Jsem obyčejný člověk, ještě trochu živnostník a taky důchodce a nebudu volit sociální demokraty, ani když v jejich čele nebude Jiří Paroubek!
Chodská krajinaZ. Huspek
V roce 1991 jsem odešel ze zajištěného místa na železnici a zkusil se živit sám, resp. s přítelkyní, protože prodávat občerstvení a připravovat si jej z polotovarů sám dost dobře nejde. Dařilo se střídavě, nežil jsem si špatně, zbohatnout se mi nicméně nepovedlo.
Za devatenáct let jsem nepožadoval od státu, ať jej řídila ta či ona strana (nebo obě dohromady) žádné peníze, ba naopak – formou daní, sociálního a zdravotního pojištění jsem na jeho chod přispíval – sice se skřípěním zubů, ale přispíval, protože musel (když jsem se jeden rok rozhodl stávkovat a neplatil, napařil mi stát penále 3x vyšší než dlužná částka, kterou jsem musel stejně doplatit).
Jakožto obyčejný člověk jsem se v posledních deseti letech naučil pracovat s počítačem a to na úrovni tvorby vlastních stránek, na kterých publikuji především své fotografie (fotografovat jsem se naučil už před čtyřiceti lety, digitálně opět v posledních letech) a texty ve formě povídek, fejetonů a novinových článků, které píšu pro regionální deník.
Námitku, že tohle všechno obyčejný člověk běžně nedělá, odmítám. Možná nedělá, ale může, pokud na to má buňky, trochu talentu a hodně chuti na sobě pracovat.
Abych tohle všechno mohl dělat, musel jsem se pořád učit, dneska se tomu honosně říká celoživotní vzdělávání. Nemám na to sice žádný papír na rozdíl od některých mých známých, kteří vlastní maturitní vysvědčení, ale ukončením střední školy pro ně jakékoliv učení skončilo (protože hodně dlouho maturita stačila na výkon jakékoliv kancelářské a tudíž pohodlné práce).
Novým věcem se učím dodnes a snažím se naučit chápat to, co sociální demokracie nabízí nám, obyčejným lidem. To jediné mi moc nejde.
Třicet korun u doktora si zaplatím, aniž bych finančně vykrvácel a když jsem letos na jaře musel ke svému doktorovi zajít častěji, došlo mi, že tím poplatkem jsem se stal jeho zákazníkem a jako takový mám nějaká práva!
Částka, kterou mi stát vyplácí ve formě penze není tak horentní, abych se musel o její výši obávat a nechápu tedy, proč za něj Paroubek bojuje. Že by snad po uchopení moci penze chtěl zvyšovat? To by snad šlo i bez boje, ne?
A tak závěrem – kdo vlastně je ten obyčejný člověk? Soused, který ve svém produktivním věku byl sólistou několika oper? Nebo známý elektrikář, který po své šichtě kdykoliv přijde vyřešit problém? Nebo snad dělník v nedaleké fabrice, který výborně hraje v country kapele na kytaru?
Myslím, že není obyčejných lidí, neboť každý jsme individualita.
Páni Paroubkové, Sobotkové (z ČSSD), Zaorálkové, Jandákové a podobní si s námi zahráli jen takovou hru. Vy jste obyčejní a nám pomůžete svým hlasem ve volbách, abychom se my stali neobyčejnými.
Za vaše hlasy vám samozřejmě nezapomeneme poděkovat.
A to bude tak zhruba všechno.
Nashledanou po volbách!
