Fotografovat panoráma Šumavy a zapadající slunce z kopce nad naší vesničkou není jednoduchá záležitost. Ne snad kvůli počasí (i když to hraje nezanedbatelnou roli) anebo vzdálenosti od mého obydlí (pěšky do kopce za 10-15 minut). Louky na kopci mají totiž pro sebe vyhrazené krávy.
Od jara do pozdního podzimu spásají trávu na prostorách, které by jinak ležely ladem – což lze kvitovat s povděkem. Případní turisté nejsou elektrickým ohradníkem nijak omezeni, cesty vedou mimo a například od Křížku při cestě z loučimského koupaliště na Modlín je výhled na jihozápadní Šumavu bezchybný.
Jenomže my fotografové máme přímo za povinnost hledat pro své záběry místa, kam se turista dostane jen málokdy anebo z nějakých důvodů vůbec.
Nejlepší obrázky naší vesničky se dají pořídit pochopitelně z hřebenu kopce, táhnoucímu se právě od Křížku (stojí v místě bývalého ovčína) až ke trati, jejíž most za vsí křižuje silnici z Klatov do Domažlic. Takže nezbývá než podlézt – případně překročit dvanáctivoltový ohradník (pozor na jisté partie těla!) a vyzkoumat, kde se krávy momentálně nacházejí.
Když jsem v neděli odpoledne vyrazil se stativem, potkal jsem na úpatí kopce známého s dětmi. Taky byli fotit a taky na pastvině.
Krávy jsou někde na druhé straně, ujistili mě a já zase ujistil je, že v případě útoku krav použiji rozložený stativ coby obrannou zbraň.
Vyšlapal jsem kopec až na hřeben, pořídil pár snímků a pomalu přešel hřeben k silnici. Krávy jsem uviděl dole, chystaly se projít třešňovkou na druhou stranu pastviny, kde mají nádrž s vodou.
Vynikající, uklidnil jsem se, když tu náhle se několik krav na okraji stáda zastavilo a zadívalo se mým směrem.
Stál jsem je nehnutě, krávy taky. Pokročil jsem svým směrem a hodil kontrolní pohled na stádo. Několik krajních kusů dobytka mělo tendenci vydat se nahoru ke mně.
Couvl jsem několik kroků z dohledu stáda a začal uvažovat. Použít stativ coby zbraň jsem vyhodnotil jako nesmysl, ještě bych krávy rozzuřil a co pak?
Než se vyhrabou až sem, stačím dostihnout jeden z několika remízků trnkových keřů, napadlo mě.
Když jsem remízek prozkoumal důkladněji, pochopil jsem bláhovost svého úmyslu. Jak se mohly dostat dovnitř ví bůh, ale v hustém křoví byly vyšlapané cestičky. Od krav, samozřejmě.
Tudy pro mne cesta nevede, bylo mi jasné. Dostat se za ohradník byl taky problém, nejbližší vzdálenost protínala směr krav při jejich cestě za vodou. Možnost utíkat na druhou stranu pastviny mi taky nepřišla jako šťastná, co když se krávy opravdu rozběhnou? Vzpomněl jsem si na koridu v ulicích některých španělských měst – smrt na rozích jinak mírumilovných krav se mi nezamlouvala ani trochu.
Když krávy ztratily objekt svého zájmu, pokračovaly zahnat svoji žízeň a já po vykouknutí zahlédl už jen konec stáda.
Sláva, můžu konečně sledovat západ slunce a nerušeně jej fotit, zaradoval jsem se a začal hledat nejpříhodnější místo, kam umístit stativ. Obešel jsem další remízek, podíval se dolů ke kostelu a hlasitě zaklel. V mnohem menší vzdálenosti mne sledovaly čtyři opozdilkyně. A jako v předchozím případě chtěly se na mojí maličkost podívat zblízka.
Zbaběle jsem použil stejnou metodu jako v předchozím případě a schoval se za hřeben kopce. Zpoza remízku jsem vykoukl po chvilce, zahlédl jsem krávy pokračovat za stádem a tak jsem konečně mohl nerušeně fotit slunce, které se pozvolna schovávalo do červánků za kopec jménem Chlumek, jenž chrání ve své výšce 643 metrů Chodskou Lhotu před západními větry…
Mapka mého pohybu po pastvině.
Panoráma jihozápadní Šumavy, kostelík naší vesničky, v pravém rohu dole část popisovaného stáda.
Trať a zastávka Loučim. Moc to vidět není, ale zrovna tam zastavil motorák.
Smržovice (jejich část) za hřebenem kopce nad naší vesničkou.
V trávě byly natažené pavučinky hodně pozdního babího léta. Při jejich focení jsem pořád neměl jistotu, jestli se krávy náhodou nevydají nahoru podívat se na neznámého narušitele jejich území!
* * * * * *
* * * * *
Pod Chlumkem, kam se zrovna chystá slunce zapadnout, leží Chodská Lhota.
* * * * *
* * * * *
* * * * *
* * * * *
Takový byl západ slunce v neděli 14. listopadu 2010. Někdy příště zase nashledanou...
