Zdálo se mi, že spím jen chvíli, když mi někdo zalomcoval ramenem. „Vstávej vole,“ skláněl se nade mnou pod světlající se plachtou stanu Láďa Guma a snažil se mě probudit, „vstávej a pojď se na něco podívat!“
Dobříkov na Šumavě - ilustrační fotoZ. Huspek
Byly čtyři hodiny ráno, co blbneš, zkusil jsem odporovat, ale pak mě napadlo, že Guma by mě nebudil zbytečně.
Vstal jsem a jen v trenýrkách a tričku jsem šel za ním k východu ze stanu. Přitom jsem si všiml, že některé postele jsou prázdné, jen s odhozenými dekami. Co se děje, chtěl jsem se zeptat Ládi, ale než jsem otázku vyslovil, tvrdě mě odstrčil probíhající bachmač: „Uhni vole!“ zanadával a vyrazil ven.
„Aby ses neposral,“ zanadával jsem, Guma se hlasitě rozchechtal a já až za chvíli pochopil, jak prorocká byla moje odpověď.
Venku už bylo skoro světlo, nad kopcem se zříceninou hradu Rýzmberk zlátla obloha východem slunce, na protější straně stékaly ze strání pod vesnicí Starec na louku s naším táborem pásy bělavé mlhy.
„Koukni,“ ukázal Guma k latríně vedle autoparku. Ačkoliv byla velkokapacitní a najednou tam mohlo vykonávat potřebu 12 vojáků najednou, přešlapoval před vchodem chumel rozespalých a nadávajících bachmačů.
„Oni mají…“ snažil jsem se pochopit, co se tady vlastně děje.
„Jo,“ řehtal se Guma, „sračku mají.“
Z půl metru vysokého pásu mlhy vykukovaly hlavy těch, kteří buď nedoběhli anebo nevydrželi čekat a vykonávali svojí potřebu sedě na bobku v místě, kde je pohroma zastihla.
„Ty vole, to je jako z Felliniho filmů,,“ vydechl jsem a pak mě napadlo. „Jak to, že my nic?
„Snadno, nám dali jako obvykle konzervy a do práce jsme odjeli před večeří,“ vykládal Guma, „a to jsme nadávali, že jsme mohli počkat a najíst se tady, když tam vytrhaný pole nebyly.“
„Měli jsme kliku, co vůbec k tý večeři bylo?
„Nějakej perkelt,“ zalovil v paměti Guma, pro něhož bylo jídlo na nejvyšším stupni žebříčku hodnot.
„Perkelt je co,“ zajímalo mě.
„Ježíš já nevím, nějaký maso a zelenina a rajská… kdo ví, co jim tam kuchaři namíchali!“
************
Vrátili jsme se do svých rozválených pelechů a jen co jsem usnul, už mě zase někdo budil. Tentokrát to byl dozorčí a na rozdíl od prvního probuzení bylo osm hodin.
„Máte vstávat a hlásit se u Houšky.“ Major Houška, pro svůj dlouhý prohnutý krk a nos podobný husímu zobáku přezdívaný Houser, měl na starosti vnitřní chod tábora.
„Odpolední směna spí do deseti, tak ať si trhne,“ obrátil jsem se na druhý bok, ale dozorčí byl neoblomný. „Fakt vstávejte, má pro vás nějakou neodkladnou práci.“
Když jsme se rozespalí vypotáceli ze stanu, zahnal nás Houser obléknout do montérek a pak vydal rozkaz: „Vykopetě novů latrínu a starů zasypetě!“
„Jenže my máme do deseti spát…“snažil jsem se namítnout, ale Houser naši otrávenou skupinku postavil do pozoru.
„Je to rozkaz, robtě ako keby bola vojna!
Rozkaz je nutno nejprve splnit a teprve potom si stěžovat na jeho nesmyslnost, praví vojenské řády, které bohužel platily i pro bachmače, takže jsme se rozdělili na dvě party, jedna šla kopat díru na novou latrínu, druhá zaházet tu starou. Pochopitelně, že jsem byl ve skupině č. 2.
Nafasovali jsme lopaty, zvedli jsme boudu, která sloužila jako suchý záchod a přenesli ji kus dál. Systém byl prostý, uvnitř boudy byla dřevěná lavice s dvěma řadami šesti kulatých otvorů, kam mohlo prdelemi k sobě usednout 12 vojáků najednou (lampasáci měli hajzlíky ve svých maringotkách). Latrína nikdy nebyla využita na 100 procent. Kromě včerejší noci.
Jáma pod latrínou podle toho vypadala. Hladina řídkých hnědých exkrementů sahala snad půl metru pod úroveň okolního terénu a nevýslovně smrděla.
„Ty vole, to je na blití,“ oznámil Guma zcela vážně a otočil se k tomu nadělení zády. „To nemá Houser na takovou práci někoho jinýho?“
Neměl. Ráno v sedm nahnali bachmače do práce, pár z nich se sice pokusilo navštívit maringotku doktora a urputnými bolestmi břicha, jenomže doktor měl své pokyny – za maroda uznat jen vojáka s hlavou pod paží. Rozdal pár krabiček živočišného uhlí a vykázal potenciální marody zpátky ke svým rotám, kde se během pracovního dopoledne zázračným způsobem pozdravili.
Vzali jsme lopaty a začali jámu po latríně zahazovat hlínou z hromady opodál. Po chvilce se ukázalo, že to nebude žádná sranda. Hlína se propadala ke dnu, páchnoucí břečka byla stále na povrchu.
„Hele, měli bysme to celý napřed lehce poházet a teprve potom pokračovat,“ napadlo mě.
Pochopili to všichni kromě Kotrčky, jenž hlínu házel pořád do jednoho místa, takže ta svojí vahou šla opět ke dnu a sračky vybublaly ven.
„Ty krávo, jdi od toho, když to neumíš,“ seřvali jsme chudáka Kotrčku a ten si šel sednout z dosahu smradu.
Po hodině opatrného rozhazování zeminy jsme si připadali jako cestáři, ale úspěchu bylo dosaženo. Nevábný obsah jámy byl pod dostatečně silnou vrstvou, která se ale pořád podezřele houpala. Postavit se na ní dost dobře nešlo.
„Měl by to zkusit Kotrčka, jestli se nepropadne,“ zubil se už zase Láďa Guma, ale přicházející Laco Vareka ho zarazil. Nechte kravin, sežeňte čtyři kolíky a provaz, aby tam nikdo nezahučel, řekl klidně a tak možná někdy v budoucnu vyrostla v tom místě zvlášť šťavnatá, neboť zespoda důkladně prohnojená tráva.
************
Když jsme se zborcení potem vraceli kolem kuchyňského stanu, měl tam major Houser nastoupené všechny čtyři kuchaře a svojí česko-slovenštinou jim nadával: „Ked byste boli na fronte, dal by som vás zastrelit. Vy jsme ohrozili svojou sabotážou bojeschopnost nášho vojka!“
„Ale dyť tady se přece nebojuje a nakonec šli všichni do práce,“ snažil se mu oponovat mazácký kuchař Babela.
„To je pravda, ále mohli stě, mohli!“ zakončil svůj projev Houser a nechal kuchtíky raději na pokoji, protože v případě jejich zavření do basy by ohrozil chod celé stavby – bez jídla se dělat nedá.
Těsně před odchodem do civilu nám při posledním posezení v hospodě Babela prozradil, jak to tehdy s tou sračkou bylo. Proviantní důstojník někde vyšmelil tři bedny gulášových konzerv a poručil z nich udělat onen perkelt. Jediného Babelu napadlo podívat se na jejich datum spotřeby a když zjistil, že konzervy jsou dva roky prošlé, nahlásil to bohužel zase provianťákovi. Ten Babelovi přidal na prémiích, něco dal hned na ruku a tak se stalo, že bachmači dostali sračku.
