Je tento letošní rok poněkud vyjímečný, řekl bych že atypický. Už jenom ten název: přestupný. Vždyť přestupování máme většinou spojeno s něčím úplně jiným.
Přestupuje se třeba při cestování po železnici. Z lokálky do vlaku, jenž jede někam daleko. Zcela zákonitě se přestupuje Praze, protože tam všechny vlaky buď končí, anebo začínají. Přestupovat se dá nakonec i na jedné trati – když je výluka.
Znáte to, jedno upozornění visí na nástěnce kdesi v nádražní hale a nikdo jej nenajde a tudíž ani nečte. Ve vlaku přijde průvodčí a milým hlasem oznámí, že ve stanici Bubákov se přestupuje do připravených autobusů, protože dál je výluka.
Další blok přestupování se týká předpisů, potažmo zákona. Přestupky za volantem svého vozu patrně žádný řidič nepočítá a někdo je ani nevnímá. Přestoupit předepsanou rychlost je hračka, stačí malinko víc sešlápnout pedál plynu. Přestoupit zákaz předjíždění na plné čáře se děje taky často, ale to už hračka není. Čára bývá tam, kde není dostatečně daleko vidět a k nehodě je už docela blízko. Pakliže to nedopadne, stal se z řidiče přestupník zákona. A tady sranda končí úplně. Pravda, viník nehody je odsouzen pouze za nedbalostní delikt, někdy by ale zasloužil trest jako ti, kteří zákon přestupují zcela vědomě. A těch každý rok přibývá. Třeba úplatky. Šustění paklíku bankovek získaných za nějakou protislužbičku odolá zřejmě jen málokdo. Navíc paklík – anebo obsah obálky – je přímo úměrně tučnější postavení poskytovatele protislužby.
Přestoupit se dá na jinou víru. To v dnešním světě a v naší geografické poloze není příliš rozšířené, přestupování z jedné politické strany do druhé je naopak celkem zaběhnuté. Jsou politici, kteří přestoupili i několikrát, jako když jedete lokálkou, rychlíkem a zase lokálkou. Někteří přestupníci si dokonce vybrali stranu, která skončila v nádraží, odkud už žádné koleje nevedou...
Měsícem, kdy rok přestupuje svých klasických 365 dnů, je únor. V mysli člověka zafixován jako poslední zimní měsíc, už jenom únor, ten je krátký a je tu jaro. A protože jeden den navíc je jednou za 4 roky, máme všichni tento měsíc za osmadvacetidenní. Zkuste někomu položit znenadání otázku, kolik má únor dnů. 90 procent lidí odpoví 28. Na přestupný rok se zkrátka zapomíná. A přitom je s tímto dnem spojen další problém. Kdo se narodil 29. února, může své narozeniny slavit pouze jednou za čtyři roky, takže 3x za sebou je ošizen o dárky. Sice ušetří, protože dostávat dárky k narozkám znamená taky uspořádat oslavu, jenomže zrovna tohle šetření je spíš kontraproduktivní.
A kdo za to všechno může? Naše matička Země. Otáčí se poněkud rychleji, než by měla. Jeden rok jí trvá, než oběhne kolem Slunce. Což je v pořádku. Přitom se sama otáčí kolem své osy. Během oběhu kolem Slunce se Země 365krát otočí kolem své osy, jenomže přebývá 5 hodin, 48 minut a 46 sekund. Každý rok. Sečteno dohromady vydá to jednou za 4 roky den navíc. Všechno to vzniklo v roce 46 před naším letopočtem, kdy římský císař Julius Caesar ( ten, co překročil Rubikon a pravil – kostky jsou vrženy) vytvořil kalendářní systém (na radu alexandrijského astronoma Sosigenese), do něhož přidal každé 4 roky jeden den. Aby toho nebylo málo, v roce 1582 papež Řehoř XIII. udělal další jemnou úpravu, kdy řekl, že přestupný rok by neměl nastat v letech končících dvěma nulami, pokud ovšem nejsou dělitelné 4. (uf). Do toho roku se kalendář jmenoval po svém zakladateli juliánský, papež si vymínil pojmenovat kalendář po sobě a tak gregoriánský kalendář používáme dodnes.
Jak říká jeden můj známý – co naděláš? Další tři roky žádné přestupování nebude a ti narození 29. února budou muset slavit o den dříve. Anebo později.
