Jsou zprávy, které by člověk nemusel číst a žilo by se mu lépe. Jedna taková přišla před několika dny: zemřel Zdeněk Šmíd, plodný autor (podle Wikipedie vydal celkem 28 knih) vodáckých, cestopisných i dobrodružných příběhů, mezi jejichž tituly můžeme zahlédnout také knihu věnovanou Chodsku, Šmídově rodišti (narodil se ve Kdyni, v Domažlicích vystudoval gymnázium) s názvem „Dudáci a vlčí hlavy“.
Zdeněk Šmíd - osmdesátá léta Z. Huspek
Z této knihy jsem také použil pro webové stránky naší vesničky pověst, kterak obři postavili v Loučimi kostel. Autor ji uvádí následujícími slovy:
„S Loučimí se pojí melancholické myšlenky: kostelík ční mezi vrchy jako zapomenuté kopí, v dálce leží modrá, vážná Šumava. A u vrat kostela je pochován mladičký básník, ještě mu nebylo šestadvacet.
A ke všemu to jméno. Není divu, že i v pověsti tu hnízdí smutek. Patří se to, je poslední. (pověst v knize, pozn. ZH).
Loučimí se Chodsko loučí. Ale budeme-li chtít, právě tady nás Chodsko rádo přivítá. Vždycky záleží jen na jediném: odkud a kam jdeme.“
Se Zdeňkem Šmídem jsme se potkali počátkem sedmdesátých let v Karlových Varech – já jako student večerní ekonomické školy, on jako můj učitel češtiny a dějepisu. Oba předměty jsou mojí celoživotní srdeční záležitostí (byť gramatiku příliš neovládám dodnes a historická data jsem si nepamatoval nikdy) a tak mě Šmídovo lehké ráčkování při vyprávění obsahu díla Francoise Rabelaise o životě obrů Gargantua a Pantagruela hodně zaujalo. A nejen mně, ve třídě tehdy převažovaly ženy a dívky a těm se vysoký, štíhlý chlap s tmavou bradkou určitě líbil nejen jako profesor!
Literaturu přednášel tak poutavě, že jsem se osmělil a přinesl mu několik svých literárních pokusů ke zhodnocení. Neodmítl, ba naopak, sedli jsme do jedné z hospůdek, kterých kolem budovy školy pro dospělé bylo několik a u pivka mi ukázal nedostatky mého tvůrčího snažení. A nezapomněl povzbudit, to v žádném případě. Tehdy jsem netušil, že jen o pár let později budu číst první jeho knihu – „Sbohem Dicku“ (Západočeské nakladatelství Plzeň 1977).
Věnování do své prvotiny mi napsal o dva roky později, kdy vydal další, dnes již kultovní knihu „Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii“.
Další naše setkávání se odehrávala v osmdesátých letech už v Plzni, kam jsem se přestěhoval z dosahu povrchových doků Sokolovska. Čas od času přijel do střediska západočeských spisovatelů, kde jsme se my, čekatelé na vydání své první knihy, mohli potkat s těmi, jejichž příběhy už voněly tiskařskou černí. Zdeněk byl stejný, jako v dobách mých studií – pozorný posluchač i poutavý vyprávěč a když vzal do ruky kytaru, tak i dobrý muzikant i zpěvák.
Naposledy se Šmídovo literární dílo protnulo s mým osudem před deseti lety, kdy jsem – snad už definitivně – zakotvil v Loučimi, vesničce zmiňované v úvodu. Při zakládání webových stránek jsem sháněl všechny dostupné zmínky o historii včetně pověstí a tak jsem se zákonitě dostal i k pověstem z Chodska.
V roce 2007 jsme zkoušeli pozvat Zdeňka Šmída na oslavu 650 let založení naší obce, dopis se zřejmě někam zatoulal a tak nezbývalo sledovat svého bývalého profesora už je prostřednictvím dalších nových knížek, které se na pultech knihkupectví objevovaly rok co rok.
Jeho prsty se po klávesnici už nikdy nerozběhnou, Zdeněk zemřel 9. dubna na Seychelských ostrovech ve věku nedožitých 74. narozenin (byl o deset let a dva dny starší než já). Tam nahoře, kam jistotně zamířil, nejspíš žádnou knížku nenapíše. I když… kdo ví? Bude tam v dobré spisovatelské společnosti a víme my, jak to tam funguje?
