Už několik let se chystám koupit si lyže. Běžky. Čekám na počátek roku, až přijdou inzerované slevy. A mezitím nostalgicky vzpomínám, jak to vlastně všechno začalo ...
Zdeněk Huspek
Okolí mého rodného městečka je rovinaté, přívaly sněhu v nadmořské výšce 440 metrů očekávat nelze a tak jsme byli spokojeni s tím, co bylo.
Největší kopeček byl v oblouku trati na dohled našich domků, strmý násep od kolejí se tady pozvolna protahoval do délky necelé stovky metrů a tam jsme nejprve rozjížděli sáňky.
Když noha dorostla velikosti bot, které se daly upnout do lyžařského vázání, vyštrachal jsem na půdě lyže, které tam zůstali po bývalých majitelích a vydal se na kopec. Délka lyží snad dvojnásobná délky mojí, vázání značky Kandahár z dob první vývojové fáze – boty uchyceny špičkami v čelistech, patu upínalo pérující lanko a celé se to zacvaklo vpředu sponou, která sice kladla značný odpor, ale aby se mi lyže pětkrát při cestě ke kopci nevyzuly, tomu zabránit nedovedla.
Výbava u spolužáků úspěch nesklidila, spíš naopak. Přesto jsem se z nejvyššího bodu kopečka odpíchl krásnými bambusovými hůlkami s umně spletenými kolečky dole z téhož materiálu a rozjel se. Proti očekávání rychlost spíš klesala a v polovině jsem musel přidal forsáž hůlkami.
Když jsem tímto způsobem lyžoval hodinu a zvyšování rychlosti bylo stále v nedohlednu, otráveně jsem hodil ta podivná prkna přes rameno a odkráčel k domovu. Tam mi otec vysvětlil, že před padesáti lety lidi lyžovali na prkýnkách od sudů a byli rádi, což jsem jako argument odmítl.
Druhý rok jsem pod stromečkem našel lyže nové. Běžky, dřevěné s hranami, kovové hůlky, kolečka dole gumová... pro terén v okolí dostačující a navíc, v té době jsem začal závodit na kole a běžky byly dobrým zimním doplňkem tréninku.
Další pokus o zvládnutí sjezdového lyžování se konal na učilišti. Jednu zimu nás vyvezli do Orlických hor k polské hranici na Šerlich. V nadmořské výšce 1026 metrů měli se ti, co ovládali zdokonalit a my dřeváci naučit.
Krajina tam byla hezká, zasněžená, stromy obalené jako v pohádce, dvoumetrová hůl zapíchnutá do sněhu nedosáhla na tvrdou zem. Cvičná louka taky nebyla žádná divočina a tak první dva dny začal jsem chápat smysl pohybů, kterými se lyže rozjely, udělaly elegantní oblouček a vzápětí druhý a možná bych se i něco naučil, nebýt jednoho nevinného nápadu.
Vedle boudy uplácali jsme si malinký lyžařský můstek. Možná metr vysoký, možná o trochu víc, doskočit se dalo několikanásobně dál. Občas skok skončil pádem a to se mi podařilo taky. Jenže už ve vzduchu pozoroval jsem cosi neobvyklého. Lyže šly špičkami k zemi, zabořily se do sněhu, já taky, cosi zapraskalo a bylo ticho. Praskalo naštěstí dřevo lyží, nikoliv moje kosti, ale podle pozdější reakce vychovatele bylo by snad lepší, kdyby praskaly ty kosti.
V každém případě pro mne lyžovačka skončila a ve finále jsem byl rád, že jsem nemusel lyže zaplatit...
Úplně poslední pokus dopadl podstatně lépe. Z vojenských kasáren v Jeseníku vyrazili jsme jednu neděli s lyžemi přes ramena na Ramzovou. Jelo nás nějakých 10, z toho polovina nás opřela prkýnka o zeď nádražní restaurace hned po vystoupení z vlaku, ti zbývající přišli za necelou hodinu. Riziko jakéhokoliv lámání tím bylo eliminováno na nulu a my strávili utěšený den v začouzené hospůdce mimo dosah našich zelených nadřízených.
Časem vrátil jsem se k běžkám. Žádná honička jako za mlada, ale pěkně volně, nadýchat se zimního vzduchu, pokochat sněhem zatíženými větvemi, občas nějakou fotku udělat a výlet vlakem do Zelené Lhoty na Šumavě, odtamtud už na lyžích na Hojsovu Stráž, Můstek, Pancíř a sešupem na Špičák k vlaku neměl chybu.
Naposledy jsem takhle byl před dvaceti lety. V současné době vidím z okna Nýrsko, vzdušnou čarou pět kilometrů, autem o něco víc. Naložit lyže, za přehradou naskočit na stopy a jedem... ale nemám ty lyže. Staré dosloužily, koupit nové se chystám. Slevy už letos vyhlásili. Jenomže není sníh.
Tak nevím. Počkat na příchod nové zimy, nebo zakoupit a počkat na sníh. Ale při tomhle počasí?
