Ať máme s komunistickým režimem zkušenosti jakékoliv, faktem zůstává, že díky represím poznamenal některým lidem životy většinou nezvratně a natrvalo. V minulém blogu jsem zmínil příběhy, které jsme zažívali. Zde si můžete přečíst jeden nikoliv zprostředkovaný, ale z první ruky.
* * * * *Zdeněk Huspek
Jeho aktéry byli naši sousedé, v těch Františkových Lázních.
Nejprve nutno předeslat, že možná 90 procent obyvatel tohle město hned po válce dosídlilo a nahradilo tak odsunuté obyvatele německé národnosti. Tahle problematika je na jiné a jistě dlouhé povídání, omezíme se pouze na konstatování, že mezi nově nastěhovanými bylo jen mizivé procento tzv. zlatokopů – většina našich rodičů tam prožila převážnou část svých životů a jejich potomci, pokud neodešli jinam jako třeba já, tam žije dodnes.
Lidé ze sousedního baráku přišli nevím odkud, ale patrně z venkova, hlavě rodiny mohlo být přes padesát, jeho žena pekla nedostižné bramborové buchty zvané cmunda a krájela je na dlouhé úzké pásy šířky tak akorát do pusy.
Kamarádil jsem s jejich nejmladší dcerou M, která byla o rok mladší než já, při občasných návštěvách u nich v kuchyni jsem se zájmem sledoval, jak si otec zouvá vysoké kožené holínky pomocí speciálního zařízení, které její maminka pohotově přinesla z předsíně… další dvě dcery byly od nás starší víc než deset let. Prostřední bydlela v Chebu a pracovala jako zdravotní sestra, nejstarší J. bydlela s rodiči v prvním patře domu. Byla vdaná a nám dětem z okolí bylo divný, že nevidíme jejího muže?
Když jsem se pořád vyptával rodičů, jednoho dne šli s barvou ven.
Je zavřenej, oznámili mi, ale nikde to nemusíš vykládat.
Samozřejmě jsem vyzvídal dál, za co zavřenej, někoho zabil, nebo něco ukrad?
Chtěli s J. utéct za kopečky, dozvěděl jsem se i důvod. A jen na dokreslení celého případu mi naši řekli, že i J. si snad měla taky něco odsedět.
Naši sousedi byli veskrze poctiví lidi. J. pracovala ve stáčírně minerálních vod, když jsem jí pozdravil dobrý den, odpověděla pokaždé ahoj Zdenku a já to považoval za poctu, od svých rodičů jsem o ní neslyšel křivého slova.
Když se její muž M. vrátil z basy, začal pracovat jako řidič náklaďáku a narodila se jim dcera a syn.
Až potud téměř idylický příběh, jenomže – M. začal popíjet, občasné dohady v hospodě řešil snad příliš radikálně a jestliže do doby nástupu trestu to byl normální člověk s možná trochu dobrodružnou povahou a touhou žít v tom prohnilém kapitalismu, několik let za mřížemi ho poznamenalo. Pro lidi, kteří ho nemuseli to byl kriminálník, kdo ho znal dřív měl možná pochopení, jenomže ono stigma basy se s ním táhlo už napořád.
Jejich dcera byla v pohodě, syn když dospěl se taky rád napil… a moje o rok mladší sousedka po skončení devítiletky vystudovala zdrávku a rok na to přijely od toho Vojtanova ruské tanky.
Jestli jí to poradila starší sestra J. nebo jestli se rozhodla sama dodnes nevím, faktem ale je, že využila těch pár měsíců po srpnu 68, kdy se opravdu dala hranice do Bavorska přejít legálně(s přimhouřením oka pasováků a celníků) jen na občanku a odešla.
Viděli jsme se po pár letech, v Německu se vdala, získala tamní občanství a čas od času se přijela podívat do svého bývalého domova.
M. tak naplnila touhu po životě ve svobodné zemi, která byla v její rodině zřejmě hodně silná. Její sestře za to zničil komunistický režim život.
Tenhle příběh jsem chtěl vyprávět už dávno, doba myslím nazrála teď, kdy vzpomínáme na onen „socík“ a říkáme si, že tehdy nebylo zase až tak zlý.
Inu, nebylo. Jak pro koho.
