Dnes ráno jsem se
probudil a nic mě nebolelo. Tento neobvyklý jev mě poněkud zaskočil. Jsou
dny, kdy vstávám rozlámaný, jako bych
celou noc rubal dříví v lese. Stačí se předchozí den navečeřet víc anebo
později, než je můj čas. Následuje dvouhodinové usínání, převracení z boku
na bok, bezesná noc… snažím se vyvarovat pozdnímu jídlu.
Jindy to přeženu s prací. Třeba nedávno jsem se snažil zrýpat zahrádku za jedno odpoledne, což se sice podařilo, jenomže večer jsem nemohl narovnat páteř, o puchýřích na rukou nemluvě. Následující jitro opravdu stálo za probuzení!
Před týdnem jsem sice fyzicky nepracoval, ale strávil polovinu dne za volantem a zbytek na návštěvě. Znáte to. Posedávání, konzumace připravených dobrot, množství kávy a procházka po městě šouravým krokem, která jednoho utahá víc než pětikilometrový pochod svižným tempem. Ani potom jsem nemohl usnout a další den vstal celý připitomělý.
Dnes ráno jsem se cítil dobře. Po zahřátí mozku na provozní teplotu mě napadlo, jestli vůbec ještě žiju, protože na rčení – jestliže se člověk po čtyřicítce probudí a nic ho nebolí, je mrtvý – určitě něco je. Zvlášť když jsem čtyřicítku slavil… no pár let už tomu je! Zvednul jsem jednu ruku, potom druhou. Obvykle mě zabolí pod lopatkou, tentokrát ne. Zkusil jsem se překlonit – v sedě – a narovnat. V tuto chvíli se ozývají záda. Tu víc, tu méně, ale prostě zabolí. (Odborníci odhadují, že aspoň jednou za život trpí problémy s páteří nejméně 80% lidí a bolesti zad se vyskytují dokonce ještě častěji než bolesti hlavy.) Taky mě záda párkrát vzala tak silně, že jsem se nemohl ohnout, abych si zavázal boty a nasoukat se do auta a odjet k doktorovi na injekci byl skutečně problém.
Zvláštní, záda ani ťuk.
Seděl jsem na posteli a představoval si svoji nejbližší budoucnost. Vždyť já budu naprostá výjimka! Každého přece občas něco zabolí. Někdo si svoje bebíčka pěstuje a každé drobnosti využije k návštěvě lékaře a případné pracovní neschopnosti. Někteří mí známí si přímo libují v popisu svých chorob, ve způsobu jejich úspěšné či neúspěšné léčby, přidají zkušenosti z čekáren zdravotnických zařízení, případně přímo nemocnice… vždyť já si s nimi nebudu mít o čem povídat!
Ne že bych byl tak zdravý, chraň bůh! Prodělal jsem nemoci jako většina z nás. V dětství žloutenku, trpěl jsem bolením v krku, potažmo angínou (čehož jsem v mládí úspěšně využíval k simulování), i v nemocnici jsem na banálních chirurgických zákrocích pobyl… jenomže to už muselo být. Pro debaty o nemocech nejsem zkrátka nejlepší společník. A teď dokonce nebudu moci dát k lepšímu ani úpornou bolest hlavy, která přestala až po dvou prášcích! Vždyť já mezi lidma nevydržím, protože buď mě budou považovat za lháře své choroby zatloukajícího, anebo se mnou ze závisti nikdo nebude mluvit!
To mě čekají pěkné chvíle, pomyslel jsem si zkroušeně a vstal z postele. K neuvěření, zavrtěl jsem hlavou, když tu náhle křup v oblasti krční páteře. A hned jsem pocítil bolest. Sehnul jsem se, abych přehodil deku přes pelest a ouvej! Záda! Nic dramatického, prostě to klasické, každodenní bolení.
No vida, vrátila se mi dobrá nálada, přece něco! Nadechl jsem se hezky zhluboka a vzápětí rozkašlal. Přihlásila se každodenní dávka cigaret. To jsem při ranní bilanci úplně opomenul, došlo mi při cestě do kuchyně. Pod vlivem dobré nálady z toho, že mám své obvyklé bolesti, jsem udělal pár dřepů. Po třetím se ozval meniskus v levém koleni – taky letitá záležitost.
Při cestě do koupelny jsem zakopl o práh a v tu chvíli si uvědomil, že žiju. Ozvaly se všechny mé běžné neduhy, přidala bolest malíčku a já mohl spokojeně odejít do práce.
Více fejetonů na webu autora.
