Češi se nechtějí stěhovat

Včera jsem četl v tomto blogu článek o stěhování za prací. Tento problém není nový, už v červnu 2005 jsem na toto téma publikoval fejeton - tady je k dispozici.

Vlaky, koleje, vagóny...Z. Huspek

Sociologický průzkum Akademie věd před časem zjistil, že 60 procent Čechů by se nestěhovalo, ani kdyby ve svém bydlišti neměli dlouhodobě práci a mohli ji najít jinde. Zkrátka správný Čech je nejraději doma. Podle tohoto průzkumu nejsem správný Čech, protože ve svém životě jsem se stěhoval několikrát.

Soužití s rodiči v domku o čtyřech místnostech v době, kdy jsem byl dva roky ženatý a narodila se nám dcera, nemělo šanci přetrvat dlouho. Většina mladých rodin chce žít svůj vlastní život, my jsme nebyli výjimkou  a tak jsem si našel práci kolem vagónů a kolejí ve městě, kde pro kombinát na využití hnědého uhlí postavili velké sídliště. Já vím, byly to králičí kotce, ale byli jsme rádi i za ně. Mohli jsme konečně budovat domov podle vlastních představ.

Po několika letech jsem se rozhodl pootočit kormidlo lodi do jiných vod a začal jsem pracovat jako vedoucí kulturního domu. Bylo to bohužel několik desítek kilometrů od místa, kde jsme pozvolna zapouštěli kořínky, dojíždět nešlo a tak jsme se stěhovali. Najít nové přátele a kamarády nebyl problém a přestože v našem nové bydlišti člověk z jednoho okna koukal na borový les a z druhého do jámy povrchového dolu, nebylo tam špatně. Za normálních okolností bych tam možná bydlel dodnes, jenomže byla polovina sedmdesátých let a mocipáni v různých předsednických funkcích měli svoji moc vskutku neomezenou. Včetně mého šéfa. Takže místo třicátníka, který své názory nechtěl sladit s tehdejší platformou komunistické strany, vybral si loajálního poskoka a po šesti letech stěhovali jsme se znovu. Tentokrát do krajského města. Místo kravaty a obleku navlékl jsem montérky a dělal to, co mě bavilo už od mládí, to je vagóny a koleje. A k tomu i něco té kultury.

Všechno směřovalo k poklidnému stárnutí a čekání na zaslouženou penzi, jenomže přišla otočka, skončila vláda jedné strany a najednou tady byla možnost zkusit něco jiného. Kdo chtěl, mohl si vyzkoušet prožít americký sen. Odešel jsem ze zajištěné existence - třebaže s přibývajícími léta zajištěné stále méně - a postavil se na vlastní nohy. Zkusil jsem obchodovat, něco vyrobit a taky si to prodat, všechno si zajišťovat a obstarávat sám, prostě tak, jak to fungovalo na západě od nepaměti a u nás jen krátce po válce. A protože dvacet let života ve velkoměstě bylo docela dost - nic proti tomu, jenomže když jeden vyrůstá v domku se zahradou a trhá si jablka z vlastního stromu, nějak ho to táhne zpátky k přírodě. A tak jsem se shodou náhod a taky trochu vlastním přičiněním stěhoval naposled. Tentokrát na Domažlicko. Do vesničky, kde žije něco přes sto obyvatel. Většina z nich bydlí v chalupě, ve které vyrůstali, prožili v ní aktivní život a teď se starají o zahrádku, domácí zvířectvo, sledují život kolem sebe a jsou celkem spokojeni. A tady jsem pochopil, že není každému dáno harcovat se z místa na místo, jak o tom zpívá Waldemar Matuška v jedné své písni. Že prostě někdo musí prožít svůj život na jednom místě, tvořit jeho kolorit, pozvolna, kousek po kousku vylepšovat svůj domov, svoji vesničku, své městečko. Tohle jsou lidé, který tvoří sůl této země, surovinu nenápadnou, ale nenahraditelnou.

Že se šedesát procent Čechů nechce nikam stěhovat nevypadá v této souvislosti až tak špatně. Nemůžeme prostě všichni kočovat a někdy na konci života usadit se tam, kde nám někdo připravil hezké prostředí. Mohlo by to dopadnout i tak, že by to prostředí neměl kdo připravovat. A na světě by příliš útulno nebylo.

Fotky chebského nádraží z letošního října jsou zde, kde žijeme je zase tady!