Okraďte mě!

Milí spoluobčané. Soudcové, přísedící, policisté, dámy na mateřské, důchodci, penzisté, psavci, divadelníci, zdravotníci. Všichni, které si platím. Přistupte blíž, okraďte mě.

Všichni máte natažené ruce.

Soudcové soudí, a proto jsou prý důležitější než já. Natahují ruce.

Přísedící jakbysmet.

Policista mě prý chrání, a je tedy důležitější než já, který jej ze svých daní platím. Natahuje ruce.

Hladovějící osmkrát svobodné matky, taky.

Důchodci mávají holemi. Prý že se od nich musím učit, že oni mají patent na moudrost, a já, mladík, jsem jen bídný červ. Natahují ruce.

Penzisté a rentiéři, to samé.

Psavci? Pečují přece o slovesnou kulturu! Že mi do jejich kultury nic není? Omyl, chyba a svatokrádež. Zaplať, hotově, teď hned.

Divadelníci netuší, že Hynek Filip, neznaboh, divadlo nerad, ovšem i tak prý jsou pro mě důležití. Plať, lotře, zde je má dlaň, plať.

Zdravotníci? Myslíte ty, co hrabou já na bráchu, brácha na mě, úplateček tu, úplateček tam, provizička k provizičce a milion doma? Zaplať, anarchisto, to my jsme elita národa.

Jsou vás miliony. Všichni jste důležití. Všichni jste důležitější než já, pochybný živnostník ze Žižkova, co vás jen tak mimochodem platí. Všichni máte svaté právo na mé peníze.

Co ale budete dělat, když jednoho dne řeknu, že vás mám plné zuby, zavřu krám, otevřu láhev kořalky, dám nohy na stůl a vám už nedám nic?

Okradete mě?