Jaké si uděláme Vánoce

Sice jsem si už zakázala o Vánocích psát, ale po pátečním televizním ránu na ČT 1 musím. Byla tam totiž velice zavádějící reportáž o slavení těchto svátků před rokem 1989.

Mladá reportérka si dala namluvit spoustu nesmyslů, například i ten, že ještě před dvaadvaceti lety u nás naděloval děda Mráz. A to mně přišlo líto. Nevím, co si pamatují mi vrstevníci, já vím ale určitě, že jsem svému synovi nikdy takové blbosti nenamlouvala, a ani škola se v těch letech už vůbec nesnažila. Jiné to bylo, když jsem chodila do školy já. To jsme opravdu povinně ve škole absolvovali novoroční jolku i s dědou Mrázem a sněguročkami. Ale domů si ho stejně nikdo nepustil, zůstal ve školních tělocvičnách a rudých koutcích. Šedesátá léta ruského šedivce v červeném z českých Vánoc definitivně vymetla a dárky dětem domů nosil Ježíšek. Ve školách a na pracovištích byly, pravda, nemastné, neslané vánoční besídky, bez účasti jakéhokoli nadělovače. Soudruzi se tím nechtěně přiblížili k původní křesťanské ideji Vánoc.Repertoár vánočních koled, které se doporučovaly na podobných večírcích zpívat, byl hodně chudý. Kdo neměl známé prodavače, musel podstoupit posunování frontami, aby sehnal všechno, co chtěl uvařit a nadělit. Jinak si svátky v soukromí slavil každý, jak chtěl. Ústřední výbor se mohl klidně zbláznit. Pro mě a mé přátele znamenal celý advent za totáče především předvánoční koncerty. Jistě si někdo vzpomenete, jak se už v říjnu stály v předprodejích fronty na Choreu bohemicu. Kdo zaváhal, neměl šanci se na koncert dostat. Pro ty, kdo nevědí: šlo o celé adventní období ve zpěvech a tancích, autorsky zaštítěných choreografkou Alenou Skálovou a muzikou Jaroslava Krčka. Brala jsem na Vánoce s Choreou syna od jeho tří let, balili jsme spolu týdny dopředu dárečky, které tam potom andělé dětem rozdávali. Syn uměl všechny jejich písně i koledy v pěti letech zpaměti a dovedl tuhle svou dovednost docela dobře zúročit. Jednou mě hodně pobavil na besídce pořádané místním občanským výborem – omlouvám se mladým, kteří zaplaťpánbůh už nevědí, co to bylo – kde děti přednášely básničky, aby dostaly tatranku nebo lízátko. Synek se taky přihlásil, a zazpíval „Já malý přicházím koledovat“. Zpíval tehdy opravdu čistě a pořádající z toho byly trochu vedle, protože tahle koleda nepatřila v té době zrovna k nejznámějším, a tak ho vyzvaly , aby zazpíval ještě jednu. Velkoryse přidal „Padla rosa studená“ jíž všechny zcela odrovnal. (Kdo nezná, jen úvod: Padla rosa studená – Kriste nebeský – po ní chodí Maria – aleluja zdrávas Maria atd...) Následek to mělo: od těchhle Vánoc ho učitelka předváděla jak medvídě na všech vánočních školních besídkách, kde hrál na flétnu a zpíval koledy. Ta učitelka byla výborná a za rok uměla většinu koled celá synova třída, dokonce byli vystupovat i v Lucerně. Bratři Krčkové by měli asi radost, kdyby se to dozvěděli. A jaké byly přímo ty tři svátky vánoční? Zase jak v které rodině. Půlnoční sice nebyly zdaleka v každém kostele, ale byly. Takový kostelík svatého Vojtěcha každoročně praskal ve švech. Dostat se k Jakubovi bylo téměř vyloučené. V televizi dávali Tři oříšky pro Popelku a Mrazíka – mimo jiné, samozřejmě. Na Hod Boží, tehdy zvaný první svátek vánoční, jsme vždycky vyrazili po jesličkách. Měli jsme své oblíbené, u Ignáce měli tři králové vedle koně také velblouda a slona, ty jsem milovala už já jako dítě, líbily se nám jesličky u Jezulátka, u Tomáše i u Barnabitek, jen ty u Kapucínů, které jsou v životní velikosti, jsme si vždycky nechávali až po Novém roce, protože o svátcích tam byly nekonečné fronty. Na Štěpána jsme vždycky chodili drkotat zuby při podívané na závod otužilců a pak na horkou čokoládu do Slavie. Když jsme si v listopadu 89 vyzvonili to, co nás teď obklopuje, vtrhl k nám Santa Klaus. Nemám proti němu celkem nic, pokud mi neleze do bytu. Pokud neslyším, že Ježíšek je velký tlustý děda v červeném. Jen ať si zůstane před nákupními středisky, jako zůstal děda Mráz v rudých koutcích. Pravda, někdy mě trochu vykolejí, když vidím prsatou dívku v brýlích, která před obchodním domem v santaklausovském oblečku i s vousy volá hou-hou-hou, ale ustojím to. Jsou ty Vánoce teď hodně jiné: nemusím shánět stromeček, kolekci, kakao nebo mandle a jezdit do Tuzexu pro adventní kalendář. Celý nákup na vánoční vaření pořídíme koncem listopadu, narveme ledničku a do čtyřiadvacátého už dokupujeme jen pečivo, mléko, případně drobnosti. Stavebnice Lego, které jsem roky zoufale sháněla, mají skoro v každém hračkářství a nakoupit dárky, je otázka několika hodin. Koledy už neposlouchám tak zběsile jako dřív, mám jich dost z obchodů, kde je chudinky prodavačky poslouchají div ne od konce října. Taky vánoční koncerty jsem pár let vynechala, i když mi to potom bylo vždycky líto. Sečteno a podtrženo: ten advent a Vánoce čím dál tím víc odbývám. Ještě že nevynecháváme Mrazíka a Tři oříšky pro Popelku. Ale letos jsem se polepšila: už jsem na krásném vánočním koncert souboru Chairé Josefa Krčka byla, Rybovku si taky půjdeme poslechnout. Zkrátka Vánoce má každý takové, jaké si udělá. Přeji všem, kdo jste dočetli až sem, aby ty vaše Vánoce byly přesně podle vašich představ.