobil a pravděpodobnost toho, že se člověk stane obětí zvláště nebezpečného napadení vzrostla o 700 procent. Jestliže bude současný trend pokračovat, je bezpečné tvrdit, že západní státy blahobytu (v podstatě státy sociálně demokratického typu) zkolabují právě tak jako východoevropský (sovětského stylu) socialismus zkolaboval na konci 80. let 20. století. (10).

Většina evropských zemích se demokratizovala v první polovině 20. století. Třeba všeobecné volební právo pro muže bylo v Českých zemích zavedeno roku 1907 a totéž volební právo pro ženy roku 1918. Dost podobný byl i vývoj jinde v Evropě. Tedy zejména té západní. Takovéto společenské procesy se prosazují poměrně dost pomalu. Mají pomalou dynamiku. Řadu činností, které dnes stát reguluje a ovládá bychom v dobách demokratické první republiky našli bez státní regulace a státního vlivu. Stejně tak úroveň přerozdělování příjmů a majetků byla za první republiky podstatně nižší než dnes. Důvodů pro pozvolný nástup míry přerozdělování a nárůst počtu regulací lidských činností bylo vedle pomalé dynamiky dějinného vývoje zřejmě více. Dozajista třeba staleté zvykové právo, které bylo až do začátku 20. století zcela běžné. Dále i existence náboženské etiky spojené zejména s křesťanstvím (případně někde i židovstvím), která některé projevy, které můžeme spojovat s krátkodobým uvažováním (rozhazovačnost, obžerství, opilství, smilnění) odsuzovala. Hluboko do 20. století bylo v evropských zemích spousta nábožensky založených lidí, a i ti co nebyli už nábožensky založení, byli zhusta ovlivněni svými nábožensky založenými rodiči anebo prarodiči. Dnes má zvykové právo a náboženství v evropské společnosti již malý význam. Daly by se vymyslet jistě i jiné důvody pro to, proč byl nástup míry přerozdělování a nárůst počtu regulací lidských činností pozvolný. Jeden z důležitých důvodů jsou i záležitosti spojené s penězi či sociálními dávkami. Ještě tak před 20 lety se na bydlení zhusta spořilo, aspoň tedy bylo zvykem si naspořit významnou část peněz na bydlení. Dneska už takto spořit většina zájemců o bydlení nemůže, a pokud si bydlení může dovolit, musí se poohlédnout po nějaké hypotéce, čili jde do dluhu. A ten dluh pak následně splácí. Také ne zrovna nízké míry cenové inflace (celkem nedávno u nás skoro + 18 %) nepodporují příliš spoření. A dříve se také spořilo na horší časy. Třeba časy spojené s hospodářskými změnami. Dnes člověk dostane různé sociální dávky a je tedy možné spořit méně. V Evropě jsou úspory mnohem nižší než třeba v Číně. Zkuse si dát do svého internetového vyhledávače tyto dvě formule: „average saving rate in Europe“ a „average saving rate in China“ a uvidíte sami. Spoření však znamenalo šetrnost, odříkání a uměřenost v úsudku. Dneska však už toto není v evropských demokracicích tolik potřeba. A to má samozřejmě opět nějaký vliv na společnost. A dost možná by některý čtenář přišel i s nějakými doplňujícími vysvětleními.

Z dějin hospodářství je patrné, že hospodářský rozmach v 19. věku v Evropě a v USA neměl s demokracií vcelku nic společného. Z modernější doby lze jmenovat příklady Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Chile či Singapuru. A dnes třeba Číny. Ani tyto země nebyly v době počátků svého hospodářského rozmachu demokratické a Čína není demokracií ani dnes. To, že některé země bohatly po nějaký časový úsek v době, kdy byly demokratické, může být sice nějaká korelace, ale ta docela dobře může být důsledkem jiných skutečností (viz výše). Korelace totiž nezakládá žádnou kauzalitu. Sám H. H. Hoppe ve zde citované knize radikálně píše: „Co se ... ekonomických kvalit demokracie týče, je nutno ... zdůrazňovat, že tato forma ‚vlády lidu‘ nemá nic společného ani s civilizací, ani s prosperitou, protože skutečný zdroj těchto hodnot představuje soukromé vlastnictví, produkce a dobrovolná směna. Na pravou míru musí být rovněž uveden rozšířený mýtus o deficitu demokracie jako o hlavní příčině bankrotu ruské varianty socialismu. Zde je třeba objasnit, že příčinou potíží nebyl princip výběru do politických funkcí, ale byla jí politika jako taková a z ní vycházející politické rozhodování v podmínkách společenského vlastnictví výrobních faktorů. Tedy v situaci zcela nesrovnatelné se systémem soukromého vlastnictví.“ (11). Místo tohoto, aby se za situace soukromého vlastnictví a smluvní svobody každý soukromý výrobce rozhodoval nezávisle, co udělá s jednotlivými zdroji, s plně anebo částečně socializovanými výrobními faktory vyžaduje každé rozhodnutí něčí povolení. Pro výrobce není důležité jak jsou ti, co dávají povolení, vybíráni. Co mu vadí je to, že o tato povolení musí vůbec usilovat. Dokud panuje takováto skutečnost, podněty výrobců vyrábět jsou omezeny a díky tomu pak následuje zchudnutí. Spravedlnost a ekonomická efektivnost vyžadují spíše než demokracii takový typ společnosti, jenž soukromé vlastnictví neomezuje, vyžadují produkční svobodu, ve které nikdo nevládne nikomu, společnost, kde jsou vztahy mezi producenty dobrovolné (12). Podnikatel totiž stěží může dobře uspokojit potřeby spotřebitelů, pokud k tomu nemá svobodu tak činit.

Pokud se pak vrátíme k moderním demokratickým státům a jejich hospodaření, tak můžeme říci, že nižší ekonomická aktivita se samozřejmě odrazí i na nižší životní úrovni a na nižších příjmech státu. Při velkém tlaku na přerozdělování, které je demokraciím vlastní, není pak divu, že státní rozpočty jsou hluboce deficitní a státní dluhy se kupí a kupí. A vyžadují čím dál fantastičtější a podivnější daně (viz zmíněná Francie v úvodu) a dále obecně vyšší míru inflace, protože inflace je de facto také druhem zdanění.

Samozřejmě to, co je zde presentováno, je nějaká převládající vývojová tendence. A ne v každé demokratické zemi musí jít vývoj nutně tímto směrem. Zejména ty menší země sem tam poskytují utešenější obrázek. Na druhou stranu, výše uvedené netvrdí jen zmíněný Hoppe, ale i řada jiných myslitelů. Třeba takový T. G. Masaryk tvrdil, že politika musí být postavena na konkrétních morálních základech, neboť každá politika, bez ohledu na její cíle, která tak nečiní, degeneruje v nestabilní systém umožňující využívání jedné společenské skupiny jinou (13). Poněkud jinými slovy je zde řečeno něco dost podobného tomu, co tvrdí Hoppe. A tak by se dalo pokračovat.

Za druhé je zřejmé, že podobná vývojová tendence bude vlastní i některým autoritativním režimům. A to zejména těm, které se opírají o širší lidový souhlas. Tyto režimy na tom budou docela dost podobně jako demokracie.

Co s tím? Nějaká změna v přístupu je zatím v nedohlednu. Cesta Evropy pokračuje k latinoamerikanizaci evropských ekonomik. O ekonomických reformách v Evropě už nikdo ani nemluví. Chce to asi změnu myšlení. Přesvědčit ostatní je však velmi obtížné, a tak je nutné začít u sebe a své rodiny a začít se starat o sebe a svoji rodinu. Uvědomit si, že vývoj může jít v hospodářské oblasti špatným směrem i v demokracii. A nepočítat tedy s tím, že stát bude i v budoucnosti dobře fungovat, nejspíše moc nebude. A také je nutné se zabezpečit, nedávat veškerý vlastní majetek na pospas viditelné ruce státu.

(1) Francouzi prosazují brutální daň z majetku: Scénář, který se může zopakovat i v Česku (23.X.2025; E15).
(2) Hoppe, H. H. Demokracie bůh, který selhal. Valča: Ausekon 2023, str. 103-104.
(3) Tamtéž, str. 104.
(4) Tamtéž, str. 104-105.
(5) Tamtéž, str. 105.
(6) Tamtéž, str. 105-106.
(7) Tamtéž, str. 107.
(8) Srovnej s Tamtéž, str. 108-109.
(9) Tamtéž, str. 109.
(10) Tamtéž, str. 109-110.
(11) Tamtéž, str. 112-113.
(12) Tamtéž, str. 113.
(13) Borovička, M. aj. Velké dějiny zemí Koruny české: svazek XII.b: 1890-1918. Praha-Litomyšl: Paseka, str. 99.