Dodneška se mi o tom občas zdá. V sobotu odpoledne, po velkém úklidu, vytáhla maminka z rozpálené trouby pekáč kynutých buchet, vyklopila je na mísu a po vychladnutí, posypány závějemi cukru, skvěly se na stole.
Krásně vysoké, nahoře propečené, voňavé, na bocích vláčné bílé okraje. A zatímco v rádiu končila sobotní hra pro mládež, nastával problém. Buchty byly makové a povidlové. Snad aby nezavládla šedá jednotvárnost anebo máku i domácích povidel bylo dostatek, byla polovina pekáče vyskládána buchtami makovými a polovina povidlovými. A na přeskáčku.
Nikdy mě nenapadlo sledovat, kam které maminka dává a myslím, že ani ona sama nevěnovala tomu pozornost. Stejně velké bílé bochánky ukrývaly v sobě náplň ukládanou systémem tu lžička máku, tu povidel... na míse rozdílu nevidět. A já měl většinou chuť na povidlové. Co s tím?
Neznám kluka, který by si neuměl poradit, byť mu život odpočítal zatím pouhých šest jar. V nestřežené chvíli dloubl prstík do slabé stěny a ejhle! Povidla! Pro danou chvíli bylo vyhráno. Pokud se ukázal mák, byla buchta vrácena na mísu naďobnutou stranou dovnitř.
Maminka to neměla ráda a není divu. Buchta s dírkou nabídnutá návštěvě měla přinejmenším vadu na kráse. Bylo mi vyčiněno, nějaký čas jsem jedl buchty bez rozdílu a potom opět dilema - povidla, nebo mák?
Dětství pominulo, roky nabraly spád, místo buchet dostavila se chuť na onačejší jídla, z chlapce vyrostl muž vedený k tomu, že něco se zkrátka může a něco ne a rýpat do buchet a tím méně do jistých věcí nebo lidí se nehodí a ani nevyplácí.
Přišla doba vlastní rodiny a za nějakou dobu se na kuchyňském stole objevila mísa kynutých buchet. Možná víc propečené na povrchu, ani tak vysoké jako ty z dětství nebyly, ale tajemství zůstalo. Neboť na jednom plechu pekly se spolu buchty makové a tvarohové. Mák dostal přednost před tvarohem a z boku buchet začaly se objevovat dírky od prstíků našich dcer. K nelibosti jejich matky.
„Berte, co je," rozčilovala se při pohledu na vybourané bílé stěny.
„No řekni něco," dovolávala se mé podpory a já si vzpomněl na soboty mého dětství. Pokrčil jsem rameny a potom poradil. Nešly by náhodou udělat ty dírky ještě před pečením, abysme viděli dovnitř?
Podívala se poněkud kose a mávla rukou. Příští sobotu jsme měli koláč. S tvarohem, marmeládou i mákem. Pěkně nahoře, aby bylo jasné, kde je co. Byl dobrý. Ale cosi se vytratilo. Trocha té záhady. Ta zkrátka chyběla...
