Brazílie X.

Bez ustání pršelo celou noc. Kapky nerytmicky v divném chaosu bubnovaly na okenice. Díky naprosté tmě v pokoji a díky zvukům deště, které sice byly hodně hlasité ale vlastně jednolité, jsem opět spal dlouho a docela dobře.

Těšil jsem se, co mi přinese dnešek. Má dobrá nálada z vyspání však pod tíhou vody, která padala, která se na mě z nebe valila, mizela utopená, zadupaná někde dole v blátě. Nemělo cenu tady zůstávat. Proseděl nebo proležel bych celý den v hotelovém pokoji. Jediné, co mě mrzelo, že jsem věděl, kde je Internetová kavárna a tohle spojení se střední Evropou mě v tuhle chvíli nabíjelo. Otevřená stejně však byla až od odpoledne a teď bych tam nemohl. 

Rozhodl jsem se ... chtěl jsem teď napsat něco jako uplakaný, ubrečený den. Ubrečený den si však představuji trochu jinak. Tady pršelo naprosto neuvěřitelně, jak jsem to ještě nikdy nezažil. Pršelo v kuse už více než čtyřiadvacet hodin a celou dobu pršelo neuvěřitelně hustě. Z nebe padaly provazce vody. To nebyly jednotlivé kapky, to nebylo, jako když se zalévá konví s kropáčkem. To někdo tam ze shora na zem vyléval plné kýble vody. Rozhodl jsem se odjet a den strávit přesunem. Zaplatil jsem na recepci za dvě noci, zvedl ruku na pozdrav, usmál se a odcházel. Přede mnou byl úkol, jak sebe a všechny své věci dostat do auta, aby se co nejméně namočily.  

S mokrými zády jsem ujížděl z Rio Bonito. Vrátil jsem na hlavní tah, a po BR 101 ujížděl na severovýchod. Volant jsem držel jednou rukou a v druhé přikusoval housku a studený párek. Teplý musí být vynikající, zalitoval jsem. Rozhodně nebylo kam pospíchat. Měl jsem v plánu dostat se do Macaé. Protože i můj pobyt v Brazílii byl v polovině, tam jsem se chtěl otočit a odtud se pomalu, postupně vracet do Sao Paula. Na nejbližší odbočce jsem sjel na vedlejší silnici, která podle mapy vedla k Atlantskému pobřeží. 

Celá tahle oblast byla nížina. Pohoří na severozápadě jsem neviděl, spíše jen tak tušil. Silnička vedla zvlněnou krajinou zcela bez jakýchkoliv dominant. Okolo byly stále jen pastviny, sem tam ojedinělý strom a zřejmě podmáčené plochy zarostlé nějakým druhem rákosu. Jakmile jsem se přiblížil k pobřeží, městečka se změnila. Hodně mi to připomínalo Řecká města v turistických destinacích, kde se vše přizpůsobuje turistům a turistickému ruchu. Široké, otevřené bulváry, veliké pláže, naprosto nová výstavba. Přitom po ulicích nechodili skoro žádní lidé. (A nebylo to deštěm, v Rio Bonito i přes intenzívní pršení bylo na ulicích a v obchůdcích živo.) Na jednu stranu se mi městečka podél pobřeží líbila, ale působila na mě sterilně. 

Odpoledne déšť pozvolna ustával. Byly chvíle, kdy téměř vůbec nepršelo a nebo jen droboulince a naprosto nepozorovatelně mrholilo. Na jedné zastávce jsem objevil starý strom, na kterém rostly trsy kvetoucích bromélií. Podmínkou bylo to, že to musí být starý strom. Na mladých stromech nikdy žádné bromélie nerostly. A starých stromů bylo v oblasti málo. Zřejmě jen co dorostly do patřičné velikosti, byly skácené. Tady však rostl strom už několik desítek let, měl tlustý kmen, silné větve a v paždích se uchytily epifytické rostliny. Červenožluté květy byly úžasné. Na nebi kroužili velcí ptáci. Neznám přesně tento druh, ale bylo to něco mezi supem a kondorem ve velikosti menšího orla. Byli to mrchožrouti. Naprosto dokonale dokázali během pár hodin kompletně zlikvidovat jakoukoliv mršinu. 

Když jsem se blížil k Macaé, objevily se přede mnou vysoké, homolovité kopce. Z části byly cukrové homole porostlé původním rostlinstvem. A na některých více, na jiných méně vykukovala holá skála, větrem a deštěm dokonale vyhlazená. Pod kopci se pásla stáda krav. K jedné homoli však vedla bahnitá cesta z obou stran lemovaná ohradou pastvin. Jen kousek nad úbočím najednou cesta končila. Na malém plácku jsem otočil auto, zaparkoval je co nejvíce do strany, aby nepřekáželo, kdyby přijel někdo další.  

Do hory vedla sotva znatelná stezička. Stoupání bylo hodně prudké. Prodíral jsem hustým lesem, spletí rostlin. Měkká půda se měnila v bahno, které mi klouzalo pod nohami. Vyvézt se nahoru pohodlně lanovkou by bylo určitě jednodušší, ale tady žádná nevedla, a navíc tohle bylo mnohem zajímavější. Bylo znát, že tudy dlouho nikdo nešel. Výhled však stál za to. Otevřela se přede mnou téměř dech beroucí krajina. V dálce přede mnou bylo vidět velké město ležící na pobřeží šedivomodrého moře. Po stranách byly podobné homole. Blbec jsem dole nechal foťák i kameru. Určitě leží jen tak na sedačce. Dostal jsem strach, že mi kvůli nim někdo rozmlátí okénko a sebere je. Stokrát jsem si mohl racionálně říkat, že dole nikdo nebude a i kdyby , proč by to hned musel být zrovna zloděj. Ta hloupá nedůvěra mi úplně zkazila náladu a tak jsem se zdržel nejvýše deset minut a hned sestupoval dolů. 

Možná je někdy lepší, když je člověk neposkvrněný věděním. Když ke všemu přistupuje bez předsudků a pozitivně. Vyčtené informace mluvily jasně: nebezpečné město, nejvyšší kriminalita a podobně. V létě před cestou jsem byl s rodinou na dovolené na Krétě; pro malé děti je písková pláž přecijen lepší. V sousedním apartmánu byl ubytovaný starší manželský par, který mi vypravoval, jak v zimně (tj. v době místního léta) byli čtrnáct dní v Rio de Janeiru. Za tu dobu je dvakrát přepadli. Pokaždé nebyli dál než pár set metrů od hotelu, nechodili do žádných temných, opuštěných uliček. Jednou se manžel útočníkům postavil a zahnal je, ale podruhé jim sebrali vše, co měli u sebe. To už nebyla vyčtená informace, to byla konkrétní zkušenost, konkrétních lidí. Auto samozřejmě bylo v pořádku a přístroje na svém místě. 

Když jsem vjížděl do Macaé, už zase jemně mrholilo. 

To be continued...