Milé děti, budu vám vyprávět pohádku z doby celkem nedávné. Hezky si sedněte, přestaňte se vrtět a poslouchejte.
MULTIWEBLOGZ. Huspek
Stalo ze na sklonku vlády Jiříka z Paroubkova, před dvěma roky. Žil tehdy (a myslím, že ještě žije) v jednom malém městečku člověk, který ve svém dětství hodně četl a když už skoro všechno přečetl, řekl si, že by něco mohl zkusit taky napsat. Nebylo to jednoduché, přece jenom číst a něco podobného napsat je rozdíl, ale po letech se naučil psát tak, že občas i noviny otiskly mu jeho malé dílko. Jednoho dne se přihlásil do turnaje (říkali tomu literární soutěž), v němž uspěl na jednom z předních míst. Další rok to zkusil znovu a hodnotící porota mu přiřkla první místo. Když si přišel pro cenu, navrhl mu porotce, jenž pracoval v nejmenovaném krajském rádiu, jestli by občas nenapsal něco kratšího, třeba fejeton, a nezkusil si ho taky přečíst.
A to by se vysílalo? zeptal se člověk a dostal kladnou odpověď. A taky honorovalo. Sice symbolicky, ale přece jenom něco.
Člověk psavec měl pochopitelně radost a tak dodával dvakrát měsíčně své výtvory, které taky četl a ještě větší radost měl, když ho potkali známí a říkali, že ho včera slyšeli v rádiu.
Většinu příběhů, o nichž člověk psavý psal, měl odpozorovánu ze života. A tak se stalo, že jednou musel k lékaři a když se vrátil, napsal fejeton. Zdravotnický převrat se to jmenovalo. Takové neškodné povídání, v jehož se závěru se vyznal ze vztahu k ministru zdravotnictví slovy: "Nemám ho rád, toho Rátha. Nemám rád ani toho druhého Votroubka, nebo vlastně Paroubka. Vadí mi jejich styl, sliby, vyhrožování, bratříčkování se stranou plodů třešňového stromu."
Jako pokaždé fejeton poslal a za dva týdny jej přišel načíst do rádia. Zatímco jindy si jeho čtení nanečisto poslechl, ujala se ho tentokrát paní editorka. Přečetla text, na jeho konci se zarazila.
Tohle asi nepůjde, řekla a s papírem v ruce odešla. Vrátila se po chvíli s jedním z podšéfů a člověku psavému vysvětlili, že takovou kritiku v rádiu prostě nelze. Ta by nám krajský volební lídr vládnoucí strany dal, utkvěla člověku psavému závěrečná věta v hlavě. A vzpomněl si na doby, kdy mu redaktorka tištěného krajského média říkala cosi podobného. Byla to kamarádka, redaktorka, a tak když chtěl člověk psavý publikovat, některým tématům se prostě obratně vyhnul. Změnou režimu (říkali tomu sametová revoluce) nastala taky svoboda slova, myslel si člověk psavý. Tehdy v rádiu jej vyvedli z omylu.
Pohádky je konec, děti. Nebo snad ještě něco čekáte? Pointu? Žádná nebude. Bába Cenzura možná jo. I když – jak kde. Takže přestaňte čučet a hajdy ke klávesnicím!
Inkriminovaný fejeton najdete zde!
